Nikdy neříkej nikdy

To dítě milovala od prvního okamžiku. První tři měsíce těhotenství nebyly nic moc. Zvracela a zvracela. Zvracela tak, že ji doktorka napsala neschopenku. Vlastně to bylo docela fajn. Mohla se soustředit na své dítě. Chodili na procházky a Klára vyprávěla své nenarozené dceři o světě, o loukách plných květů a motýlů, o lese a bublajícím potůčku, modré obloze a letících oblacích, o krásném světě do kterého se narodí, o tatínkovi, který se už nemůže dočkat.

Porod se blížil. Jen jedna příhoda kalila, radostné očekávání. Mohutný vítr a prudký déšť, který nenadále přišel po týdnech nesnesitelných veder a sucha, práskl s dveřmi na terásku a skleněná výplň se vysypala na podlahu. Zároveň se utrhlo i sršní hnízdo pod střechou o kterém do té doby neměl nikdo tušení. Asi to dnes nebude vypadat jako problém, ale v době ve které se příběh odehrává, nebylo sklo. A tak sršni, kteří při bouřce přišli o svůj domov, hojně zalétávali do ložničky. Klára se jich bála. Byla alergická na včelí jed a těhotenství a obavy o dítě její strach ještě umocňovali. Jednou, když šla spát, málem zalehla sršně, který lezl po prostěradle. Noc strávila na úzké kuchyňské lavici.

Toho dne se probudila brzy, asi ve čtyři. Ležela v posteli a pozorovala své pocity. Něco bylo jinak. Když jí praskla plodová voda, zaradovala se. Potichu vstala, uvařila si čaj, zkontrolovala tašku do porodnice, urovnala byt. Šlo to rychle. Stahy po pěti minutách, kontrolovala hodinky na zápěstí.

Pak už uháněli do porodnice v krajském městě. Klára byla plna radostného očekávání, stahy po pěti minutách, dítě pospíchá na svět, už se brzy narodí. Jen ti sršni jí dělají starost. Sršni v pokoji s novorozencem. "Víš, možná bys tomu sklenáři mohl nabídnout dvojnásobek", zkusila opatrně poradit manželovi, aby se ho nedotkala. Petr pustí volant, s rukama nad hlavou divoce gestikuluje, o centimetry mine v zatáčce protijedoucí vozidlo. Vytřeštěné oči řidiče. Řev: "Pane Bože, co já to mám za ženskou. Jsi nesnesitelná, otravná, chvíli mi nedáš pokoj". Klára nerozumí, zaraženě mlčí, po tvářích jí stékají slzy. Konečně porodnice. Skřípění brzd. Klára opatrně vystupuje, Petr vyskočí, práskne dveřmi u řidiče, z kufru vyndá cestovní tašku a praští s ní o zem. Tázavý pohled: "Ty nepůjdeš se mnou"? "Ne, jedu na úřad něco vyřídit kámošovi, když mám to volno." Auto odfrčí, u výjezdu z areálu nemocnice zakvílí brzdy. Klára si otře oči, zvedne tašku a odhodlaně odchází směrem k porodnici.

Sedí na lavici a čeká, až se objeví sestra. Už jednou tady takhle seděla. Před čtrnácti dny. Přišla rodička, mladinká dívka doprovázená matkou a manželem. Matka do dcery nepřetržitě šeptem hučela. Manžel, spíš kluk, hubený a rozpačitý, samá ruka, samá noha se klátil opodál, jako by k nim ani nepatřil. Konečně přišla sestra, vzala rodičce tašku a pomalu kráčely ke stařičkému výtahu. Výtah se s rachotem rozjel a teprve ve chvíli, když ženám byly vidět jen nohy, se kluk vzpamatoval a zamával. Klára se otřásla nevolí. "Tohle by mi můj Péťa nikdy neudělal", pomyslela si. Nikdy neříkej nikdy.


Klára si uvědomuje, že stahy ustaly. Pomalu a váhavě se objevily až další den. Porod se rozbíhal pomalu a byl nekonečný, jako by se dítěti na svět ani nechtělo,
 

"Moje hvězda"

30. prosince 2017 v 19:28 | TK
Pod pojmem moje hvězda si představuji bod ke kterému směřuji, něco co mi ukazuje cestu. Nic takového nemám. Nemám svoji hvězdu. Po revoluci, když začala vycházet duchovní literatura, koupila jsem snad každou knížku, až jsem dospěla k tomu, že v posledních knihách jsem našla třeba jen jednu jedinou větu, která mi přinesla něco nového. "To je ono!" říkala jsem si. "Přesně pro tuhle větu jsem si tu knihu koupila." Navštěvovala jsem různé kurzy....

Šel čas a já patřičně zestárla a všechno je jinak. Je mi fuk, jestli jsem duchovní osoba nebo nejsem, jestli mě tak někdo vnímá nebo ne, jestli jsou mí předkové Keltové, Slované nebo mám geny z vesmíru, jestli jsem chytrá nebo hloupá, nebo tak působím, jestli dělám chyby - kdo je nedělá.

Nikam nesměřuji. Jsem. Nejraději jsem v přírodě. Pak cítím souznění. Jsem každým stromem, každou kytičkou, stéblem trávy, ptáčkem, modrou oblohou i obláčkem, nebem plným hvězd, bublajícím potůčkem.

Všechny informace, které jsem nasbírala při cestě životem, jako by padly do bezedené studny. Jsou ztracené, jsou fuč. Jen mi naskočí dobře, nebo špatně Často neumím vysvětlit proč tak či onak, ani to obhájit, ale čas většinou ukáže, že to byla trefa do černého. A když nevím, tak nevím, nebo nemám názor. Jeden nemusí vždy vědět a vždy mít názor.


Je to blaho.

Zlatý tatíček Masaryk a zasraní komunisti

27. prosince 2017 v 19:18 | tk |  Babičko, jak to bylo zamlada
Psal se rok 1990 a já trčela v nemocnici po operaci kýly. Ob postel ležela babička, kterou porazil autobus. Málem jsem si kvůli ní potrhala stehy. Ono to samozřejmě nebylo kvůli ní, ale kvůli mně. Byla jsem mladá a neodhadla jsem dobře situaci. Babička pořád vzdychala a naříkala a chtěla podat hrnek, odstrčit, židli, přistrčit židli, odložit hrnek, pomoct vstát, dovést na WC....... Celý den jsem nedělala nic jiného než vstávala, putovala mezi její a mojí postelí a zase si lehala.

A pak mi to došlo. Vůbec nešlo o těch pár modřin i když určitě bolely. Babička měla bolest na duši. Žila sama s dospělým synem, který dělal panského kočího. Vozil nějakého papaláše na ÚV KSČ. Byt ve kterém bydleli byl velký a luxusní, ale babička v něm byla neustále sama a velmi nespokojená. Celá ta příhoda s autobusem byla voláním o pomoc. To co potřebovala nejvíce byla pozornost a láska. Když jí lékaři chtěli pustit domů, bránila se zuby nehty.

Psal se rok 90 a babička od rána do večera, tak jak bylo v módě, vykřikovala "zlatý tatíček Masaryk, zasraní komunisti". Po třech dnech jsem měla dost babči, zlatého tatíčka Masaryka i zasraných komunistů a tak jsem se zeptala, jak vlastně žila za tatíčka Masaryka. Přes obličej jí přeběhl stín. "To byla hrůza. Žili jsme v takové malé černé díře, hajzl na pavlači, společný pro celé patro. Postýlka se nám tam nevešla. Malý spával v neckách. Ráno jsme je vynesli na pavlač."
 


Cikáni a já

22. prosince 2017 v 21:54 | Tk |  Babičko, jak to bylo zamlada
Jako malá jsem se cikánů bála. Stávali v hloučku před Automatem. Cikánky v dlouhých širokých černých sukních, pestrých květovaných halenkách s velkým výstřihem a nezbytným rudým květem v dlouhých vlasech, cikáni s kalhoty hluboko pod obrovským břichem a trikm vysoko nad. Byli hluční a obcházela jsem je velkým obloukem.

Pak městský výbor nastěhoval cikánskou rodinu do státního bytu vedle babičina domku. Hned první den cikánka natáhla mezi javory na náměstí šňůru a pověsila prádlo. Poprvé a naposledy. Všichni byli politicky korektní a schovívaví. Baby na lavici před domem nerozuměly životnímu stylu nových sousedů, ale o děti zajímaly a laskavě si s nimi povídaly.

Šok nastal, když skončilo léto a venku se ochladilo. Cikáňata si hrála na schodě před domem nahatá jako v létě. Moje babička se na to nemohla dívat a dala sousedovic Mileně červený kabátek ze kterého jsem právě vyrostla. Nebyl to ledajaký kabátek. Byl z kvalitního materiálu, perfektně vyparacovaný. Moje babička mívala módní salón. Zjistila jsem to náhodou, když jsem šmejdila na půdě a objevila sklíčko s barevným obrázkem. Byla na něm elegentní paní v klobouku a rozevlátem zeleném kabátě, lodičkách na vysokém podpatku a nápis módní salón Boženy …..... Běžela jsem za babičkou s otázkou, co že to je. "To je reklama. Promítala se v kině na plátno před začátkem představení", poučila mě babička. Tak tenhle luxusní kabátek dostala sousedovic Milena. Trochu nejistě se v kabátě producírovala po chodníku před barákem. Za tři dny načapala babička starou cikánku, říkejme jí Červeňačka, jak s kabátkm vytírá schod do baráku na kterém si zase hrála nahatá Milena.

Paní Červeňáková mě pokaždé, když jsme se potkaly, zvala na návštěvu. Bála jsem se, mé výmluvy nebraly konce a nabíraly na trapnnosti, až jsem se jednoho dne odhodlala a pozvání přijala. Byt byl naklizený, v ložnici obrovská postel s nezbytným přehozem až na zem, háčkovaným polštářem uprstřed a panenkou se širokou sukní. Teprve nyní, po letech mě napadá otázka, kdeže vlastně spaly děti. Poslední místnost do které mě paní Červeňáková dovedla byla jakási komora - dlouhá místnost bez oken, tři možná čtyři čtvercové hospodské stoly sražené k sobě, kolem dokola židle, kolem kterých se stěží dalo protáhnout, popelníky přetékající nedopaky a popelem, pulitry s pivem, kouř, že nebylo vidět na druhý konec místnosti. Ihned se mi před očima mihl starý dětský kočárek beze střechy, v něm nasázené pětilitrové láhve od okurek s pěnivým pivem. Toho dne jsem se cikánů přestala bát. Byla jsem jejich Včelí, všichni se ke mně hlásili a zdravili mě a já je.

Dětí měli Červeňákovi šest. Pokaždé, když se narodilo další dítě, šlo to nejstarší do dětského domova. Když odcházela Milena, hluboce se mě to dotklo. Nebyly jsme kamarádky, neměli jsme nic společného, snad jen ten červený kabátek. Jednou jsem jí nabídla, ať se mnou pečuje o pidizahrádku, kterou jsem vysázela kolem javoru, ale nezaujalo jí to. Byly jsme jak dvě květinky, které zdánivě ničím nepropojené, vyrůstají vedle sebe, jen kořínky se dotýkají.

Co Rómové a já. Nic. Červeňákovi se odstěhovali, babička zemřela, domek má dávno jiného majitele. Rómské mamky a taťky občas potkávám před kostelem, když přijedu do malého města na návštěvu přátel. Všichni ve značkovém oblečení, mimča v luxusních kočárcích, mamky okupují lavičky, taťkové postávají okolo a všichni bez rozdílu lustrují chytré telefony. Časy se mění.

Byl to sen?

14. července 2016 v 7:56 | TK |  Fntasmagorie
Zastavila jsem se na kraji svéží zelené louky poseté zvonky, kopretinami, kohoutky a dalšími lučními kvítky, jejichž jména jsem už zapomněla. Fascinovaně vdechuji vůni a pozoruji pokojně se pasoucí krávy, ovce a skotačící kozy s kůzlaty.

Prostředkem obrazu líně plyne řeka. Je nádherná, modrozelené barvy jakou mají řeky z ledovců. Nevídaná krása. Kdysi, když jsem byla malá, jsem takovou viděla ve Švýcarsku. Znovu se neodbytně ozve žízeň. Nejdraději bych se rozběhla k řece, poklekla na jejím břehu, nabrala do dlaní vodu a napila se. V představách svlékám ty šedivé, ošklivé a špinavé šaty, nejsou jiné, není ani voda k jejich vyprání, nořím se do vody a vyvádím jako dítě.

Za řekou upoutá moji pozornost traktor. Jezdí sem a tam po poli, spíš se vznáší kousíček nad zemí, aby ji neudusal, jen pluh ukrajuje půdu a převrací ji. Jezdí sám. Nepotřebuje traktoristu stejně jako nákladní automobily nepotřebují řidiče a továrny dělníky. Neexistuje hromadná doprava. Těch pár vyvolených má automobily, které jezdí sami a dokonce k tomu nepotřebují ani silnice, kopírují terén kousek nad zemí.

Můj svět je jiný. Zem udusaná tisíci chodidly, prach, pach, špína, žízeň, jakýsi odpad, kterému se říká jídlo, je na příděl, nedá se to jíst. Ani děti už se nerodí.

Z úvah mě vytrhne trýznivá žízeň a také hlad. Kdyby tady byl drátěný plot, prostrčila bych okem palec a ukazovák a utrhla kousek toho zeleného jetele. To musí být dobrota. Plot tu není, jen ta deset centimetrů široký šedivý pruh, která hlásá ani o krok dál. Jak se přibližuji, řemínek na mém kotníku začíná vibrovat a varovně blikat červenou barvou. Už jsem to viděla tolikrát, Úder, tělo padá bezvládně k zemi.


Otočím se, abych si naposledy prohlédla svou minulost a budoucnost a učiním poslední krok. Tělo padá a já se volně jako pták vznáším nad tou zapovězenou krásou. Nemám hlad, nemám žízeň, jsem neskonale šťastná.

Můj srpen 68

3. prosince 2015 v 21:49 | TK |  Babičko, jak to bylo zamlada
V srpnu 68 jsem byla s rodiči na dovolené na Babylonu. Brzy ráno mě probudilo rádio, nějaká rozhlasová hra. "Nad ránem překročily tanky hranici

Kam dál