Někdy prostě věci dopadnou jinak, naštěstí

22. listopadu 2015 v 18:11 | TK |  Postřehy, úvahy
Když ještě bývala naše vesnička vesničkou střediskovou, mívala jízda autobusem svá pravidla, všemi respektovaná. Pokud do autobusu nastoupila

babička či děda cestující k doktorovi nebo za vnoučaty, vždy jím někdo ochotě uvolnil místo. Jen pokud cestující zahlédli starou Novačku, jak se v rezatém hubertusu namáhavě štrachá po schodech, projela autobusem vlna nevole. Novačka, obézní bába, bydlela v polorozpadlém domečku na kraji obce a do autobusu s ní pravidelně vstoupil nasládlý pach zatuchliny. I přes tu nevoli se vždycky našel cestující, nebo spíš dva, kteří staré paní poskytli svá místa.

Časem se naše vesnička změnila z vesničky střediskové na ves satelitní a změnily se i časy pro staříčky. Autobusy jezdily nějak rychleji a zvlášť v těch serpentinách na Jenerálku byl kumšt se udržet. Cestující sedící do uličky se musí zapřít nohou a ještě se pevně držet rukama. Člověk neznalý poměrů snadno skončí na zemi. Ti co stojí, pak vlají na tyči jednou napravo, jednou nalevo, podle toho, kam autobus právě zatáčí. Staříčkům se vlaje špatně. Aby dostali místo k sezení začali chodit na autobus dřív o čtvrt hodiny i více. Ovšem měli smůlu. Náplavy, staré i mladé, přicházely přesně ve chvíli, kdy autobus zastavil a otevřel dveře, nahrnuly se dovnitř a obsadily všechna volná místa k sezení a čekající staříky nechaly za zády.

To chování mi nějak vadilo a chystala jsem se, že jim vyčiním, ale nikdy jsem v řadě čekajících nestála dost blízko a nejsem člověk, co rád huláká na dálku. Až jednou mi osud přihrál do cesty příležitost, tedy spíš poslední místo k sezení vedle jedné slečny, která byla v předbíhání mistr a do autobusu se vždy nacpala jako první, přesto, že právě přikvačila. Sedám si a holka hned, ať koukám vstát, že drží místo sestře. "Tak to mě tedy ani nenapadne" spustila jsem. Tak tobě nestačí, že pravidelně přicházíš, když autobus přijíždí, předběhneš spoustu lidí, kteří tu čekají i dvacet minut a ke všemu jsou dvakrát i třikrát starší než ty? A ještě mám pustit sednout tvoji sestru?"
"Co mi tykáte? Husy jsme spolu nepásly", nedala se ta holka. "To jsme teda nepásly, dokonce ani s tvojí mamkou jsem je nepásla. To bys totiž byla jinak vychovaná." "Ty jsi zdravotní sestřička, že?", pokračuji. "To je tragédie, když tohle povolání vykonávají lidé, jako jsi ty." "Jak to víte", vykulila oči ta holka. To bude asi tím, že o tvé nevychovanosti si povídají i vrabci na střeše".
V autobuse bylo ticho jako v kostele. Mlčeli ti, kteří se, se skřípajícími zuby nebo slzami v očích, podle své nátury, nechali předbíhat, ale mlčely i všechny ty náplavy, staré i mladé, které se chovaly naprosto stejně.

Holka pořád něco mlela o husách a já se pohodlně opřela. Měla jsem vizi. Psal se rok tak 2048, možná 58. Sedím vzadu v autobuse, který se pomalu rozjíždí. Otočím se dozadu a vidím několik staříčků a stařenek jak pokulhávají za autobusem a hrozí holemi a berlemi. Rozumím tomu, mladí je nepustili dovnitř. Jsou příliš staří, nevzhlední, špatně oblečení a smrdí...

To byla shodou okolností moje poslední cesta autobusem. Změnila jsem zaměstnání a začala jezdit autem. Uběhlo dlouhých 8 let a já jdu opět na autobus. Co to? Nemohu uvěřit svým očím. Po nástupišti se táhne dlouhý had cestujících, nikdo nepředbíhá. Někdy prostě věci dopadnou jinak, našětěstí.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama