Jsem krásná

Neděle v 11:55 | tk |  Povídání s vnučkou
Vonička se nakrucuje a pitvoří před kapesním zrcátkem, upravuje si vlasy, pomyslně si líčí rty, pudruje...….. Když se do sytosti vyblbne, strčí mi zrcátko před obličej.
"Jsem krásná."
Zamračí se a přísně a důrazně řekne: "Jsi stará".
"A když jsem stará, nemohu být krásná?" Vyvedu jí z míry.
Dívá se na mě dlouze a pozorně: "Jsi zářivá".
 

Přítel

Čtvrtek v 13:32 | tk |  Zamyšlení na téma týdne
Proč lžeme? Nejspíš chceme vypadat lepší, vyhnout se zodpovědnosti, něco získat, ať už je to nějaká materiální výhoda, něčí náklonnost nebo třeba láska. Proč mluvit pravdu? Pravdomluvností můžeme jen získat. Ušetříme si bezesné noci, dny plné strachu, že to praskne. Jsme přeci lidé. Máme nárok a omyly i odpuštění. Jak říci pravdu, když mám obavy z následků? Přijmout zodpovědnost za své činy. To je kouzlo, které funguje. Strach zmizí, energie se vyrovnají, žádná katastrofa se nekoná.
Byl to můj kamarád, přesněji řečeno kamarád mého Ex. Ex o něm nikdy nehovořil jako o kamarádovi. Takové obyčejné slovo. Byl to Přítel, ředitel jednoho divadla známého víc za hranicemi než doma. V době o které píši už nebyl ředitelem. Jeho sestra emigrovala do Rakouska. S takovým škraloupem nemůžete ředitelovat a cestovat po Evropě. Cítíte, je to přitažené za vlasy, ale tak to bylo. Na západě mohl zůstat x krát, ale nezůstal.
U něj na chatě se scházela taková protikomunistická buňka. :-D U ohně s zpívali trampské písničky, nadávalo na Sovětský svaz a velebila Amerika. Pikantní bylo, že to většinou byli synkové pohlavárů místního významu. Politik okresního nebo krajského významu není žádný příštipkář. Má spoustu kontaktů. Zajistí vám přijetí na školu, nebo přijetí do oboru automechanik, devizový příslib nebo teplé místečko na úřadě. Pracovat na úřadě je lepší než drkotat po poli s traktorem nebo se zašít v kotelně. I když, kotelna je fajn místo. Je tam teplíčko a klídek, v pohodě tam spíchnete knížku. Jen ty peníze a prestiž chybí.
Na kávu nebo sklenku dobrého vína sem přicházela řada různých významných lidí. Přítel byl okouzlující a všichni muži v jeho okolí se tetelili blahem, jako by v jeho blízkosti mohli nasát něco z jeho šarmu a kultivovanosti. Ženy vedle něj přicházely o zdravý rozum. Každé dal pocit, té nejkrásnější, nejinteligentnější, nejduchaplnější...…. Každá se vedle něj cítila královnou. Bylo povznášející být součástí něčeho takového.
Byla jsem nesvá. Něco mi neladilo. Měla jsem divný pocit, ale s pocity se špatně argumentuje.
Pak to smysl dostalo,. Jednou na plese jsem byla svědkem toho, jak svoji tanečnici dovedl ke stolu. hluboce se uklonil, s okouzlujícím úsměvem jí políbil ruku, pak se narovnal a ke své manželce procedil skrz zuby "kráva".
Na chatu jsem jezdila méně a méně, a stejně do ztracena se ubíral i můj vztah.
O Příteli svého EX jsem několik let neslyšela. Přišel rok 89 a dva roky poté se objevily Cibulkovy seznamy. Přiznám se, že mi ani nenapadlo v nich hledat. Jiní hledali a našli v nich Přítele. Tahle zpráva byla bomba, rychle se roznesla a donesla se i k mým uším. Všichni ti, kteří si léta podávali na chatě dveře, přicházeli, házeli na stůl noviny, a bušili do nich ukazovákem a vykřikovali" můžeš to nějak vysvětlit". Jako by se to dalo vysvětlit. Přítelova hvězda pohasla, chatu nakonec prodal a zmizel.
Pro úplnost musím říci, že nevím o nikom, komu by ublížil, což nutně neznamená. že takový člověk neexistuje. Za pozornost stojí, že nám mladým vůbec nepřišlo divné, že každý rok navštěvuje sestru v Rakousku. Jasně, byli jsme mladí, neviděli jsme souvislosti, ale proč to nedošlo těm zkušeným?

Zajímá to někoho?

10. listopadu 2018 v 16:26 | tk |  Postřehy, úvahy
Byla jsem na slyšení o Istambulské úmluvě. Hodně se o ní mluví, ale je to dokument dlouhý a já jsem pohodlná a tuším, že nejsem ani ochotná se tak dlouho soustředit. A proč se nepodívat do parlamentu, proč si nevyslechnout názory odborníků?

Petici pro urychlené přijetí Istambulské úmluvy (dále IU) podepsalo 10.000 petentů. Zase nové slovo do slovníku. Petice proti byly dvě. Podepsalo je 12000 a 8000 lidí. Lidé zní lidštěji než petenti.

Nejprve vystoupili zástupci petice proti přijetí Istambulské úmluvy . Iniciátorka hovořila o tom, že se ve skutečnosti nejedná o ochranu žen proti násilí, nýbrž ochranu LGBT. Vnímá to jako tažení proti tradiční rodině, potažmo národnímu státu a vysvětlila proč. Právní názor několika právníků byl, že zavedení této úmluvy je zbytečné, protože všechny potřebné zákony máme, stačí je dodržovat a zajistit dostatek finančních prostředků. Jejich nejsilnějšími argumenty bylo, že není sepsána jednoznačně a dá se tedy vysvětlovat mnoha způsoby a nevíme tedy, co nám ve skutečnosti přinese. Je závazná. Pokud jí ratifikujeme, musíme postupovat dle toho, co nám EU bude diktovat. Její zařazení do legislativy bude drahé. Nikde v úmluvě se nehovoří o tom, kdo to zaplatí.

Psycholožka a sociální pracovník, který se stará o problémová děti se podělili o zkušenosti ze své praxe. Oba se shodli na tom, že problémové děti pochází z rodin ve kterých chybí mužský, popřípadě ženský vzor a jednoznačně se vyslovili pro tradiční rodinu ve složení otec, matka, děti a proti adopci gejů a lesbiček, kde tyto vzory chybí. S přijetím IÚ nesouhlasí i některé neziskovky.(např. Charita Praha).

"Bezodkladnou ratifikaci", kterou prosazuje Česká ženská lobby, ProFem, Amnesty international a další zejména feministické organizace. Zástupci velmi pěkně hovořili o své pomoci týraným dětem a ženám, vyslovili nespokojenost se současným stavem, ale neřekli v čem konkrétně by jim IÚ pomohla. Přečetli i statistiky o počtech zneužitých a týraných žen. Tento argument nebyl příliš šťastný, protože dle jimi předložených statistik je nejvyšší míra zneužívaných žen ve Švédsku, přestože mají problematiku násilí na ženách (LGBT) údajně zvládnutou nejlépe.

Do následující diskuze se přihlásilo hodně účastníků a tak by čas na diskuzní příspěvek zkrácen ze dvou minut na minutu a půl.

Zaujal mě názor faráře, který řekl, že nepotřebujeme žádné další normy. Stačí dodržovat desatero.

Proti IÚ vystoupil i zástupce dětských sportovních organizací. Jeho odůvodnění jsem, přiznám se, úplně nepochopila.

Dále promluvily týraná žena i matka, která na slyšení přišla s dvěma malými dětmi. Stručně a jasně řečeno, lobovaly za tradiční rodinu.

K slzám mě dojala žena, která nám vylíčila mnohaletý boj o to, aby jí byl do péče svěřen syn sestry. Tento spor nevyhrála a dnes jedenáctiletý chlapec je v péči pěstounů, kteří mají v péči celkem tři děti. Pěstounům je šedesát let. Na přetřes přišla i výše odměn pro pěstouny.

Tady jsou údaje z internetu.
Klasická pěstounská péče: Měsíční odměna dnes
  • 8000 Kč, když pěstoun pečuje o jedno dítě
  • 12 000 Kč, když pečuje o dvě děti
  • 20 000 Kč, když pečuje o tři a víc dětí; za každé další dítě svěřené do péče se odměna zvyšuje o 4000 Kč
  • 20 000 Kč, když pečuje aspoň o jedno dítě, které je závislé na pomoci jiné osoby ve stupni II, III nebo IV; za každé další dítě svěřené do péče se odměna zvyšuje o 4000 Kč
Profesionální pěstounská péče: Měsíční odměna dnes
  • 20 000 Kč dostává každý člověk zařazený v evidenci profesionálních pěstounů, bez ohledu na počet dětí, o které pečuje; částka se vyplácí, i když u sebe právě žádné dítě nemá
  • 24 000 Kč, když pečuje aspoň o jedno dítě, které je závislé na pomoci jiné osoby ve stupni II, III nebo IV
  • Když je pěstounovi zařazenému v evidenci svěřené ještě další dítě do jiného typu péče - například do klasické pěstounské péče - zvyšuje se za každé takové dítě odměna o 4000 Kč
Tady si neodpustím osobní názor:Trochu ve mě hrklo. Norské fondy v Česku? Proč soud nesvěří dítě milující rodině, babičce a tetě, ale raději dvěma důchodcům za úplatu.

A to je vše. Prodávám, jak jsem koupila. IÚ si přece jen prostuduji. Už vím, na co se zaměřit, co nepřehlédnout.

 


Ne osud, to já

8. listopadu 2018 v 6:13 | TK |  Jak jsem začínala, aneb co je nového
Řekneme-li "změna je život", máme zpravidla na mysli nějakou podstatnou změnu, která ovlivní náš život a dá mu nový směr. Někdy se taková změna odehraje bez našeho zjevného přičinění. Zasáhne osud, vykolejí nás a nestačíme koukat.

Zlomila jsem si ruku. To bylo tak. Přijel Drahý, aby mi opravil plot. Je to jako přes kopírák. Přijede v devět, otevře kufr a začne vykřikovat, že už je úplně blbej, protože zapomněl pilu. pohory nebo něco jiného, vypije kafe, převlékne se a pustí do práce. V půl jedné oběd, pak na dvě hoďky šlofíček, ještě hodinka práce a už pospíchá domu k počítači nebo televizi. Produktivita práce nic moc a tak se snažím čas maximálně využít. Řezali jsme nové kůly, na opravu plotu. Drahý je otesával a já je nosila do vozíku, poklusem. Nebyla to rána z čistého nebe. O tu zlomenou příčku u kozy jsem zakopla několikrát a neřešila to, stejně jako problém v rodině. Ale to je jiný příběh, i když to souvisí. Jsem osoba jemná, pokoušela jsem se o rozhovor, ale nebacila jsem pěstí do stolu a neřekla "tohle se musí vykomunikovat a hned.". Den předtím jsem si slíbila, že do toho stolu při první příležitosti bouchnu.

A už jsem letěla. Prudká bolest. Hodnou chvíli mi trvalo, než jsem chytila dech. Asi naražené, usoudila jsem. Vzala jsem pružné obinadlo a jdu za Drahým, ať mi ruku jemně stáhne. "Jemně!" Znají chlapi význam slova jemně? "Jenom lehce obmotat! Néééé! Nechci zaškrtit krvácející tepnu!" Sáhne po hřebíku, aby konec obinadlo připevnil a otočí mi ruku o 180 stupňů. Div jsem se nepočůrala. Nevěřícně koukám na "ošetřenou" ruku. Prsty začínají nabíhat. Opatrně ruku zase vymotám, zavěsím na šátek a jdu trhat plevel.. Ruka bolí. Hodně.. Chci se ujistit, že není zlomená .Jedeme na pohotovost. Rentgen ani lékařka nesdílí můj pozitivní pohled. Budeme rovnat! Vzpomenu si na Arnošta Blažeje z Nemocnice na kraji města. "Doktor Blažej říkal, že rovnat jedině v narkóze," informuji, kdyby jim ta scéna náhodou unikla. Jenže já nejsem primář, já jsem baba z boudy a navíc si tu narkózu přeji i nepřeji. V mém věku si člověk cenní každé mozkové buňky a neplýtvá s nimi. Modřiny podpaží a kolem prstů mi zmizly teprve nedávno.

Toho dne Drahý poprvé za deset let přespal na pozemku. On spal, já ne. Ruka pekelně bolela a já žádný prášek proti bolesti na pozemku nemám. Nemám ani lékárničku. Ta pružná obinadla jsou prošlá. Přinesla mi je kamarádka, zdravotní sestra. Přivazuji s nimi stromky ke kůlům.

To nic, utěšovala jsem se. Za týden budu normálně fungovat. Na kolečko, rýč...…… musím ovšem zapomenout. Už druhý den jsem měla nejasný pocit, že to zápěstí se nedá dokonale fixovat. Zůstala jsem sama na pozemku. Vrata (pletivo na kůlu) neotevřu, ale kam bych chodila. Jenže chleba si neukrojíte, ani ho nenamažete. Zkuste zapálit kamna jednou rukou.. Ve zlomené neudržím ani list papíru, natož krabičku sirek. Nezmrznu. Krabičku jsem si přidržela mezi koleny a v kamnech už poskakuje plamínek. Vodu z pětilitrového barelu do rychlokonvice jedenou rukou nenaliji. Koupila jsem krásnou, designovou, ale otvor je malý a víčko se otevře jen na třetinu. Do té se obtížně nalévá oběma rukama. Mohlo mě to napadnout. Kdyby nám stačila jedna šikovná ruka, Stvořitel by nám tu druhou nenadělil. Alespoň zaliji stromy. Je to práce na dva dny. Vodu nechávám kapat po obvodu koruny a posunuji hadici strom od stromu. V mezičase očešu jabloně. Na žebřík si netroufnu. Na co nedosáhnu, to setřesu a sesbírám. Co se otluče namoštuji, nebo usuším. Někdy, pokud možno brzy, Naštěstí pod stromy rostou bylinky a jablíčka padají jako do peřiny.

Zlatý voči. Při kontrole za čtyři dny se dovídám, že zlomenina je nestabilní. Vypadá to na železa, ale nakonec mi to přisádrují (fuj. to je tíha) a operace se o týden odkládá. Jsem doma. Jíst a pít se musí. Nebo nemusí. Hladovka je fajn, ale vhodnější je jaro. A taky, proč v téhle situaci stresovat tělo.

Nebaví mě nic. Nebaví mě číst knížky, nebaví mě brouzdat po internetu. Ruka všude překáží. když se náhodou do něčeho začtu a zapomenu na svět, ruka se ozve, protože jsem ji nějak nevhodně natočila nebo opřela.

Můj život je neustálé pobíhám mezi pozemkem, domovem a vnoučaty.. Neustále v trysku. A teď? Všechno je naruby. Cítím se jako vykolejený vagón, porouchaný vagón na vedlejší koleji. Zdá se, že 5 týdnů nic neznamená, ale není to pravda. Nepřipravím pozemek na jaro a tím nejspíš končí i příští sezóna. Pozoruji se. Pozoruji své pocity. Nejspíš bych měla plakat, hystericky kvílet, mlátit hlavou o zeď. Zdá se to přirozené, když se všechno zhroutí, ale jsem klidná. Prostě jsem tu situaci přijala. Zbytečně se léta netrénuji v nelpění.

Doma jsem bouchla do stolu a s dcerkou všechno vykomunikovala. Nyní mezi námi panuje pohoda a porozumění. Napjatě čekám, co tenhle karambol přinese na jaře příštího roku. Tuším, ale nechám si to pro sebe. Pokud bych si mohla vybrat, chtěla bych to jinak a tak to nechci podporovat ani myšlenkou hozenou na papír. Snad se mýlím. Pokračování na jaře, možná v létě.

To místo mě potřebuje!

2. listopadu 2018 v 11:44 | tk |  Jak jsem začínala, aneb co je nového
Miluji přírodu. Věřím, že jako tělo je chrám duše, je příroda chrámem pro všechny živé bytosti. Do přírody se vstupuje tiše s hlavou skloněnou, s pokorou a vděčností v srdci. Příroda léčí, tiší zjitřenou duši i neklidnou mysl. Pro tyto své unikátní vlastnosti se má příroda chránit a ne se stát odkladištěm nepotřebných věcí.

V pondělí jsem zašla po dvouch letech do lesíka pod maringotkou. Je to takový cípeček mezi Včelím rájem, cestou a sousední chatou. Šla jsem zjistit, kudy na pozemek proniká sousedova ovce.

A v lesíku se nestačím divit. Těch pokladů, co jsem našla na 25 m2. A to jsem to místo před dvěma léty vysbírala. Jen fotografii překrásné hlavy starého šicího stroje se sem z nějakého důvodu nechce. Opakovaně se mi nedaří ji nahrát. Asi proto, že je to skládková "celebrita".















Sebrala jsem pytel plastových lahví, pytel lahví od alkoholu a zavařovaček, hromadu železa, kyblík nebezpečného odpadu a kyblík střepů. Starosta pro to poslal multikáru.

Já ty chataře nechápu. Pořídí si chatu na krásném místě. Pečlivě jí udržují, zahrádku májí jako vyluxovanou a vše co nepotřebujete hází do lesa 2 metry od vrátek, 3 od vcodu do chaty. A aby toho nebylo málo, lesík postupně vykácejí.

Proč zrovna já musím mít tak debilní sousedy, zabědovala jsem v duchu. To místo mě potřebuje, blesklo mi vzápětí hlavou. Není to tak jednoduché. Jedu z pozemku. škarpa je plní ojetých pneumatik, pytlů s odpadem, po poli "utíká" mikrotenový sáček, o kousek dál se válí obří plastový kanystr. Do vjezdu na polní cestu někdo vyklopil hromadu suti.

Jdu s vnoučaty a psem na procházku kolem řeky. Na zahradu domku v záplavové oblasti někdo navozil hromady suti a polystyrénu. Vítr odnesl kusy polystyrenu až k řece. Nedá se s tím nic dělat, dověděla jsem se. Dům je v exekuci. Nikdo neví, kdo to tam dovezl. Jakým zázrakem se asi pachatel dostal do uzamčené zahrady? Za polystyren v přírodě může být podnikateli nebo živnostníkovi udělena pokuta až 50 milionů korun, soukromé osobě do výše 50.000 korun. Skutečně nemáme nástroje, které by donutily majitele k odvozu nebezpečného odpadu?

Mnoho míst mě potřebuje a vás také.

Úsměv a úsměv

1. listopadu 2018 v 10:21 | TK |  Zamyšlení na téma týdne
Ráda potkávám lidi, kteří se usmívají. Nemám na mysli ono známé keep smiling. To je přetvářka, nasazená maska, taková FB stránka, výkladní skříň plná fotek exotických pláží, horských středisek, luxusních restaurací, šperků, značkových oděvů a rozesmátých rodinných fotografií, ale nemá nic to společného se skutečným životem. Věta vytržená s kontextu. Vždyť každá mince má dvě strany. Nikdo nežije pouze štěstí. Každý má svoji Achillovu patu, své životní lekce.

Byla jsem ještě mladá, když mě kamarádka seznámila s věhlasným léčitelem, který spolupracoval s lékaři. Předcházela ho pověst muže s rentgenovýma očima, který projede rukama pár centimetrů kolem vašeho těla a stanoví diagnózu stejně přesnou jako všechny rentgeny, magnetické rezonance a ultrazvuky dohromady, rychle a levně. Dokonce na problém upozorní dříve, než se projeví. Přivítal mě v zanedbaném domě v teplákách s vytlačenými koleny. Docela pohledný muž, až na ten zanedbaný vzhled. Právě ho opouštěla třetí žena. Mladá a krásná, jako dvě předešlé, stejně zbožňovaná a rozmazlovaná. Po každém rozchodu byl chudší a chudší. "Tenhle blb, že má nějaké výjimečné schopnosti?" Ozvala se ve mě ta mladá. Vycítil moji skepsi a začal se chlubit. Vyprávěl o jakémsi setkání u ohně, kde chtěli důkaz jeho schopností. Obrátil se ke své bývalé spolužačce a jak se říká, na plnou hubu řekl, že dva roky neměla chlapa. Debil, touto historkou to u mě definitivně projel. Dnes už vím, že čím blíže jste vrcholu, tím je cesta obtížnější. Můžete se propadnout, můžete se i zřítit.

Ale zpět k úsměvu. Mám ráda lidi co se smějí očima. Občas je potkávám. Pánové odpustí, ale většinou jsou to ženy. Září zevnitř. Ke štěstí jim stačí svítící slunce, modrá obloha, bílá oblaka letící po nebesích, něžně mrholení, větřík jemně čechrající vlasy. Září, protože jdou do práce či z práce, ke kamarádce nebo od kamarádky. ….. Kráčí ve své duhové bublině, radují se z toho, že jsou tady a teď. Také je občas potkáváte? Vzbuzují údiv, nechápavé pohledy. Na zbytek světa působí jako blázni. Všimli jste si, že slovo blázen nemá ženský rod?

Jako mladou dívku mě fascinovali cestující v tramvajích. Mám na mysli ty staré tramvaje, kde průvodčí cinkal zataháním za kožený řemínek a dalo se z nich vyskakovat za jízdy, dřevěná sedadla kolem stěn. Dvě řady lidí sedících proti sobě a nepřítomně civících do blba. Jako by tady nebyli, jako by nežili.. Vždycky mi hlavou prolétla myšlenka, co by si asi pomyslel mimozemšťan, kdyby nastoupil do takové tramvaje. Ta dívka mě fascinuje. Vymyká se, působí nepatřičně, nebo snad patřičně??? Kochá se pohledem na panoráma Hradčan, secesní fasády domů, stříbrně se lesknoucí Vltavu..... Usmívá se, jakoby znala tajemství o kterém nemáte ponětí, jakoby jízda tramvají, byla tím nejbáječnějším zážitkem, který ji v životě potkal.

Vlastně se od té doby nic nezměnilo. Dnes necivíme do blba, ale do mobilů.

Miluji ještě jeden druh setkání. Vaše oči se střetnou s očima cizího člověka jdoucího proti vám. A pak se sebe současně usmějete a pokračujete dál. Už se zřejmě nikdy nepotkáte, ale sílu okamžiku si odnášíte s sebou a ten báječný pocit přetrvá do zítřka, pozítří... Kdykoli půjdete tím místem, vždy si vzpomenete, vždy se k vám vrátí ten krásný pocit.

Přeji všem hodně zářivých úsměvů, cizích a hlavně těch vlastních.

Kam dál