A pořád dokola, dokola dokola....

9. února 2018 v 20:15 | TK |  Příběhy z kineziologické poradny
Stál ve dveřích domu a nevěřícně pozoroval koleje plné zkalené hnědé vody. Jak to ta ženská mohla vědět? Před dvěma měsíci se mu podívala do očí a vážně řekla: "Nešaškuj, řekni konečně popravdě co cítíš". Smál se. Byl bezstarostný, nepochyboval, že tenhle vztah vydrží. Byli spolu už rok a Květa vypadala tak spokojeně. Ani si nepovšiml, že jí péče o hospodářství přestává bavit, že se tváří znuděně a otráveně, že se doma zdržuje stále méně a méně a pokud doma je, tráví většinu času lustrováním mobilu. Teď byla pryč. Jako všechny před ní.

Probudil ho šamot. V místnosti byla ještě tma, ale venku už začínalo svítat. Z podvíček pozoroval siluletu matky. Spěšně se pohybovala po místnosti, snášela různé věci a cpala je do velké cestovní kabely. Zvuk zavírajícího se zipu. Matka se sklonila, do každé ruky popadla jednu tašku, loktem si otevřela dveře a opatrně, aby ho neprobudila, scházela dolů po schodech. Tiše se vykradl za ní. Prošla kuchyní, tašku položila na zem, aby si otevřela dveře na chodbu. Ze šera kuchyně se ozval babičin hlas: "A co kluk"? Polekaně se otočila, zhluboka se nadechla, mávla rukou, sklonila se pro tašku a beze slova odcházela. Vyběhl za ní, díval se, jak táhne tašky tou rozbahněnou cestu, louže nelouže, celá shrbená. Vypadala staře. Nemyslela na synka. Stál opřený o veřeje, bosé nožky ho studily a po tvářích mu stékaly slzy. Nechala ho tady! Odešla za novým životem s opilcem, který jako by z oka vypadl jeho otci.

S babičkou se nikdy nenudil. Pomáhal jí se zahrádkou, králíky, slepicemi, kozami i ovcemi, chodil s ní do lesa na dříví i na houby. Dědovi pomáhal řezat a štípat dříví, brzy uměl opravit kdeco. Naučil se myslet rukama.

Škola všechno změnila. Babička nikdy nepochopila, proč potřebuje zrovna tuhle školní tašku a tenhle penál a proč tvrdohlavě trvá na oblečení, které nosili všichni. Taková drahota.

Byl outsider, ten divný kluk ze samoty u lesa. Na malém městě to tak chodí. Pokud nemáte tatínka ředitelem fabriky, školy, starostou, primářen nebo alespoň majitelem obchůdku či hospody na náměstí, jste nula. Nejdřív šaškoval, aby na sebe strhnul pozornost, ale v té roli se mu nelíbilo. Začal opravovat učitele a hádat se s nimi a taky trochu krást.

Krást. Tak tomu říkají ti druzí. On to za krádež nepovažoval. Prostě si bral, to co potřeboval, co mu chybělo, na co měl nárok. No řekněte, je v tom nějamá spravedlnost, že někdo se narodí a má všechno: mámu, tátu, spoustu hraček, zančkové oblečení, v zimě lyžovačku na horách, v létě moře, v osmnácti dostane třeba i auto. A holky. Ty mu lezou do postele sami. Co mu dalo práce sehnat si holku.

V sedmnácti si upletl dítě. Zlí jazykové tvrdí, že není jeho. Je. Má vodově modré oči tatínka, úplně stejné jako babička. Byl z něj dobrý otec. V malé se viděl. Měl dvě, tři zaměstnání, jen aby rodině nic nechybělo. Malá měla plno krásných oblečků, jak si to přála mamika, vozila se v luxusním kočárku a maminka za ní v ničem nezaostávala. Spokojená nebyla. K čemu krásný kočárek, když s ním drandíte po polní ceste a kromě zajíců a veverek tu není nikdo, komu se můžete pochlubit. A ta nuda. Začala jezdit do města a někdy zůstávala i přes noc.

Byl to den blbec. Šéf se kroutil. Nebude výplata. Nejsou prachy. Za dva měsíce mu dluží přes 40.000. Jak se bránit, když pacujete na černo? Hodil na stůl klíčky od náklaďáku a odešel středem. Zataťaté zuby. Ještě, že má dvě zaměstnání.

Před domem stálo cizí auto. Postava v dáli zabouchla kufr a auto se opatrně rozjelo po rozbahněné cestě. Když se auta míjela, spatřil vedle řidiče svoji ženu . Ze sedačky na zadním sedadle mu zuřivě mávala dcerka. Dupl na brzdu, vyskočil z vozu a dival se za odjíždějícím autem. Sevřený žaludek, zaťaté zuby, stažené hrdlo, sucho v krku. Udusí se!

Takhle to chodilo tři roky, odchody a návraty. Pokaždé, když jí nový přítel opustil nebo vyrazil, vracela se domů. Šťastná období, kdy si užíval dcerku. Toulal se s ní po lesích, učil znát stromy a rostliny, motýly i ptáky........, lezli po stromech i po skalách, skákali přes potok. Jak byl pyšný. Malá byla šikovná po něm Jen. nemluvila. Pokud byla s matkou trávila celé dny na koberci před televizí. Kdesi v hloubi srdce se u usídlil strach, že přijde někdo, kdo si jeho ženu a dceru ponechá navždy. Když k tomu došlo, byl připraven. V hloubi srdce pohřbil malou i vzpomínku na ni.
Pořídil si auto. Kupé. Staré, i tak stálo hromadu peněz. Holkám se kupé líbí a v ročnících se stejně nevyznají. Musel prodat kus pole, snad se to babička nedoví. Byl krásný srpnový den, možná až moc krásný, teploměr se vyšplhal na třicet čtyři stupňů. On, suverén ve značkovém oblečení, zrcadlovky na očích, bravurně řídil vysněné auto. Vedle něj nádherná blondýna pohodlně opřená v koženém sedadle, vlasy jí poletovaly kolem obličeje. Krásně se smála. Smála každé jeho větě. Připadal si vtipný, neodolatelný. Cítil jako vítěz.
Babička si oddychla. Konečně bude mít zastání v domácnosti, konečně se někdo postará o jejího hocha. Když vám táhne na osmdesát, jste jako starý, opotřebovaný, dlouho nenamazaný stroj. Všechna ta kolečka a hejblátka drhnou, zasekávají se nebo protáčí. Nic nefunguje. A té bolesti. Léta strávená taháním balíků na poště, péči o manžela upoutaného na lůžko, těžkou prací v hospodářství a lese. Bez brufenu by ani nevstala. I s ním jí bolest provází dnem i nocí.
Mladá se vybarvila rychleji než rychle. Dny tráví poleháváním u televize. I kůň, kterého si tolik přála, ji přestal bavit. Ještě, že si babička myslí, že si ho přivedla s sebou. Kdyby tušila, že jí ho koupil. Padl na něj kus pole. Přiřítí se z práce, honem nasekat trávu a pak roznést letáky. A blondýna pořád u televize, do školy už dávno přestala chodit. A ti debilové ji nepustili k maturitě. Prej, když někdo nechodí do školy, nemůže maturovat. No chápete to?! A babička vaří ne pro dva, ale pro tři, myje nádobí, se zaťatými zuby se šourá po dvorku, sype slepicím a dává králíkům, nosí dřevo, topí. Kdesi uvnitř se užírá, že to tomu jejímu hochovi zase nevyšlo. Už aby byla pryč.
Stalo se, jednoho sychravého rána. Kola auta se protočila. Do obličeje mu stříklo bláto. Sehnul se pro kámen a mrštil s ním po vzdalujícím se autě. "Táhní do prdele, ty svině klouzavá". Neulevilo se mu. Odjížděla v autě, které jí koupil, na sedadle spolujezdce mobil, který ji bude ještě víc než rok platit.
Přesto jí dal ještě jednu šanci. Nebo sobě? Pozval jí do Varů na prodloužený víkend. Čtyři dny a tři noci v lázeňském hotelu. Drahá jídla. A to pivo? Radši nemluvit.

A takhle to jde pořád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 12. února 2018 v 15:33 | Reagovat

MOc fajn, pěkně ze života... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama