Nikdy neříkej nikdy

12. ledna 2018 v 8:28 | TK |  Příběhy z kineziologické poradny
To dítě milovala od prvního okamžiku. První tři měsíce těhotenství nebyly nic moc. Zvracela a zvracela. Zvracela tak, že ji doktorka napsala neschopenku. Vlastně to bylo docela fajn. Mohla se soustředit na své dítě. Chodili na procházky a Klára vyprávěla své nenarozené dceři o světě, o loukách plných květů a motýlů, o lese a bublajícím potůčku, modré obloze a letících oblacích, o krásném světě do kterého se narodí, o tatínkovi, který se už nemůže dočkat.

Porod se blížil. Jen jedna příhoda kalila, radostné očekávání. Mohutný vítr a prudký déšť, který nenadále přišel po týdnech nesnesitelných veder a sucha, práskl s dveřmi na terásku a skleněná výplň se vysypala na podlahu. Zároveň se utrhlo i sršní hnízdo pod střechou o kterém do té doby neměl nikdo tušení. Asi to dnes nebude vypadat jako problém, ale v době ve které se příběh odehrává, nebylo sklo. A tak sršni, kteří při bouřce přišli o svůj domov, hojně zalétávali do ložničky. Klára se jich bála. Byla alergická na včelí jed a těhotenství a obavy o dítě její strach ještě umocňovali. Jednou, když šla spát, málem zalehla sršně, který lezl po prostěradle. Noc strávila na úzké kuchyňské lavici.

Toho dne se probudila brzy, asi ve čtyři. Ležela v posteli a pozorovala své pocity. Něco bylo jinak. Když jí praskla plodová voda, zaradovala se. Potichu vstala, uvařila si čaj, zkontrolovala tašku do porodnice, urovnala byt. Šlo to rychle. Stahy po pěti minutách, kontrolovala hodinky na zápěstí.

Pak už uháněli do porodnice v krajském městě. Klára byla plna radostného očekávání, stahy po pěti minutách, dítě pospíchá na svět, už se brzy narodí. Jen ti sršni jí dělají starost. Sršni v pokoji s novorozencem. "Víš, možná bys tomu sklenáři mohl nabídnout dvojnásobek", zkusila opatrně poradit manželovi, aby se ho nedotkala. Petr pustí volant, s rukama nad hlavou divoce gestikuluje, o centimetry mine v zatáčce protijedoucí vozidlo. Vytřeštěné oči řidiče. Řev: "Pane Bože, co já to mám za ženskou. Jsi nesnesitelná, otravná, chvíli mi nedáš pokoj". Klára nerozumí, zaraženě mlčí, po tvářích jí stékají slzy. Konečně porodnice. Skřípění brzd. Klára opatrně vystupuje, Petr vyskočí, práskne dveřmi u řidiče, z kufru vyndá cestovní tašku a praští s ní o zem. Tázavý pohled: "Ty nepůjdeš se mnou"? "Ne, jedu na úřad něco vyřídit kámošovi, když mám to volno." Auto odfrčí, u výjezdu z areálu nemocnice zakvílí brzdy. Klára si otře oči, zvedne tašku a odhodlaně odchází směrem k porodnici.

Sedí na lavici a čeká, až se objeví sestra. Už jednou tady takhle seděla. Před čtrnácti dny. Přišla rodička, mladinká dívka doprovázená matkou a manželem. Matka do dcery nepřetržitě šeptem hučela. Manžel, spíš kluk, hubený a rozpačitý, samá ruka, samá noha se klátil opodál, jako by k nim ani nepatřil. Konečně přišla sestra, vzala rodičce tašku a pomalu kráčely ke stařičkému výtahu. Výtah se s rachotem rozjel a teprve ve chvíli, když ženám byly vidět jen nohy, se kluk vzpamatoval a zamával. Klára se otřásla nevolí. "Tohle by mi můj Péťa nikdy neudělal", pomyslela si. Nikdy neříkej nikdy.


Klára si uvědomuje, že stahy ustaly. Pomalu a váhavě se objevily až další den. Porod se rozbíhal pomalu a byl nekonečný, jako by se dítěti na svět ani nechtělo,
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama