Sralbotka

4. listopadu 2015 v 7:13 | TK |  Příběhy z kineziologické poradny
Sedí nad kávou. Starbacku je tou dobou prázdno. Rozpačitě se usmívá a hraje si s vlasy, jako vždycky, když je nervozní. Proboha, proč jsem sem lezla, bleskne jí hlavou. Setkání po deseti letech. Nic se nezměnilo. Myslela, že jí řekne něco o sobě a on žvaní, žvaní a žvaní. Vypráví o všech těch úžasných, známých a významných lidech, které potkal. Jako by mu mohli dodat lesku. Tohle Klára nesnáší. Jako by to vytušil, nahodí zajímavější téma. Venca tě tenkrát osahával, málem jsem mu rozbil hubu. Fakt málem, pomyslí si trpce Klára. Místnost se stává temnější a zvuky tišší a tišší.

Zase je jí čtrnáct. Matka se vdává. Bere si toho hrozného chlapa. Je jí tak odporný. Je to přesně ten typ, co se o vás náhodně otře v metru, naskočí vám husí kůže a máte zkažený celý den. Každodenní rituál. Pusinka na dobrou noc. "Dej pusinku taky Vencovi", říká matka. To je past ze které není úniku. Buď mu jí dá a pak sedí hodinu na záchodě, třese se hnusem a pláče, nebo se vzmuží a odmítne a na hlavu se jí sesype lavina výčitek. "Má tě tak rád. Tak se o tebe stará.....". Klára leží v posteli, po skráních jí stéká nekonečný proud slz a smáčí polštář.

Nikdy v ní neviděl dceru. Vždycky byla ta hezká holka. "Vem si nějakého starého a bohatého, bude si tě vážit", radil jí. Jí, naivní holce co věřila na lásku. "Nech mě šáhnout" škemral. Fakt to bylo peklo, neustále ve střehu, neustále sledovat, kde ten hnusák je a držet si bezpečnou vzdálenost. Začala nosit kalhoty a blůzky upnuté ke krku. Jednou ho kousla tak..... Škoda mluvit. Naučila se předvídat, být o dva tři tahy napřed.

A ten sen, vracel skoro každou noc. Z výšky na ni padá hnusný, špinavý hadr. Probudí se. Sedí na posteli a křičí. Hrůzou? Hnusem? Ve dveřích Venca. Nikdy se nedozvěděla, jak to vlastně bylo. Křičela tak douho, aby stačil vstát od pracovního stolu, projít pracovnou, halou a kuchyní až na práh jejího pokoje, nebo ji milosrdně vzbudil ten prapodivný hadrový sen.

Vzpomínka střídá vzpomínku. Bože, copak to neskončí. Jdou do bazénu. Klára, Petr, její kluk a jeho o hodně starší bratranec. Doma má ženu ve vysokém stupni těhotenství. Klára se toho týpka nemůže zbavit, hlavně těch rukou, šmátralek. Dělá, co holky v jejím věku dělají, křičí, nadává mu, kope a mlátí kolem sebe rukama. A Petr? Nic! Je slepý? Je hluchý? "Je mladý. Asi neví, jak se v takové situaci chovat", omlouvá ho v duchu Klára.

Brzy na to od něj odešla. Odešla jako srab. Nechtělo se jí vysvětlovat proč. Vlastně to sama nevěděla, jen cítila, že už ten vztah nechce. "Mám někoho jiného", řekla.

"Málem jsem mu rozbil hubu" zní Kláře v uších. Kdyby aspoň mlčel. "Náčelník Velká huba", říkávala matka. Tenkrát dělal mrtvého brouka. Sralbotka, zuří Klára.

Klára je dobrý parťák. Má hodně kamarádů. Pokaždé, když to mezi ní a kámošem začne jiskřit, cosi se v ní sevře, Klára se stáhne, přátelství končí.

Už to ví. Nikdy se nevdá, nikdy nebude mít děti!

Znáte také nějakou Kláru? Možná už víte proč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 helena-b helena-b | Web | 10. listopadu 2015 v 20:06 | Reagovat

To je smutný příběh. Možná že znám takovou ženu, ale nevím proč právě ona zůstala sama, bez dětí. Možná, že se zklamala, možná, že neměla štěstí na partnery a pak už byla nedůvěřivá. To je život, takové případy byly a budou. Dnes jich ale přibylo, protože  dívky do vdavek nespěchají z jiných důvodů a najednou zjistí, že už je pozdě. Ale to už je zase o něčem jiném. Jsem ráda, že toto není můj příběh, že jsem měla hodné a milující rodiče a že jsem potkala člověka, kterému jsem mohla a můžu důvěřovat. ;-)

2 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 25. listopadu 2015 v 14:18 | Reagovat

Ano, rodina je to nejdůležitější. Předurčuje další cestu.Rodiče by si měli uvědomit svoji zodpovědnost. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama