Věci mezi nebem a zemí

16. února 2015 v 21:45 | TK |  Postřehy, úvahy

Byl to můj nevlastní otec. Teď umíral. Nebyli jsme přátelé, ale to je jiný příběh. Slíbila jsem mamince, že ho neopustím.

Už týden takhle ležel. Bez pohnutí, černá díra otevřených úst. Dvakrát denně jsme takhle stály u jeho lůžka, já a moje dcera. A pořád ten stejný obraz. A pořád stejná otázka. Žije vůbec ještě?


Už to takhle nešlo dál. Vzala jsem jeho ruku do svých dlaní a pohladila ji. Už tady nemusíš být. Můžeš odejít. Není čeho se bát. Jdeš do světla, je tam klid, mír a žádná bolest.


Z levého oka na mé straně se vykulila slza, stékala po tváři, pokračovala po krku a nakonec vklouzla pod límeček pyžamového kabátku. Podívaly jsme se nevěřícně na sebe. Pořád to nehybné tělo, černá díra úst…, a stejná otázka. Žije vůbec ještě?

Nebyl důvod zůstávat déle. Na chodbě jsme potkaly vrchní sestru. Šla zkontrolovat pacienta. Ráno došel telegram, že zemřel. Později mi vrchní řekla, že když vešla po našem odchodu do jeho pokoje, byl mrtvý.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 valin1 valin1 | Web | 19. února 2015 v 13:57 | Reagovat

Někdy lidé možná ani netuší, že umírají a někdy čekají na rozhřešení. Jen nevím, jestli to je tvůj příběh a nebo fantazie.
Sladkobolně smutné...

2 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | 19. února 2015 v 14:40 | Reagovat

Ne, je to můj příběh a pro někoho mož.ná, dobrá zpráva

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama