Leden 2018

Alma a Arra

30. ledna 2018 v 6:50 | TK |  Babičko, jak to bylo zamlada
Na dovolenou do Španělska jsme se vydali, jak jinak, i s Almou a Arrou. Měli jsme s sebou mezinárodní očkovací průkazy a za sebou zkušennost, že psi na palubě často znamenají zdržení a buzeraci na hranicích a tak jsme je před hranicemi pravidelně ukrývali na podlaze vozu zakryté dekou a zaházené různými předměty. Vše šlo hladce, projížděli jsme bez povšimnutí a zastavení. Naše potížistky se ve Španělsku chovali neobvykle vzorně, dokonce nevyvolaly žádný mezinárodní incident, snad proto, že jsme je pro jistotu nepouštěli z vodítka. Na zpáteční cestě nás přesvědčily o tom, že není nad vořechy. Při přejezdu hranic se příslovečné ucho džbánu utrhlo a příslušný úředník nás zastavil. Hrklo ve mně, už jsem viděla ty ohrnuté pysky, vyceněné zuby, ohlušující ryk, dorážení na okno, protože nikdo, ale opravdu nikdo se k našemu autu, domu či jinému majetku nesmí přiblížit ani na metr, natožpak strkat nos či ruce do staženého okénka. Už jsem slyšela ty kecy, lustrování zavazadel kousek po kousku......., ale stal se zázrak. Holky mlčely jako pěny, ležely bez hnutí přitisknuté k podlaze. Sakra, to muselo dát práci. Kdo ječel, křičel a divoce gestikuloval byl můj muž. Marně jsem se ho snažila uklidnit. On je slabší povahy. Holky kupodivu situaci dobře odhadly a páníčka nepodpořily a tak jsme po krátkém zdržení mohli pokračovat v cestě k domovu.

Pravda, volby. bitka na sociálních sítích, vnitřní has

19. ledna 2018 v 13:25 | TK |  Zamyšlení na téma týdne
Pravda je přímo nedohledatelná. O historii nás nejpřesněji informují zachovalé stavby: akvadukty, lázně, amfiteátry, kostely, sochy, umělecká díla.... Informují o vyspělosti společnosti, ale už ne o tom, za jakých obětí vznikaly. Historii píší vítězové, tam můžeme na 100% o pravdě pochybovat. I kronikáři si často z rozličných důvodů leccos přibájili a přebájili. Dá se říci, že můžeme věřit tomu, co jsme sami zažili, či tomu co nám vyprávěli rodiče a prarodiče. Třeba takový koncentrační tábor, můžeme si ho prohlédnout, shlédnout historické filmy, poslechnout si svědectví lidí, kteří ho přežili a přesto už dnes existují lidé, kteří holokaust popírají. Co se bude říkat za 200 let?

Posoudit současnost nejsme schopni, protože informace, které se k nám dostávají jsou zkreslené. Již původce zprávy často manipuluje a zakrývá pravdu, poté jsou mnohokrát upravené podle záměru toho, kdo je předává. Mohou být zkreslené i nesprávnou interpretací či nesprávným pochopením.

Hledat čistou pravdu v politice a na FB je bláznovství. Příklad. Vezměme si například politickou stranu jdoucí do voleb. Zastupuje a je podporována horními desetitisíci. Může taková strana popravdě říci, když nás zvolíte, uděláme toto a toto. Samozřejmě nemůže. Musí vyplodit program, který bude podporovat co nejvíce lidí, aby získala co nejvíce hlasů a tím i největší mandát. Běžné bývá před volbami mírnit prohlášení, která odrazují voliče a zařazovat sliby, které hlasy přináší. Že se pak ani nepokusí tyto sliby splnit. "Ha, ha, před volbami se může všechno". To nejsou moje slova.

Na informace je třeba se dívat s rezervou. Zvolila bych přísloví, protože přísloví já ráda, "na každém šprochu pravdy trochu". A podle toho, jak to vnímám já, je potřeba s nimi tak zacházet: přijmout je, někde v hloubi nás je uložit a čekat co se stane. Čas ukáže. Tragické mně připadá, že jsme ochotni se kvůli polopravdám pobít, sršet vulgarity a urážky, zavrhnout nebo dokonce udat přítele (míněno obecně k dění na FB).

Je třeba sundat sluchátka z uší, vypnout televizi, odebrat se do ticha a zeptat se svého vnitřního hlasu.

Kdo jsem? Co mně činí šťastným? Nemyslím tu chvilkovou radost, když si koupím nové boty. Mám na mysli trvalý pocit štěstí. Já ho mám na pozemku, krása vůkol, ticho, nikde žádné hlasy, které říkají co si myslet, do čeho se oblékat, jakým autem jezdit, co jíst, jakými léky se dopovat...... Šťastná jsem doma, když tam zavládne mír, láska a porozumění. Není to samo s sebou. Rodina je vlastně takový malý stát. I zde vládnou boje o moc, peníze, i zde se objevují tahouni a ti co rodinu zneužívají, chtějí brát víc než dávají, a někdy nedávají téměř nic. I v rodině musíme usilovat o rovnováhu, chceme-li být šťastní. I v rodině musíme umět podat pomocnou ruku i říci dost, tohle věčné pomáhání ti nesvědčí, činí tě bezmocným a závislým a pomáhající se přes všechnu laskavost a ochotu kdesi uvnitř cítí ukřivděným, zneužívanými a to pak vede k výbuchům vzteku.....

Když nevíme, co opravdu chceme, nemůžeme to dostat. Poraďte se se svým vnitřním hlasem, kdo jste, co vás dělá šťastným a chtějte to.


Nejsme špinavý papír, který vítr foukne jednou na východ, podruhé na západ. Zůstaňme sami sebou, zvolte způsob života, který vám bude vyhovovat, zůstaňme střední Evropou, která tvoří most mezi východem a západem. Třeba.

Nikdy neříkej nikdy

12. ledna 2018 v 8:28 | TK |  Příběhy z kineziologické poradny
To dítě milovala od prvního okamžiku. První tři měsíce těhotenství nebyly nic moc. Zvracela a zvracela. Zvracela tak, že ji doktorka napsala neschopenku. Vlastně to bylo docela fajn. Mohla se soustředit na své dítě. Chodili na procházky a Klára vyprávěla své nenarozené dceři o světě, o loukách plných květů a motýlů, o lese a bublajícím potůčku, modré obloze a letících oblacích, o krásném světě do kterého se narodí, o tatínkovi, který se už nemůže dočkat.

Porod se blížil. Jen jedna příhoda kalila, radostné očekávání. Mohutný vítr a prudký déšť, který nenadále přišel po týdnech nesnesitelných veder a sucha, práskl s dveřmi na terásku a skleněná výplň se vysypala na podlahu. Zároveň se utrhlo i sršní hnízdo pod střechou o kterém do té doby neměl nikdo tušení. Asi to dnes nebude vypadat jako problém, ale v době ve které se příběh odehrává, nebylo sklo. A tak sršni, kteří při bouřce přišli o svůj domov, hojně zalétávali do ložničky. Klára se jich bála. Byla alergická na včelí jed a těhotenství a obavy o dítě její strach ještě umocňovali. Jednou, když šla spát, málem zalehla sršně, který lezl po prostěradle. Noc strávila na úzké kuchyňské lavici.

Toho dne se probudila brzy, asi ve čtyři. Ležela v posteli a pozorovala své pocity. Něco bylo jinak. Když jí praskla plodová voda, zaradovala se. Potichu vstala, uvařila si čaj, zkontrolovala tašku do porodnice, urovnala byt. Šlo to rychle. Stahy po pěti minutách, kontrolovala hodinky na zápěstí.

Pak už uháněli do porodnice v krajském městě. Klára byla plna radostného očekávání, stahy po pěti minutách, dítě pospíchá na svět, už se brzy narodí. Jen ti sršni jí dělají starost. Sršni v pokoji s novorozencem. "Víš, možná bys tomu sklenáři mohl nabídnout dvojnásobek", zkusila opatrně poradit manželovi, aby se ho nedotkala. Petr pustí volant, s rukama nad hlavou divoce gestikuluje, o centimetry mine v zatáčce protijedoucí vozidlo. Vytřeštěné oči řidiče. Řev: "Pane Bože, co já to mám za ženskou. Jsi nesnesitelná, otravná, chvíli mi nedáš pokoj". Klára nerozumí, zaraženě mlčí, po tvářích jí stékají slzy. Konečně porodnice. Skřípění brzd. Klára opatrně vystupuje, Petr vyskočí, práskne dveřmi u řidiče, z kufru vyndá cestovní tašku a praští s ní o zem. Tázavý pohled: "Ty nepůjdeš se mnou"? "Ne, jedu na úřad něco vyřídit kámošovi, když mám to volno." Auto odfrčí, u výjezdu z areálu nemocnice zakvílí brzdy. Klára si otře oči, zvedne tašku a odhodlaně odchází směrem k porodnici.

Sedí na lavici a čeká, až se objeví sestra. Už jednou tady takhle seděla. Před čtrnácti dny. Přišla rodička, mladinká dívka doprovázená matkou a manželem. Matka do dcery nepřetržitě šeptem hučela. Manžel, spíš kluk, hubený a rozpačitý, samá ruka, samá noha se klátil opodál, jako by k nim ani nepatřil. Konečně přišla sestra, vzala rodičce tašku a pomalu kráčely ke stařičkému výtahu. Výtah se s rachotem rozjel a teprve ve chvíli, když ženám byly vidět jen nohy, se kluk vzpamatoval a zamával. Klára se otřásla nevolí. "Tohle by mi můj Péťa nikdy neudělal", pomyslela si. Nikdy neříkej nikdy.


Klára si uvědomuje, že stahy ustaly. Pomalu a váhavě se objevily až další den. Porod se rozbíhal pomalu a byl nekonečný, jako by se dítěti na svět ani nechtělo,