Zlatý tatíček Masaryk a zasraní komunisti

27. prosince 2017 v 19:18 | tk |  Babičko, jak to bylo zamlada
Psal se rok 1990 a já trčela v nemocnici po operaci kýly. Ob postel ležela babička, kterou porazil autobus. Málem jsem si kvůli ní potrhala stehy. Ono to samozřejmě nebylo kvůli ní, ale kvůli mně. Byla jsem mladá a neodhadla jsem dobře situaci. Babička pořád vzdychala a naříkala a chtěla podat hrnek, odstrčit, židli, přistrčit židli, odložit hrnek, pomoct vstát, dovést na WC....... Celý den jsem nedělala nic jiného než vstávala, putovala mezi její a mojí postelí a zase si lehala.

A pak mi to došlo. Vůbec nešlo o těch pár modřin i když určitě bolely. Babička měla bolest na duši. Žila sama s dospělým synem, který dělal panského kočího. Vozil nějakého papaláše na ÚV KSČ. Byt ve kterém bydleli byl velký a luxusní, ale babička v něm byla neustále sama a velmi nespokojená. Celá ta příhoda s autobusem byla voláním o pomoc. To co potřebovala nejvíce byla pozornost a láska. Když jí lékaři chtěli pustit domů, bránila se zuby nehty.

Psal se rok 90 a babička od rána do večera, tak jak bylo v módě, vykřikovala "zlatý tatíček Masaryk, zasraní komunisti". Po třech dnech jsem měla dost babči, zlatého tatíčka Masaryka i zasraných komunistů a tak jsem se zeptala, jak vlastně žila za tatíčka Masaryka. Přes obličej jí přeběhl stín. "To byla hrůza. Žili jsme v takové malé černé díře, hajzl na pavlači, společný pro celé patro. Postýlka se nám tam nevešla. Malý spával v neckách. Ráno jsme je vynesli na pavlač."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama