Můj srpen 68

3. prosince 2015 v 21:49 | TK |  Babičko, jak to bylo zamlada
V srpnu 68 jsem byla s rodiči na dovolené na Babylonu. Brzy ráno mě probudilo rádio, nějaká rozhlasová hra. "Nad ránem překročily tanky hranici

naší vlasti, pokračují na Prahu", vyprávěl vzrušený hlas. Najednou rádio ztichlo. Vstala jsem, chtěla jsem tu hru doposlouchat a....... Všechno bylo jinak. Mezi chatkami zmateně pobíhali lidé. Nikdo nic určitého nevěděl. Padala slova jako tanky, okupace... Měla jsem strach. Sedla jsem si na schody chatky a brečela.

Před obědem maminka zavelela. "Jedeme domů". Vedoucí z hotelu nám jako odškodné přibalil dvě šišky uheráku a nějaké sušenky a jelo se. Vlakem do Prahy. Z nádraží jsme nejeli jako obvykle tramvají, ale vzali jsme si taxíka. Praha byla vylidněná, nikde ani človíčka. Na nábřeží jsem uviděla prvního ruského vojáka. Reguloval dopravu. Čekala jsem, že auto rozstřílí samopalem, ale nic se nestalo.

Maminka mě nechtěla pustit ven, aby se mi nic nestalo a tak jsem utekla. Chtěla jsem na vlastní oči vidět, co se děje. Došla jsem jen k hotelu International. Tam jsem potkala nějakého pána a ten mi vrazil do rukou balík letáků, ať je roznesu. Měla jsem to v cukuletu. Tenkrát se domy ještě nezamykaly. Nekradlo se a nepřepadalo jako dnes. Poslední výtisk jsem přinesla domů, ať se rodiče také poučí. Maminku málem trefil šlak. "Kdyby tě chytli Rusové, tak tě zastřelí", hysterčila maminka a hned to doložila příkladem, který někde zaslechla. Připadala jsem si jako hrdinka.

Bylo rozhodnuto, že musím z Prahy pryč. Určitě bych se připletla do nějaké lapálie. Maminka mě "vlastnoručně" dovezla vlakem k babičce do Městečka. Tam jsem se podruhé setkala s ruskými vojáky, regulčíky. Stáli u mostu a čekali několik dní na příjezd kolony. Všichni kolem nich chodili, jako by byli vzduch. Kamarádili se s nimi jen cikánky. Dodnes nevím proč. O čokoládu, žvýkačky a nylonky určitě nešlo.

Jednoho dne u pošty zastavil tank. Lidé brousili okolo, později se osmělili blíž, prohlíželi si tank i vojáky, dávali se s nimi do řeči, někteří jim nadávali, někdo na tank dokonce plivl. "Lidi neblázněte", řekl dědeček. "Vždyť jsou to ještě děti, nevědí kde jsou, ani proč tu jsou" a donesl jim vodu, protože měli žízeň. Dost jsem se o dědečka bála. Co když ho budou kamenovat. Ale nestalo se nic. Můj dědeček byl bručoun a samorost, vždycky dělal věci jinak než ostatní. Asi jsem to po něm zdědila.

Poslední vzpomínka je ze školy. Neučili jsme se. Byla stávka. Všichni jsme se sešli v tělocvičně, někteří řečnili, jiní poslouchali a tleskali. Já neposlouchala, nebavilo mě to. Připadala jsem si trochu divně, zase nejdu s davem. Dnes vím, co jsem tehdy jen povědomě cítila. Společnost se dělí na řečníky, posluchače a neposluchače. Řečníci žvaní napříč dějinami, jen pokaždé účinkují v jiném divadelním kusu, posluchači poslouchají, a neposluchači si žijí svůj život navzdory všem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 valin valin | Web | 12. prosince 2015 v 12:48 | Reagovat

Doufám, že bych snad mohla být neposluchač... doufám.. :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama