Byl to sen?

14. července 2016 v 7:56 | TK |  Fntasmagorie
Zastavila jsem se na kraji svéží zelené louky poseté zvonky, kopretinami, kohoutky a dalšími lučními kvítky, jejichž jména jsem už zapomněla. Fascinovaně vdechuji vůni a pozoruji pokojně se pasoucí krávy, ovce a skotačící kozy s kůzlaty.

Prostředkem obrazu líně plyne řeka. Je nádherná, modrozelené barvy jakou mají řeky z ledovců. Nevídaná krása. Kdysi, když jsem byla malá, jsem takovou viděla ve Švýcarsku. Znovu se neodbytně ozve žízeň. Nejdraději bych se rozběhla k řece, poklekla na jejím břehu, nabrala do dlaní vodu a napila se. V představách svlékám ty šedivé, ošklivé a špinavé šaty, nejsou jiné, není ani voda k jejich vyprání, nořím se do vody a vyvádím jako dítě.

Za řekou upoutá moji pozornost traktor. Jezdí sem a tam po poli, spíš se vznáší kousíček nad zemí, aby ji neudusal, jen pluh ukrajuje půdu a převrací ji. Jezdí sám. Nepotřebuje traktoristu stejně jako nákladní automobily nepotřebují řidiče a továrny dělníky. Neexistuje hromadná doprava. Těch pár vyvolených má automobily, které jezdí sami a dokonce k tomu nepotřebují ani silnice, kopírují terén kousek nad zemí.

Můj svět je jiný. Zem udusaná tisíci chodidly, prach, pach, špína, žízeň, jakýsi odpad, kterému se říká jídlo, je na příděl, nedá se to jíst. Ani děti už se nerodí.

Z úvah mě vytrhne trýznivá žízeň a také hlad. Kdyby tady byl drátěný plot, prostrčila bych okem palec a ukazovák a utrhla kousek toho zeleného jetele. To musí být dobrota. Plot tu není, jen ta deset centimetrů široký šedivý pruh, která hlásá ani o krok dál. Jak se přibližuji, řemínek na mém kotníku začíná vibrovat a varovně blikat červenou barvou. Už jsem to viděla tolikrát, Úder, tělo padá bezvládně k zemi.


Otočím se, abych si naposledy prohlédla svou minulost a budoucnost a učiním poslední krok. Tělo padá a já se volně jako pták vznáším nad tou zapovězenou krásou. Nemám hlad, nemám žízeň, jsem neskonale šťastná.
 

Můj srpen 68

3. prosince 2015 v 21:49 | TK |  Babičko, jak to bylo zamlada
V srpnu 68 jsem byla s rodiči na dovolené na Babylonu. Brzy ráno mě probudilo rádio, nějaká rozhlasová hra. "Nad ránem překročily tanky hranici

Každý rok o Dušičkách

27. listopadu 2015 v 0:34 | Tk |  Zamyšlení na téma týdne
Už jako malá dívka jsem měla ráda obraz, který visel u babičky v obýváku. Byla to kopie obrazu Františka Ženíška Oldřich a Božena. Pro naši rodinu byl
 


Někdy prostě věci dopadnou jinak, naštěstí

22. listopadu 2015 v 18:11 | TK |  Postřehy, úvahy
Když ještě bývala naše vesnička vesničkou střediskovou, mívala jízda autobusem svá pravidla, všemi respektovaná. Pokud do autobusu nastoupila

Tvaroh

12. listopadu 2015 v 9:54 | TK |  Příběhy z kineziologické poradny
Stáli proti sobě v té tmavé ponuré kuchyni, Petr a jeho žena. Říkal jí Krásná Helena. Vlastně nebyla krásná. Byla mohutné, majestátní postavy, stávala

Sralbotka

4. listopadu 2015 v 7:13 | TK |  Příběhy z kineziologické poradny
Sedí nad kávou. Starbacku je tou dobou prázdno. Rozpačitě se usmívá a hraje si s vlasy, jako vždycky, když je nervozní. Proboha, proč jsem sem lezla, bleskne jí hlavou. Setkání po deseti letech. Nic se nezměnilo. Myslela, že jí řekne něco o sobě a on žvaní, žvaní a žvaní. Vypráví o všech těch úžasných, známých a významných lidech, které potkal. Jako by mu mohli dodat lesku. Tohle Klára nesnáší. Jako by to vytušil, nahodí zajímavější téma. Venca tě tenkrát osahával, málem jsem mu rozbil hubu. Fakt málem, pomyslí si trpce Klára. Místnost se stává temnější a zvuky tišší a tišší.

Zase je jí čtrnáct. Matka se vdává. Bere si toho hrozného chlapa. Je jí tak odporný. Je to přesně ten typ, co se o vás náhodně otře v metru, naskočí vám husí kůže a máte zkažený celý den. Každodenní rituál. Pusinka na dobrou noc. "Dej pusinku taky Vencovi", říká matka. To je past ze které není úniku. Buď mu jí dá a pak sedí hodinu na záchodě, třese se hnusem a pláče, nebo se vzmuží a odmítne a na hlavu se jí sesype lavina výčitek. "Má tě tak rád. Tak se o tebe stará.....". Klára leží v posteli, po skráních jí stéká nekonečný proud slz a smáčí polštář.

Nikdy v ní neviděl dceru. Vždycky byla ta hezká holka. "Vem si nějakého starého a bohatého, bude si tě vážit", radil jí. Jí, naivní holce co věřila na lásku. "Nech mě šáhnout" škemral. Fakt to bylo peklo, neustále ve střehu, neustále sledovat, kde ten hnusák je a držet si bezpečnou vzdálenost. Začala nosit kalhoty a blůzky upnuté ke krku. Jednou ho kousla tak..... Škoda mluvit. Naučila se předvídat, být o dva tři tahy napřed.

A ten sen, vracel skoro každou noc. Z výšky na ni padá hnusný, špinavý hadr. Probudí se. Sedí na posteli a křičí. Hrůzou? Hnusem? Ve dveřích Venca. Nikdy se nedozvěděla, jak to vlastně bylo. Křičela tak douho, aby stačil vstát od pracovního stolu, projít pracovnou, halou a kuchyní až na práh jejího pokoje, nebo ji milosrdně vzbudil ten prapodivný hadrový sen.

Vzpomínka střídá vzpomínku. Bože, copak to neskončí. Jdou do bazénu. Klára, Petr, její kluk a jeho o hodně starší bratranec. Doma má ženu ve vysokém stupni těhotenství. Klára se toho týpka nemůže zbavit, hlavně těch rukou, šmátralek. Dělá, co holky v jejím věku dělají, křičí, nadává mu, kope a mlátí kolem sebe rukama. A Petr? Nic! Je slepý? Je hluchý? "Je mladý. Asi neví, jak se v takové situaci chovat", omlouvá ho v duchu Klára.

Brzy na to od něj odešla. Odešla jako srab. Nechtělo se jí vysvětlovat proč. Vlastně to sama nevěděla, jen cítila, že už ten vztah nechce. "Mám někoho jiného", řekla.

"Málem jsem mu rozbil hubu" zní Kláře v uších. Kdyby aspoň mlčel. "Náčelník Velká huba", říkávala matka. Tenkrát dělal mrtvého brouka. Sralbotka, zuří Klára.

Klára je dobrý parťák. Má hodně kamarádů. Pokaždé, když to mezi ní a kámošem začne jiskřit, cosi se v ní sevře, Klára se stáhne, přátelství končí.

Už to ví. Nikdy se nevdá, nikdy nebude mít děti!

Znáte také nějakou Kláru? Možná už víte proč.

Kam dál