Únor 2018

Zakažte lidi

27. února 2018 v 21:18 | TK |  Co se mi honí hlavou
FB zpráva: "Studenti v Americe vedou kampaň proti držení zbraní"

FB přítel si oddechl: "Konečně".

Já si oddechnu, až zruší letadla. Řvou a smrdí, Jsou nejnebezpečnější zbraní v rukou lidstva. Byly s nimi spáchány teroristické činy s největšími ztrátami na životech a největšími materiálními škodami.

Zakažte letadla!

Zakažte náklaďáky, dodávky i osobáky!

Zakažte střelné zbraně včetně luků a kuší!

Zakažte nože, mačety, kladiva a motorové pily!

Zakažte kameny!

Zakažte šroubováky! Minulý týden nějaký magor pobodal pošťačku šroubovákem v obličeji.


Nějak se nám to komplikuje. Jsou tu tací, kteří si vezmou život dobrovolně.

Zakažte mosty, rozhledny, věže, věžáky a skály! Jen ať nikdo neskočí.

Zakažte řeky, rybníky a jezera. Jen ať se nikdo neutopí.
Zakažte stromy a trámy! Jen ať se nikdo neoběsí.

Zakažte sirky a zapalovače! Hrozná je smrt upálením.

Zakažte léky a plyn! Jen ať se nikdo neotráví.


A víte co?

Zakažte člověka!

Každá mince má dvě strany

25. února 2018 v 6:01 | TK |  Co se mi honí hlavou
Není to žádný med bydlet v takové ulici, je to tragédie bydlet vedle domu hrůzy. Dům na spadnutí, taková rujna s vytlučenými okny, děravou střechou, předzahrádka plná harmapádí, věcí nepotřebných, nebo naopak takových, které by se někdy mohly hodit. Z rozbitých oken visí cáry hadrů, které mají zabránit studenému vzduchu, aby vnikal dovnitř. Smečka snad 20 psů různých plemen, Zápach ze psích výkalů, nikdy neutuchající štěkot. Strach jít okolo. Strach z ohrnutých pysků, vyceněných zubů. Smečka je smečka. "Co když pokoušou nějaké dítě?" Oblíbená věta. To znamená, že strach mají všichni, malí i velcí i. A pak, ti psi nejsou očkovaní! Obchází dům velkým obloukem, rodiče okolo provádí své malé děti. Stížnosti, které nikam nevedou. Fakt s tím ten městský úřad nemůže nic udělat?

Stalo se. Manévry. Policie. Odchytová služba. Pracovníci blízkého útulku. Nebýt několika pokousaných, byla by to komééédie. Chyťte zdivočelé psy, kteří jsou zvyklí dělat si co chtějí.

Dopadlo to dobře Psi jsou rozvezeni do několika útulků, vykoupáni, odblešeni, odčerveni, oočkováni, umístěni do výběhů se zateplenými boudami. Jsou to vlastně takové psí mediální hvězdy.

Ale dopadlo to opravdu dobře? Smraďoch dál bydlí v polorozpadlém domě s propadlou střechou, vymlácenými okny, bez topení, mezi nanošeným blátem, výkaly a ohlodanými kostmi. A ten smrad? Dávno ho necítí, dávno si zvykl. Jeho jediní parťáci, jediné blízké bytosti, milovaní psíci ho už v noci nezahřejí, společnost mu dělají jenom krysy. Hajzlové, svině bezcitný.....

Nemohu se zbavit dojmu, že se nic nevyřešilo. Slovutní občané budou dál házet za plot nechtěná štěňata, a všechny ty čokly, které si pořídili a najedenou se jim nehodí do krámu. Moc starostí. Moc povinností, moc peněz..... Smraďoch se postará.

Mám pocit, že k tomu vůbec nemuselo dojít, ale to se musíme vrátit o pět šest let zpátky. Domek obývala rodinka se dvěmi dětmi. Taková normální obyčejná rodinka. Žili svůj obyčejný život, obyčejných lidí, plný obyčejných starostí, tak jak ho žijí statisíce, možná miliony. Po roce 89 skončila většina fabrik v okolí a přeživší nemohli dát chleba všem, kteří přišli o práci. Snažil se. Fakt se snažil. Práci měl tak devět měsíců v roce, ale i v zimě si našel nějakej ten šolich a pár korun domů přinesl. Svinská práce na černo! Žádná nemocenská, ale kdo by si dovolil marodit, když má práci, žádná naděje na důchod... Paní vařila ve školní jídelně a večer chodila uklízet. Předzahrádka plná kytek, v oknech pelargónie, Děti? Fakani zlobivý! Mohly by být skromnější! Úplně stejné jako všechny ostatní.

A pak se to zvrtlo. Vyhořeli. Žádná vlna solidarity, žádná sbírka, žádná televize. Takové obyčejné lidské neštěstí. Znáte to. Když jste rádi, že nakrmíte a oblečete děti, zaplatíte elektriku, uhlí a na pojistku vám zkrátka nezbývá. Paní s dětmi odešli na ubytovnu a poté neznámo kam.

Samota, smutek, zoufalství, beznaděj. Slzy, i chlapi mají slzy. Zánět žaludku, vředy, dráždivý tračník.... Jak to vyřešit, když nemáte finanční rezervu. Když budete v práci, nemůžete opravovat, ale opravovat nemůžete bez peněz. Existuje vůbec východisko? Vrátil se do práce. A ti co mu nepomohli se mu pokusili ukrást to málo, co mu zbylo. Zkurvená společnost! Pak mu někdo hodil přes plot štěně. Dobytek. Vždyť se mohlo zranit. A pak další a další. Psů přibývalo, množili se mezi sebou. Tomu se zabránit nedá, obzvlášť v domě bez oken a dveří. O tom bych mohla napsat knihu.

Šílená únava, snad nezvedne ani ruku, nevyhrabe se z té hromady špinavých hadrů, které říká postel. Vyřešit to. Umřít! Ale jsou tu ti neřádi malí. Kdo by se o ně postaral? Už to nezvládá, starat se. Starají se sami. Občas se ztratí kočka, slepice, někdo vyplení králíkárnu....... Zatracení psi. Zatracenej smraďoch. Kdo ví, kdo ještě? A flaška, přítelkyně.

Oboustranně nesnesitelné. Situace eskaluje. Zloba, nenávist a agrese plodí zlobu, nenávist, a agresi.


Konečně ticho. Psi jsou pryč. Smraďoch taky. Není ho vůbec vidět. Nevychází. A Tak ho tam po měsíci našli. Visel na trámu.

A já se pořád nemohu zbavit pocitu, že to mohl být úplně jiný příběh, krásný příběh, příběh s dobrým koncem, příběh o solidaritě, pomoci a lidské vzájemnosti.

Vztahy jsou důležitější než věci

20. února 2018 v 9:38 | TK |  Co se mi honí hlavou
Moje babička měla na dně komínku s nočními košilemi jednu úplně novou, žlutou s fialovými růžičkami. "To kdybych musela do nemocnice", říkávala.

Já nemám noční košili. Já mám kufr. Ve slevě jsem si koupila nový kufr, takový ten moderní s vysouvacím držadlem a kolečkama. "To až pojedu do lázní". Zatím jezdím na pozemek, ale jednou až nebudu mít páru, vyrazím s některou ze svých kamarádek do lázní. To bude jízda!

Přišla za mnou dcerka, zda bych jí kufr nepůjčila. Několikrát za měsíc cestuje letadlem a ten její, který si nedávno koupila, je příliš malý. Může si ho bez problému vzít na palubu, ale nic se jí do něj nevejde. Zkrátka, takový kufr k ničemu.

Kufr jsem poprvé uviděla asi po roce. No kufr. Jakousi špinavou, ošuntělou, odrbanou trosku ze které lezly dráty a nitě. "Co to je?!" zakabonila jsem se. Tohle že je můj krásný, nový kufr! Frflám. "Ty toho naděláš. Stejně ten kufr nepotřebuješ", utřela mě dcerka. Mám geniální dcerku. Vždycky ví lépe než já co potřebují nebo jak se cítím. Jsem úplně blbá ženská, brblám a ničím vztahy. Vztahy jsou přece důležitější než věci. Obzvlášť věci cizí. V otázce kufru jsme se zkrátka neshodly a rozloučily jsme se značně rozladěné. Já, protože lpím na blbém kufru a dcerka, že má tak blbou matku, která si neváží klidu a dobrých vztahů.

Koncem roku jsem se dočkala satisfakce. Pod stromeček jsem dostala nový kufr,

Domácí násilí

15. února 2018 v 13:53 | TK |  Příběhy z kineziologické poradny
Domácí násilí přichází plíživě, ani si nevšimnete. Začalo to nenápadně, ještě před svatbou. Nepohodli se. Kde se vzal ten vztek? Prásknutí dveřmi, dusot po schodech činžáku, skřípění brzd dole na křižovatce. Nechápavě pokrčí rameny a dál balí tašku na koupaliště. Zvonek. "Ty bys šla beze mně?" A tehdy to špatně vyhodnotila: "musí mě hodně milovat, vrátil se, i když jsem ho tolik rozzlobila."

Na vandru. Chystají se utábořit. Povídá si s kámošem. "Nechceš se k němu přestěhovat?" zahřmí jeho hlas. Všichni strnou a otočí se k němu s otázníkem v očích. Ticho. Ona mlčky zvedne bágl a spacák a jde směrem k Danymu. "Cože, ty by si skutečně šla?" koktá překvpeně. S tichým úsměvem se otočí a vrací se zpět. Všichni vydechnou. Jen pachuť zůstala.

Žárlil a ona se ani nedivila. Obzvlášť na zábavách vznikaly zvláštní situace. Kluci na ni nikdy nestáli frontu, ale vždycky se našel někdo, koho totálně pobláznila. Tančila s partnerem a kluk za ní a pořád jí něco povídá. Na příští zábavě zase, jindy se střídali dokonce dva. Smála se jako blázen. Nejsou ti kluci divní? A on? V skrytu duše zuřil. Na druhé straně mu to dělalo dobře. Nikdy se s něčím podobným nesetkal! Kdo by chtěl holku, o kterou nikdo nestojí.

Po svatbě.

"No, to nemyslíš vážně, jít pracovat do Kanceláře prezidenta republiky. Víš v kolik bys jezdila domů"? Asi by se jí to líbilo. Zní to tak vznešeně. Navrhl jí ředitel školy. Divné. Proč právě ji? Na nic ho nemají. Do dnešního dne si myslela, že neví, že existuje. Pravda, učí se dobře, ale je zcela nenápadná, ba přímo neviditelná. Jen jednou jí třídní navrhla do soutěže v recitaci. Nakonec z toho sešlo. Báseň, kterou jí paní profesorka vybrala se jí nelíbila. Chtěla recitovat verše Taťány z Evžena Oněgina.

Nákupy budu zajišťovat já. Nechci aby si se tahala s taškami. A kasu budu dřžet taky já! Neumíš hospodařit. Kde to jen vzal? Je úplně bez peněz. Nic přece nepotřebuje. Všechno koupí manžel.

Cože? Řidičák? Nepřipadá v úvahu. Na řízení nemáš buňky... Zabiješ sebe a děti taky.

Kámošky? Vždyť jsou úplně blbý. Buď raděj doma se mnou, ještě by tě zkazily. Kámarádky zmizely, jsou jen přátelé manžela. "Jedu za Pepou a ty zůstaneš za trest doma." Je dávno noc a manžel nikde. Třeba sjel do příkopu a už se nevrátí.

Proč se furt producíruješ po zahradě v plavkách.To chceš, aby tě všichni vočumovali? Být hodná je nebe, ale být hodná je stále těžší. Poslouchat na slovo, přikyvovat, nelze odvětit, ale já si myslím.... Přísně zakázáno myslet. Soused je ukecaný, pořád na ní za plůtkem pokřikuje, něco jí říká. "To nemáš nic na práci"?, huláká od dveří manžel. Stydí se. Už nenosí plavky, ale dlouhé domácí šaty a po zahradě chodí zády k sousedovic zahradě, jen aby se její oči nestřetly s očima souseda.

Seď, ani se nehni, až si zatancuju, půjdeme domů.

Silvestr v práci. Decentní, Sklenka vína, chlebíčky a vtipy, vtipy a zase vtipy. V deset se rozletí dveře. Co tu ještě děláš? Doma máš děti! Pěkně tady chlastáte! Všichni ztichli a otočili se ke dveřím. Úsměv jim zmrznul na rtech. První se vzpamatoval šéf: "Pojď si k nám sednout a dej si taky skleničku". "De se domu"! Vleče se jako ovce na porážku. Tolik se stydí.

Zdržela se v práci, všichni už odešli, ještě dodělat uzávěrku. "Volal jsem ti. Kde ses courala? Byla jsem něco zařídit. S Novákem, jo? "Neřídím, jak víš. Šéf mi dal šoféra". Taháš se s Novákem v pracovnní době! Rány zaťatými pěstmi. On: práskne za sebou dveřmi a je fuč. Ona: sedí zhroucená v křesílku a tiše pláče. Ještě, že tu nikdo není. Tolik se stydí. Co bude dělat? Domů nemůže, prostě nemůže. Kam jít? Poradna pro domácí násilí. Se vzlykotem vysvětluje hlasu na druhé straně, co se jí přihodilo. Paní pospíchá domů, nebo má rozpité kafe? Rozhodně o domácím násilí neví nic. Jděte za kamrádkou nebo za maminkou a zavěsí. Kamarádky nejsou. A máma? S mámou se manžel pohádal rok po svatbě. "Nesmí mi přes práh", řekl. Scházely se tajně. Když to prasklo, byl řev, ale mamka mohla občas přijít obtěžkána taškami s proviantem. Komě jídla kupovala veškeré oblečení od kabátu až po ponožky pro ní i děti. Byla úplně bez peněz. "Máš všechno", říkával manžel, "nic nepotřebuješ." Není kam jít. Venku se zatím setmělo. Vrací se domů. Oteklé zarudké oči, sevřený žaludek, zaťaté zuby. Ještě jedna facka. "Musel jsem tě potrestat". Usmiřovačka. Postelová. Jsou i horší věci než výprask. Zaťaté zuby, proudy slz stékající po skránch, promočený polštář.... Rači by umřela.

Tak to jde den za dnem. Zkoumá svůj ztrápený obraz v zrcadle: "tak mladá a tak nešťastná". Nic není dost dobře, nelze se zavděčit. Když se blíží hodina jeho příchodu z páce, celá se třese, žaludek jak na vodě. Co je horší? Ty facky a rány nebo stále poslouchat: jsi normální?, zamysli se nad sebou?, cos to zase udělala?......

Jednoho dne se vzmužila, tedy pokud se žena může vzmužit. Překonala ostych, zavolala si taxi a dojela na pohotovost. Čekárna byla liduprázdná. Naštěstí. Tolik se styděla. Vykasala si sukni, aby ukázala paní dokoktorce podlitiny. "Neplačte, děvenko", utěšovala ji lékařka. Zpraví se to. I mně mlátil manžel. Domů si nesla potvrzení pro policii. Ještě jednou na mě vztáhneš ruku a odnesu ho na policii, slibovala si v duchu.

Uběhlo pár dní. Stojí mezi dveřmi na zahradu. Řítí se k ní, zuřivost v obličeji, napřažená paže, ruka zaťatá v pěst. Nekrčí se, nechrání si obličej rukama. Napřími se. Podívá se mu do očí, obličejem se jí mihne nepatrný úsměv. S přivřenýma očim si v duchu říká: "Tak uhoď! Bude to naposledy." Zabrzdí, ruka vší silou uhodí do zdi vedle její hlavy. Auuuu. Od toho dne se jí nedotkl, dokonce přestal i křičet.

Stačí se rozhodnout.

A pořád dokola, dokola dokola....

9. února 2018 v 20:15 | TK |  Příběhy z kineziologické poradny
Stál ve dveřích domu a nevěřícně pozoroval koleje plné zkalené hnědé vody. Jak to ta ženská mohla vědět? Před dvěma měsíci se mu podívala do očí a vážně řekla: "Nešaškuj, řekni konečně popravdě co cítíš". Smál se. Byl bezstarostný, nepochyboval, že tenhle vztah vydrží. Byli spolu už rok a Květa vypadala tak spokojeně. Ani si nepovšiml, že jí péče o hospodářství přestává bavit, že se tváří znuděně a otráveně, že se doma zdržuje stále méně a méně a pokud doma je, tráví většinu času lustrováním mobilu. Teď byla pryč. Jako všechny před ní.

Probudil ho šamot. V místnosti byla ještě tma, ale venku už začínalo svítat. Z podvíček pozoroval siluletu matky. Spěšně se pohybovala po místnosti, snášela různé věci a cpala je do velké cestovní kabely. Zvuk zavírajícího se zipu. Matka se sklonila, do každé ruky popadla jednu tašku, loktem si otevřela dveře a opatrně, aby ho neprobudila, scházela dolů po schodech. Tiše se vykradl za ní. Prošla kuchyní, tašku položila na zem, aby si otevřela dveře na chodbu. Ze šera kuchyně se ozval babičin hlas: "A co kluk"? Polekaně se otočila, zhluboka se nadechla, mávla rukou, sklonila se pro tašku a beze slova odcházela. Vyběhl za ní, díval se, jak táhne tašky tou rozbahněnou cestu, louže nelouže, celá shrbená. Vypadala staře. Nemyslela na synka. Stál opřený o veřeje, bosé nožky ho studily a po tvářích mu stékaly slzy. Nechala ho tady! Odešla za novým životem s opilcem, který jako by z oka vypadl jeho otci.

S babičkou se nikdy nenudil. Pomáhal jí se zahrádkou, králíky, slepicemi, kozami i ovcemi, chodil s ní do lesa na dříví i na houby. Dědovi pomáhal řezat a štípat dříví, brzy uměl opravit kdeco. Naučil se myslet rukama.

Škola všechno změnila. Babička nikdy nepochopila, proč potřebuje zrovna tuhle školní tašku a tenhle penál a proč tvrdohlavě trvá na oblečení, které nosili všichni. Taková drahota.

Byl outsider, ten divný kluk ze samoty u lesa. Na malém městě to tak chodí. Pokud nemáte tatínka ředitelem fabriky, školy, starostou, primářen nebo alespoň majitelem obchůdku či hospody na náměstí, jste nula. Nejdřív šaškoval, aby na sebe strhnul pozornost, ale v té roli se mu nelíbilo. Začal opravovat učitele a hádat se s nimi a taky trochu krást.

Krást. Tak tomu říkají ti druzí. On to za krádež nepovažoval. Prostě si bral, to co potřeboval, co mu chybělo, na co měl nárok. No řekněte, je v tom nějamá spravedlnost, že někdo se narodí a má všechno: mámu, tátu, spoustu hraček, zančkové oblečení, v zimě lyžovačku na horách, v létě moře, v osmnácti dostane třeba i auto. A holky. Ty mu lezou do postele sami. Co mu dalo práce sehnat si holku.

V sedmnácti si upletl dítě. Zlí jazykové tvrdí, že není jeho. Je. Má vodově modré oči tatínka, úplně stejné jako babička. Byl z něj dobrý otec. V malé se viděl. Měl dvě, tři zaměstnání, jen aby rodině nic nechybělo. Malá měla plno krásných oblečků, jak si to přála mamika, vozila se v luxusním kočárku a maminka za ní v ničem nezaostávala. Spokojená nebyla. K čemu krásný kočárek, když s ním drandíte po polní ceste a kromě zajíců a veverek tu není nikdo, komu se můžete pochlubit. A ta nuda. Začala jezdit do města a někdy zůstávala i přes noc.

Byl to den blbec. Šéf se kroutil. Nebude výplata. Nejsou prachy. Za dva měsíce mu dluží přes 40.000. Jak se bránit, když pacujete na černo? Hodil na stůl klíčky od náklaďáku a odešel středem. Zataťaté zuby. Ještě, že má dvě zaměstnání.

Před domem stálo cizí auto. Postava v dáli zabouchla kufr a auto se opatrně rozjelo po rozbahněné cestě. Když se auta míjela, spatřil vedle řidiče svoji ženu . Ze sedačky na zadním sedadle mu zuřivě mávala dcerka. Dupl na brzdu, vyskočil z vozu a dival se za odjíždějícím autem. Sevřený žaludek, zaťaté zuby, stažené hrdlo, sucho v krku. Udusí se!

Takhle to chodilo tři roky, odchody a návraty. Pokaždé, když jí nový přítel opustil nebo vyrazil, vracela se domů. Šťastná období, kdy si užíval dcerku. Toulal se s ní po lesích, učil znát stromy a rostliny, motýly i ptáky........, lezli po stromech i po skalách, skákali přes potok. Jak byl pyšný. Malá byla šikovná po něm Jen. nemluvila. Pokud byla s matkou trávila celé dny na koberci před televizí. Kdesi v hloubi srdce se u usídlil strach, že přijde někdo, kdo si jeho ženu a dceru ponechá navždy. Když k tomu došlo, byl připraven. V hloubi srdce pohřbil malou i vzpomínku na ni.
Pořídil si auto. Kupé. Staré, i tak stálo hromadu peněz. Holkám se kupé líbí a v ročnících se stejně nevyznají. Musel prodat kus pole, snad se to babička nedoví. Byl krásný srpnový den, možná až moc krásný, teploměr se vyšplhal na třicet čtyři stupňů. On, suverén ve značkovém oblečení, zrcadlovky na očích, bravurně řídil vysněné auto. Vedle něj nádherná blondýna pohodlně opřená v koženém sedadle, vlasy jí poletovaly kolem obličeje. Krásně se smála. Smála každé jeho větě. Připadal si vtipný, neodolatelný. Cítil jako vítěz.
Babička si oddychla. Konečně bude mít zastání v domácnosti, konečně se někdo postará o jejího hocha. Když vám táhne na osmdesát, jste jako starý, opotřebovaný, dlouho nenamazaný stroj. Všechna ta kolečka a hejblátka drhnou, zasekávají se nebo protáčí. Nic nefunguje. A té bolesti. Léta strávená taháním balíků na poště, péči o manžela upoutaného na lůžko, těžkou prací v hospodářství a lese. Bez brufenu by ani nevstala. I s ním jí bolest provází dnem i nocí.
Mladá se vybarvila rychleji než rychle. Dny tráví poleháváním u televize. I kůň, kterého si tolik přála, ji přestal bavit. Ještě, že si babička myslí, že si ho přivedla s sebou. Kdyby tušila, že jí ho koupil. Padl na něj kus pole. Přiřítí se z práce, honem nasekat trávu a pak roznést letáky. A blondýna pořád u televize, do školy už dávno přestala chodit. A ti debilové ji nepustili k maturitě. Prej, když někdo nechodí do školy, nemůže maturovat. No chápete to?! A babička vaří ne pro dva, ale pro tři, myje nádobí, se zaťatými zuby se šourá po dvorku, sype slepicím a dává králíkům, nosí dřevo, topí. Kdesi uvnitř se užírá, že to tomu jejímu hochovi zase nevyšlo. Už aby byla pryč.
Stalo se, jednoho sychravého rána. Kola auta se protočila. Do obličeje mu stříklo bláto. Sehnul se pro kámen a mrštil s ním po vzdalujícím se autě. "Táhní do prdele, ty svině klouzavá". Neulevilo se mu. Odjížděla v autě, které jí koupil, na sedadle spolujezdce mobil, který ji bude ještě víc než rok platit.
Přesto jí dal ještě jednu šanci. Nebo sobě? Pozval jí do Varů na prodloužený víkend. Čtyři dny a tři noci v lázeňském hotelu. Drahá jídla. A to pivo? Radši nemluvit.

A takhle to jde pořád.