Pajdavá svině

6. září 2015 v 18:01 | TK |  Postřehy, úvahy


Abych moha vyprávět svůj příběh, musím se vrátit o několik desítek let zpátky do doby, kdy neexistovaly automatické ani jiné příruční pračky. Přepíralo se v ruce a jednou za měsíc bylo velké prádlo. Každý činžovní dům měl ve sklepě společnou prádelnu. Ta naše měla dvě

obrovské a hluboké kameninové nádrže na namáčení prádla. Byla to pravá kamenina, ne takový ten vikslajvant, ze kterého se dnes dělají luxusní kuchyňské dřezy, kotel na vyvaření prádla ve kterém se topilo dřevem a uhlím. Pro tento účel měl každý byt plaňkovou kóji, kde měl majitel kromě různého harampádí složené nějaké to dřevo a hromádku uhlí. Dále zde byla obrovská bubnová pračka a velká ždímačka, kterou maminka musela vždy zalehnout, aby někam neodešla i s prádlem.

Praní prádla byly hotové manévry. V sobotu odpoledne, po návratu z práce maminka namočila prádlo, druhý den od časného rána se pralo, a když bylo prádlo konečně vyprané a pověšené, musely se všechny nádoby, pračka i ždímačka pořádně vydrbat rejžákem, aby nás sousedé nepomluvili.

Maminka byla pracující žena a tak mohla prát jen v neděli.

"Ta svině pajdavá mi zase vyfoukla prádelnu", pravila maminka. Ta svině pajdavá byla hodná a laskavá sousedka z přízemí. Mluvila tichým hlasem, jakoby bez síly a nikdy mi nezapomněla říct něco hezkého. Životem se těžce vlekla o berlích. Měla jsem jí ráda a chápala jsem, že musí s praním počkat na manžela. Sama by to nezvládla. Tohle pochopení mojí mamince chybělo.

Tak šla léta, objevily se příruční a poté automatické pračky. Prádelna osiřela a skončily i boje o nedělní praní. Hodná sousedka z přízemí se dávno odstěhovala a maminka odešla do důchodu. V té době začala mít problémy s nohama. Začala škobrtat a její chůze byla velmi nejistá. Musela nosit hůlku. To byla pro tu velkou parádnici, která by protancovala střevíce, velká rána. Velmi se styděla a říkávala mi, že na takové lidi hleděla vždy s odporem a říkala si, že je to ostuda. Nerozuměla jsem mamince a maminka nerozuměla mně. Já jsem ty lidi velmi litovala, představovala jsem si, že mají velké bolesti a že musí mít těžký život.

Později hůlku nahradily francouzské hole a pak berle. Maminka přestala vycházet, protože v domě nebyl výtah a o berlích to do druhého patra nešlo. Po berlích přišel invalidní vozík. Nakonec maminka skončila jako ležící pacient. Měla velké bolesti, bez cizí pomoci se ani neposadila. Jedním slovem hrůza.

Nevím, jestli si někdy vzpomněla na hodnou sousedku z přízemí, ale nikdy se o tom nezmínila. Já jsem vzpomínala často, ale nikdy jsem jí mamince nepřipomněla.

Čím déle jdu tímto světem, tím více nabývám přesvědčení, že pokud něčemu nerozumíme, pokud něco odsuzujeme, přijde Bůh, osud, život učitel, jedno jak tomu chcete říkat, a pomůže nám porozumět. Až budete příště kroutit hlavou a někoho odsuzovat, zkuste si na chvíli obléct jeho kůži. Snad porozumíte a ušetříte si nepříjemné zkušenosti.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 helena-b helena-b | Web | 7. září 2015 v 15:57 | Reagovat

Moc pěkný článek. Pamatuji se na staré prádelny, na praní jednou za týden a žasnu, jak to naše maminky mohly všechno stihnout s pracovními sobotami. Také se mi stále potvrzuje rčení : "Nikdy neříkej nikdy!" ;-) Co se někdy zdá neuskutečnitelné, může jednou postihnout i tebe. :-)

2 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 8. září 2015 v 7:48 | Reagovat

Prádelny jsou nostalgie. Myslím, že výhodou našich maminek bylo to, že nebyla televize, internet, ani se nevysedávalo u FB. Jsou to hrozní žrouti času. A taky se nežilo podle hesla "žít a užít". Rčení "Nikdy neříkej nikdy", je také mé oblíbené a musím říci, že ho mám vždy na mysli. V hlavě mám už dlouho příběh na toto téma, ale nějak chybí čas.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama