Březen 2018

Den blbec

31. března 2018 v 14:33 | TK |  Jak jsem začínala, aneb co je nového

Drahý za mnou přijel poněkud později. Večer byl na rodinné oslavě, přesněji řečeno na oslavě své početné rodiny. Měla jsem tam být také, ale všichni si už zvykli, že na tyto oslav chodím tak jednou za čtyři měsíce. Ono je pořád co oslavovat a tak oslava střídá oslavu, jedna je jako druhá, nacpat se, nalít si do hlavy, pořád se mluví o tom samém a to mě fakt nebaví. Oslavu si střihnu čas od času a to si ji opravdu užiju.

Dali jsme kafe na přivítanou, Drahý přibil pět palubek a že půjde vytáhnout auto, a tady se musím trochu rozepsat.

V okolních lesích se jako každou zimu těžilo a polní cestu kolem pozemku při svážení dřeva dokonale zprasili. Promiňte ten výraz, ale neznám přesnější. Když jsem stavěla plot, posunula jsem ho půl metru do pozemku, aby chodci měli kam uhnout před projíždějícím taktorem. Tak ten půl metr navíc je dokonale rozjetý, stejně jako cesta. V kopci nade mnou má chalupu jeden starý pán. Loni nepřijel na jaře, ale někdy začátkem srpna a až do dešťů si hrál na cestáře, aby se k chalupě dostal. U jeho stavení byla kdysi cihelna a na pozemku je spousta zahrnutých cihel a on s nimi tu cestu opravuje. Stojí za zmínku, že ty cihly tam přežily bez úhony skoro sto let a pořád zvoní a z fleku byste z nich mohli cokoliv postavit. Na opravu cesty je jich škoda. Jó, to byla kvalita.

Zprvu jsem si myslela, že na pozemek ani nevyjedu a tak jsem vzala kolečko a odvozila na něm zásoby vody, jídla, čistého oblečení.... Nakonec mi to přeci jen nedalo a zkusila jsem vyjet. Uvázla jsem kousek za vraty a jelikaž moje vrata jsou kůl s pletivem, podařilo se mi je i zavřít. Když utuhne, nebo to trochu vyschne, vyjedu. Neutuhlo, nevyschlo a z pátku na sobotu lilo.

Drahý sedl na volant a než jsem stačila vykřiknout sjel na cestu do toho největšího bláta. "Tak to už se vůbec nevyhrabeš", sýčkovala jsem. "Kašli na to, nech to tam stát." Zkusil to asi šestkrát, auto řvalo, kouřilo jako třicet let starý náklaďák a nakonec se sesunulo na spodní sloupek. Tak tam už jsem se také jednou dopracovala a musel mě vytáhnout traktor. Traktorista byl zkušený, věděl jak na to a vytáhli jsme to auto bez škrábance. Křičím z plných plic: "Stůj, urveš blatník". Ale už to skřípe, blatník se válí na zemi a auto opět v půli cesty.

Nakonec se nad námi slitovala Frontera. Stála tu celou zimu. Pravda, občas jsem jí natočila a projela, ale po těch mrazech ani neškytla. Teď z dobrého srdce nebo po několika teplých dnech naskočila a auto jsme vytáhli na pozemek. Manžel pak dvě hodiny montoval ten utržený blatník.

Kousek od pozemku jsem při procházce objevila hromadu štěrku, kterou někdo svrhnul do kopřiv mezi cestu a pole. Drahý, že ten štěrk přiveze a použije na opravu vjezdu. Vysvětlila jsem mu, kde tu hromadu najde: konec plaňkového plotu, v pravo můstek přes potok na louku a proti můstku to je. Drahý jede pro ten štěrk, já jdu na kopec za svou prací. Za chvíli je zpátky, sedí zhrouceně za volantem, až jsem se lekla, že se mu něco přihodilo, práskla jsem s hráběma a kmitám dolů. Naštěstí se mu nic nestalo, jen tu hromadu nenašel.

Tak jsme dali další kafe a Drahému zjevně otrnulo. "Já tu Fronteru aspoň otočím," pravil. Než mi to došlo, uvízl podruhé, tentokrát s Fronterou. Když jsem vyběhla, uviděla jsem jak auto klouzá bokem ze svahu. Naštěstí se zastavilo o střemchu. Fajn, o čtyři metry dál je něco jako hluboká rokle. Ideální místo pro uvíznutí. Hned vedle za hranicí pozemku stojí uschlý smrk. Je nejvyšší v celém okolí a nikomu se nechce do kácení. Kousek odtud mám zaparkované včely, ještě kousek dřevník a pak už stojí mringotka. Dole pod cestou jsou asi čtyři nepojízdná auta, která tam odložil obsoused. Pojala jsem podezření, že čeká, až strom některé z nich zavalí a bude pohánět majitele lesa k odpovědnosti. On je to takový filuta.

Je půl páté, Drahý odjíždí. Skoro nic, lépe řečeno nic jsem neudělala, ale jsem zmlácená jako bych od tmy do tmy ryla.

Jsou dny blbec. V takové dny učiníte nejlépe, kdyžz ůstanete celý den v posteli. Bohužel, jsou to zároveň i dny zlomyslníci a dopředu vám neoznámí: "vůbec nevylézej, nejlépe uděláš, když zůstaneš, kde jsi. Aspoň nic nezkazíš". A pak to dopadne jako dnes.

Ale, ale

27. března 2018 v 17:14 | tk |  Zamyšlení na téma týdne
Nikdy jsem se nezamýšlela nad slůvkem ale. Až teď a vidím, že se mi nelíbí.

Ne je jednoznačně definitivní. Rána z čistého nebe, ale vzpamatujete se, možná si popláčete, oklepete se a život jde dál.
Nemám tě rád. Hotovo. Šmytec. Bolí to, bude to chvíli trvat, ale zvládnete to.

Ale je slůvko chronické nemoci, agónie, dlouhého umírání.
Chci s tebou bydlet, ale teď není vhodná chvíle. Jestli není teď, nebude nikdy. Kolik nejistoty, pochyb, bezesných nocí?

Ale je slůvko zbabělců, kteří vám pravdu nedokáží naservírovat na rovinu.
Rád bych se rozvedl, ale manželka mi ze života udělá peklo, oškube mě, neuvidím děti. Peklo je denně lhát a vymýšlet si výmluvy na všechny strany. Místo, ale oškube mě, by bylo přesnější říct, mám raději peníze než tebe. Tvrzení, ale nesměl bych se stýkat s dětmi - pohádkám už dnes nikdo nevěří. Nevěra je něco normálního, bohužel. Kvůli nevěře nikdo nezakáže otci, aby se stýkal se dětmi, pokud o to stojí.

Ale je slůvko zdánlivě laskavých lidí, kteří vám nechtějí ani náhodou ublížit a snaží se otupit hrany a tak vám vrazí do srdce tupý nůž.
Ráda bych přijela, tati, ale mám moc práce, musím uklízet, na výlet, do divadla, přijde návštěva..... Tatínek ví, že za zábava je vám milejší. Všechno je špatně. Dělat to jako v přírodě. Vychovat a vypustit do světa, popřípadě "vykopnout z hnízda", nejde-li to jinak. Žít svůj život, nečekat na návštěvu. Domy důchodců jsou plné rodičů, kteří svůj život, koníčky, veškerý čas, všechny své peníze obětovali dětem. A teď netuší co si počnou se samotou, s volným časem a tak čekají....

Ale je slůvko vyděračů. Mám tě ráda, ale musíš se líp učit, poslouchat.... Jinými slovy, když to neuděláš, nebudu tě mít ráda. Hloupé vyhrožování. Rodiče milují své děti bez podmínek. Tereza H, své rodiče hodně zklamala. To musela být rána, dovědět se, že se dcera živila prostitucí a jako pašeračka drog. Ta ostuda před sousedy a známými. A přeci za ní bojují, nehledí na peníze. Poslouchat? Poslušnost je dvousečná zbraň, kdo otrocky poslouchá rodiče, poslouchá zpravidla otrocky i partnera.... Ne poslušnost, ale dát dětem mantinely, dost široké, ale přes jejich hranice vlak nejede.

Ale je slůvko manipulantů. Pozvu tě na oslavu narozenin, ale musíš se chovat slušně. Jak slušně? Stydíš se za mně? Mám si nasadit masku? Mám přijít jako někdo jiný? Nelíbím se ti takový, jaký ve skutečnosti jsem? Tak mě nezvi. Jsem prostořeký, říkám co si myslím, ale říkám to slušně, bez emocí. Dávám informaci. Máš s tím problém? Jsou ti milejší jiní kamarádi. Tak pa, pá.

Těch ale by bylo, ale každé má nějakej háček

Myslím, že užívání slůvka ale budu věnovat v budoucnosti větší pozornost.

Pán Bůh mě miluje 1

26. března 2018 v 10:08 | Tk |  Jak jsem začínala, aneb co je nového
Byl pátek 19. října 2014, dle odhadu kolem třinácté hodiny. Naložila jsem přívěsný vozík za Fronteru drny, vyjela na kopec, zastavila u kompostu a začala drny vykládat a klást na kompost. Auto vydávalo jakési podivné, skřípavé zvuky. Asi stojí křivě, usoudila jsem a pokračovala v práci. Když jsem se narovnala a otočila k vozíku uviděla jsem, že se pomalu rozjíždí. Těžko vyjádřit slovy, co vše mi prolétlo hlavou. Rozběhla jsem se za autem ve snaze dohonit ho, otevřít dveře, skočit dovnitř a zastavit. Holiny mi ujely, práskla jsem s sebou, kolem hlavy se mi smýkl vozík a už jsem jen sledovala, jak se auto řítí dolů ze svahu. Jen, aby tam nikdo nešel, blýskla mi hlavou myšlenka, modlitba.

Auto prolétlo trnkami, porost se za ním zavřel a zmizelo mi z dohledu. Doběhla jsem k vratům a zahlédla souseda, jak se dívá kamsi dolů do zahrady a zaslechla jadrné: farmářka KRÁVA. To jsme se shodli. Kráva, která má neskutečné štěstí. Mé auto nikoho nesrazilo. Ó DÍKY, BOŽE. Mé auto nikoho nesrazilo, přeskočilo cestu, namířilo si mezi dva sloupky plotu, sloupky v pravěkém plotě povolily, pletivo si lehlo, auto je přelétlo mohutným skokem a dopadlo do prostoru mezi bývalou skalkou a rozpadávající se betonovou teráskou, ještě jeden skok a zastavilo se o prastaré kolečko, hned vedle provizorního ohniště. Jediný stromeček se neohnul, jediná rostlinka nebyla dotčena. Taky tam nic takového nerostlo. Mé milované autíčko si vybralo tu nejlepší cestu. Taky to můj dvoutunový miláček mohl zamířit na chatu a smést jí z povrchu zemského i s nájemníky.

Teprve teď jsem se pousmála nad marnou snahou dohonit auto a zabránit neštěstí a vzpomněla si na nebohou paní pošťačku, která se postavila před rozjíždějící se poštovní vůz v marné snaze ho zastavit a zaplatila za tom životem. Jak jsem ji chápala, jak jsem jí rozuměla.

Stála jsem na cestě a dívala se dolů na své auto. Pochopte, mé auto leželo v podstatě na dně rokle. Někde v polovině mezi autem a cestou trčel vozík, zapíchnutý ojí v zemi. Z této rokle nebylo úniku. S tak prudkým svahem si neporadí ani teréňák.

Začala jsem horečně telefonovat. Nejprve místnímu rolníkovi. Udělala, jsem hrozný malér, pane Kočičko. Frontera mi hupla k Tvarůžkovi do zahrady. Potřebuji ji vytáhnout. Byl tu vzápětí. To se mi na chlapech líbí, když jde o malér, jsou akční. Přehlédl situaci znaleckým okem, a řekl, co jsem tušila, ale nechtěla si připustit: tady jeho traktor nepomůže. Chce to lesnický s navijákem. Pomocí prken jsme dostali na silnici, alespoň vozík. Silný chlap a rozumí věci. Ani jsme nic nepoškodili, což mi připadalo jako zázrak.

Pořád jsem byla ledově klidná, přestože soused a ta jeho Běta mi to neulehčovali. Nejsme kamarádi, ale to je jiná kapitola. Hned zavolali majiteli chaty. Ten byl velice vstřícný,: "Nic si z toho nedělejte, utěšoval mě. To se může stát každému. Nechám to opravit a zaplatí to pojišťovna." "Nezaplatí, auto není pojištěno", vyvádím ho z omylu. "Tak se to opraví, a přispějete na to, nějakou minimální částkou. Buďte v klidu, já asi v šest přijedu." Moc klidu mi to nepřidalo. Začínalo mi svítat. O stavbě nového plotu se tady hovoří minimálně rok, dokonce je na to nějaké lejstro z obecního úřadu, pokud vím. Nic lepšího se jim nemohlo přihodit.

Volám kamarádovi, co se stalo. Kámoš řičí jako kůň před startem. Čím větší průšvih, tím větší adrenalin. Slibuje V3S s navijákem nebo jeřáb a že zítra plot opraví. A události se řítí rychlým tempem. Zatím se ovšem řítí pan Tvarůžek, který průběžně informuje majitele chaty, se zprávou, že pan majitel zítra přiveze odbornou firmu, která plot opraví. Nedávám panu majiteli prostor a hned mu volám, že mám jeřáb, a člověka, který plot uvede do původního stavu.

Je šest hodin. Přijíždí pan majitel s tím, že žádné uvedení do původního stavu, ale firma. "Co je to minimální částka", páčím z pana majitele. Nějak se mu s tou částkou nechce ven, ale když na ni trvám, vypadne z něj, že si paní matka přeje 2.300,-. To mi nepřipadá moc vstřícné, protože kámoš mi ty sloupky zabetonuje za pět set i s materiálem a vzhledem k tomu, že jsem pana Tvarůžka vozila po nákupech a 2 x mu půjčila na celý den vozík na odvoz materiálu ze zbourané boudy a odpadu. Odtahal na tom vozíku tuny. Víte, že existují lidé, kteří desítky let nosí odpadky do boudy na svém pozemku. S takovým pokladem ovšem nelze chatu prodat. Slevuje na 1.500,-, což bych asi byla ochotná dát, aby byl klid, ale…. Chci číslo účtu, na které mám peníze poslat. Pan majitel se kroutí, jen ať peníze klidně dám Tvarůžkovi. A je po dohodě, Tvarůžkoví nevěřím ani dobrýtro a panu majiteli také ne. Co když mi to zapřou, co když tím nároky neskončí. Trvám na uvedení do původního stavu. Pan majitel odchází do chaty na poradu s nájemcem a já se vracím do maringotky. Za chvíli klepe na dveře. Matka nesouhlasí s uvedením do původního stavu. Předáváme to pojišťovně, vydírá a odchází. Chce z toho vytlouct co se dá.

Sedím se sousedem z horního konce v maringotce, probíráme události dnešního dne a čekáme na kámoše a majitele jeřábu. Před vraty zastavuje auto a ve tmě spíš tušíme, než vidíme dvě postavy. "Čau", radostně pokřikuji, "jste tu nějak brzy" a uvědomím si, že něco nehraje. Kámoš by rozhodně nepřijel v reflexní vestě. Pan soused na mě poslal policii. "Tak takovéhle přivítání jste asi nečekali", směji se a hned vysvětluji omyl. Ptají se, co se tady stalo. Popravdě vysvětluji, jak se vše událo, a že auto není pojištěné, protože s ním jezdím pouze po svém pozemku a značky mám uložené v depozitu. Berou si iniciály, katastrální číslo mého pozemku a konstatují, že tohle není případ pro nehodovku. Přijíždějí jejích kolegové, vysvětluji, že uznávám způsobenou škodu, a že zítra uvedu vše do původního stavu, tak jak káže litera zákona. Rozhodně však odmítám platit plot nový, neboť starý je ve stavu dezolátním, jak se mohou sami přesvědčit, a právě se mělo započít s výstavbou nového. Jinými slovy, nechám zabetonovat dva poražené sloupky, natáhnout původní pletivo, které zůstalo zcela neporušeno a přivařit plotové pole u kterého povolily uhnilé sváry a díky tomu zůstalo nepoškozeno. On ten plot byl zaflikovaný od začátku. Policie konstatuje, že došlo ke škodné události a že je na dohodě mezi účastníky, popřípadě na rozhodnutí občanskoprávním soudu.

V noci nemohu spát. Děsí mě vytahování auta. Bojím se, aby se zbytečně neponičil terén, zahradou to rozhodně nemžeme nazvat, roste tu jen tráva (ne trávník), aby se něco nestalo čumilům, kterých bude jistě víc než, dost. Ráno jde všechno jako po másle, auto je vytaženo a konečně si mohu oddychnout.

Jen s opravou je problém. Pan majitel si nepřeje uvedení do původního stavu. Plot postaví odborná firma a já dostanu účet. A zakazuje nám vstup na pozemek. Stojíme nad vyvrácenými sloupky a spekulujeme co dál. …..a v tom přijíždí policie. Auto zastaví a pan Tvarůžek jim hned strká mobil s tím, že s nimi chce mluvit pan majitel. "Nepotřebujeme, teď jsme s ním mluvili", odvětí muži zákona a to už Tvarůžek hlásí do mobilu: "SNB je tady". Všichni kolem se rozesmějí. "Vítejte, soudruzi policajti", neodpustím si, ale hned se zastydím.

Znovu vysvětluji co se stalo, že chci plot uvést do původního stavu, ale odmítám zaplatit nový, protože ten starý má nulovou hodnotu. A oni vysvětlují mně, že na pozemek vstoupit nesmím, protože by to byl trestný čin. Poprosím, je ať tedy zaprotokolují, že mi majitel zakázal vstup na pozemek a uvedení plotu do původního stavu. Ještě si vyfotí "zdravý plot" a odjíždějí. Jsem spokojena. Lépe to nemohlo dopadnout. A mám to z krku!

To jsem podcenila pana majitele. Už mu došlo, že na celé události nic nevydělá. A tak znovu vyžaduje 2000. Odmítám se s ním bavit a říkám mu, ať už nevolá, že tu byla policie, jak si přál a že budu postupovat přesně dle jejích pokynů. Počkám, až mi pošle fakturu za opravu plotu a pokud se mi výše nebude líbit, postoupím ji policii.

Volá znovu a znovu. Ujímá se toho můj Ddrahý, který mě přijel zachránit. Ve snaze podpořit mě, huláká: "Provedla jsi hroznou věc, koukej mu zaplatit". Pod slovem podpora si holt každý představuje něco jiného. Komunikují teď přes mobil spolu. Odmítám jakékoli další jednání, dohodnout jsme se mohli už včera. S někým, kdo mě vydírá, několikrát na mě volá policii a vyhrožuje mi, se nebavím. Pohádáme se. Chce mě uchránit soudních tahanic a výdajů, mě holku co dělala léta v advokátní kanceláři a za kámoše má samé právníky. Nakonec přes můj hlasitý odpor odnese Tvarůžkoví dva tisíce a přinese zpět jakýsi cár papíru, na který pan majitel nájemci nadiktoval potvrzení o přijetí částky.

Tahle událost mi přinesla dvě poznání. Za prvé jsem se nenechala zastrašit a postavila se sama za sebe. Druhé poznání považuji za zcela zásadní: Z toho, že mi Frontera ujede, jsem měla panickou hrůzu od chvíle, kdy jsem si jí pořídila, asi proto, že to není auto, ale tank a tank je věc nebezpečná. Všichni se mi kvůli té obavě smáli, protože jsem nikdy ani na okamžik nezastavila, aniž bych nevypnula motor, nezařadila rychlost a důkladně nezatáhla ruční brzdu a ještě jsem to během nakládání a vykládání chodila kontrolovat. Taková mánie. V kopci jsem kolo dokonce podkládala kamenem. Tak proč se mi rozjela z rovinky na kopci, když jsem měla zařazenou rychlost a zataženu ruční brzdu? Jen Bůh zná odpověď. Snad se to mělo stát, snad je skutečně pravda to, že to čeho se nejvíce bojíme si do života přitáhneme. Vzala jsem si z toho poučení, že je třeba se na svět dívat realisticky, dělat všechna možná opatření, aby se zabránilo katastrofám, ale být v klidu a nebát se. On si to Stvořitel stejně zařídí podle svého bez ohledu na naše strachy a opatření.

Ještě pár slov k nájemci potrefené chaty. Snažila jsem se ze všech sil s ním vycházet, ale bylo to nad mé síly. Když se na jaře přistěhoval, vycházela jsem mu, všemožně vstříc. "Sousedko, pojďte na kafe", volal. Sama pečuji o více než hektarový pozemek a to znamená, že pracuji od tmy do tmy. V létě svítá ve čtyři a tma je v půl jedenácté. Nikdy se mi to nehodilo, ale nechtěla jsem ho urazit a tak jsem se vždy nad šálkem kávy dozvěděla. co vše bude dělat a kam potřebuje zavést. Dohoda zněla, že si nájem odpracuje a zanedbanou chatu dá do cajku a tak se činil. V rámci dobrých sousedských vztahů jsem ho skutečně vozila, kam potřeboval. Ale bylo to utrpení. Po Tesku bloudil jako Jeníček s Mařenkou v lese, ve specializovaném obchodě na barvy nenašel ani za půl hodiny kýžené lepidlo, když jsem přivlekla prodavače, aby mu pomohl, nevěděl jak velkou plochu bude lepit, pak se začal rozčilovat nad velikostí balení: jedno bylo velké, druhé malé, za socíku měli něco mezi, a nakonec ho odrovnala cena a po hodině jsem odešli s tím, že zavolá synovi, ať mu lepidlo přinese z práce, protože to bude levnější. A tak jsme každou chvilku kupovali něco jiného To, že jsme oba společné nakupování přežili, svědčí o mé beránčí povaze. Když mi přivezli písek, hned byl za vraty, že potřebuje písek, když slyšel, že přitloukám prkna, hned potřeboval hřebíky….. A tak postupně rostla moje antipatie k němu a stála tu jako neviditelná zeď. Občas jsem to nevydržela a zeptala se ho, kam tak spěchá, že až to všechno opraví, tak ho vyhodí. Stalo se.


A to je všechno.

Prostě dopis

22. března 2018 v 7:59 | TK
Jsem už kapánek po sezóně a tak mohu zodpovědně říct, že jsem éru ručně psaných dopisů zažila. Byla jsem mladá a tak jsem dostávala a také psala především dopisy milostné. Psaní mi ovšem dělalo potíže. Začala jsem krasopisně, ale jak běžely řádky, rozbíhalo se i mé písmo a ztrácelo na úhlednosti a já ty dopisy do nekonečna trhala a začínala znovu. Před očima jsem měla dopisy své babičky a dědečka. Oba měli ve škole krasopis a babička, dědeček zemřel v 65, psala tím krásným písmem, písmenko jako písmenko, samá kudrlinka, ještě v osmdesáti a světe div se, pravopisně správně.

Přivítala jsem, když dopisy nahradily telefony a později emaily. Písmenko jako písmenko a žádné začínání znovu a znovu.

Svůj poslední dopis jsem napsala v sedmdesátém osmém roce babičce a dědovi, rodičům svého tatínka. Když se naši rozvedli a tatínkovi se narodil syn, babička a děda z otcovy strany o mě ztratili zájem. Když se mi narodila první dcera, v návalu všeobjímající lásky jsem se rozhodla mlčení prolomit. Napsala jsem radostný dopis a přiložila fotografie novopečené pravnučky. Odpověď žádná. Léta běžela. Nikdo mi neoznámil, že zemřel dědeček, o úmrtí otce jsem se dozvěděla náhodou od úplně cizích lidí, když kondolovali mamince, protože zaměnili jména v telefonním seznamu. Ono to vypadá, že o mě ztratil zájem i tatínek, ale není to tak. Jeho novopečená manželka ho držela zkrátka a on chtěl mít klid. Myslím, že litoval. Konce konců, ani já jsem se u nich necítila dobře. Po osmnácti letech mi přišel dopis od strýce, tatínkova bratra, že by se se mnou chtěl sejít. Tehdy jsem se dověděla, že zemřela i babička Anna a strýc mě prosil, zda bych mu nepodepsala lejstro, že se vzdávám svého podílu na domě, protože on by mě nemohl vyplatit. Tak jsem mu to podepsala. Proč ne. Nikdy jsem se netopila v penězích, ale nikdy jsem neměla pocit, že by mi něco scházelo.


Dnes píši pohledy plné srdíček, sluníček, kytiček a berušek vnučkám na tábory, hory a školy v přírodě. Na každý den jeden, první odesílám ještě před odjezdem, aby včas došly. Stojí mě to majlant, ale dostávám od nich ty samé srdíčkové, sluníčkové, kytičkové pohledy a to mě vždycky zahřeje u srdce.

Strakapoud

21. března 2018 v 20:01 | Tk |  Jak jsem začínala, aneb co je nového
Montujeme s manželem palubky. Letmý pohled z okna. "Podívej, je tam strakapoud. Chodí veverce na ořechy, ale pozor, jakmile spatří pohyb, uletí. "Strakapoud? Ořechy? To není možné", vrtí hlavou můj myslivec a plíží se pro foťák. "Opři si ho klidně o moji hlavu... Dělej, už o dlouho nevydržím". "Nemohu ho najít". "Najdi ho v hledáčku a pak si ho teprve přitáhni". Strakapoud je na kůlu krmítka a obrací hlavu nalevo, napravo, nalevo, napravo a pořád dokola. Náhle se otočí, v letu uchopí jeden u ořechů na starém špalku a letí s ním pryč.


Ženevský autosalon

19. března 2018 v 9:08 | tK |  Co se mi honí hlavou
Tak se zase konal Ženevský autosalon. Párkrát jsem na něm byla. To byla nádhera. Manžel prolézal automobily, sedal si za volant a zkoušel, jak by se mu sedělo, řadilo a řídilo. Já ladné křivky těch krasavců obdivovala pouze z venku. Proč se soukat dovnitř, když si to auto stejně nekoupím. Ztráta času. Jsem pragmatická ženská. I holčičky byly ve svém živlu, pádily od stánku ke stánku a plnily tašky prospekty, které manžel marně loudil, vlaječkami a různými suvenýry. Malou jsme nemohli odtrhnout od motorek, na každou si musela vylézt. Však jí ta láska k rychlým strojům vydržela.

Letošní autosalon ovšem představil BOMBU. Auto bez volantu. Jako řidič, nadšením neomdlévám. Já s tím volantem kroutím ráda. Ono to auto bude také bez různých hejblátek, jako je například páčka pro ovládání stěračů nebo pro blinkry. Chybějící páčka pro ukazatel směru nebude zřejmě vadit osmdesáti procentu řidičů, protože ji stejně nepoužívají. Stojím u vjezdu na kruhák a čekám nekonečně dlouho, abych se mohla zařadit. Kdyby tenhle idiot zablikal, mohla jsem tam konečně vjet.... a nic. Odbočí bez blinkru. Znovu nekonečná řada aut, další odbočující, opět bez blinkru a tak tu tvrdnu dál. Aby je čert spral.

Logickou úvahou docházím k tomu, že bude chybět i pedál spojky. Ten už dnes řada automobilů nemá. Automatická převodovka mi moc nesedí. Když musíte řadit, posloucháte toho miláčka jak přede a podle toho řadíte. Vzniká tu jakýsi vzájemný vztah, jakési vzájemné porozumění. Ty rozumíš mě, já rozumím tobě. Dnes mají moderní auta s převodovkou na tachometru značky, kde řadit. To je asi stejné, jako když si pořídíte knihu "Péče o dítě" a všechny ty pokyny otrocky dodržujete a plníte bez citu, bez empatie. Dáváte dítě ti najíst v přesných časových intervalech, bez ohledu na to, jestli má hlad nebo ne. Budíte ho, když spokojeně spinká, aby se najedlo, nebo naopak, když pláče, ťukáte důležitě na hodinky, "kdepak, ještě ne, ještě půl hodiny musíš vydržet". Těch příkladů by bylo. Všechno se holt musí dělat s citem.

Logicky tu nebude brzda ani plyn, protože tyhle úkony se musí dělat v souladu s řízením. Tak co třeba přidat modlitbu, aby vás navigace nedovedla na brod místo na most, protože plavat to superauto ještě neumí. Už jsem několikrát viděla tiráka couvat několik kilometrů po krkolomné silničce, která ho dovedla k lávce pro chodce. Jo, ani technika není neomylná.

Taky jsem zvědavá, jak to umělá inteligence zvládne na přechodech. Jakpak asi pozná, že chce chodec přejít silnici, či naopak pokračovat v chůzi po chodníku, nebo že ty dvě babky stojící u přechodu jen drbou a nechtějí přes.

Co tedy bude dělat ten chudák za volantem? Bude s manželkou společně mlčet, jako to dělají doma? Dotáhnou do konce tu ranní hádku? Další způsob, jak si ukrátit dlouhou chvíli je sledování nějakého filmu. Ale jakého, prosím vás? Máme X televizních kanálů a všechny dávají ty samé filmy pořád dokola, a pokud vám vaše zahlcená paměť vynechá a nemůžete si vzpomenout na děj, který jste už několikrát viděli, lze si to pustit ze záznamu. Zprávy jsou též na všech kanálech jako přes kopírák, jen je uvádí jiná osoba. Snad tedy výběr kanálu podle hlasatelů. Já bych to zjednodušila, jeden televizní kanál a pak po jednom kanálu pro sport, kulturu, cestování, přírodu, floru a faunu a možná by se ještě něco našlo. Jenže to by bylo propuštěných generálních a programových ředitelů, ekonomických náměstků a dalších. Kam s nimi? Toť otázka hodná Nerudy. Tak koukejte, koukejte a koukejte a starejte se jim o živobytí. V samořídícím autě si můžete zdřímnout, popřípadě obdivovat okolní krajinu. Já, když se mnou manžel jede výjimečně na pozemek a řídí, cvičím zrak. Zaměřit na blízko, zaměřit na dálku a pořád dokola. Velmi smysluplné.

Nadšeni by mohli být řidiči z povolání. Ovšem pouze teoreticky, protože nejspíš přijdou o práci a nikdo si nebude dělat starosti kam s nimi. Ve startu někdo naprogramuje cíl cesty, zmáčkne tlačítko a pak už si to náklaďáček pošupajdí sám.

Jen by mě zajímalo, jak to bude s odpovědností v případě nehody. Pokud vám to dnes ujede po náledí, nebo vám pod auto vběhne dítě. Je to jasné. Nepřizpůsobili jste rychlost stavu vozovky, nebo situaci. V krajním případě si půjdete třeba na tři roky sednout. A tak by mě zajímalo, kdo půjde do chládku, když někoho usmrtí takový samořídící automobil. Konstruktér, protože neuvážil všechny možnosti? Že by dostal flastr třeba 30 x 3 roky podle počtu usmrcených.

Jisté je, že auta budou dodržovat předpisy a předepsanou rychlost, žádné předjíždění před vrcholem kopce nebo před nepřehlednou zatáčkou. Přes ves padesátkou, v žádném případě sedmdesátkou, jak se to dnes běžně děje a bude-li tam předepsaná třicítka, tak pěkně třicítkou. A tou třicítkou pojedete kolem školy i o půlnoci. Třicet je třicet. Žádné vlastní úvahy. Tak mě napadlo, že podnikatelé, kteří se po silnici řítí stejným stylem jako podnikají, to je rychle a bezohledně budou s nervama v koncích. Nejspíš by si mohli uvolnit nahromaděný vztek tím, že budou hlavou bušit do místa, kde kdysi býval volant. To není nic proto podnikatelům. I podnikatelé jsou různí. Tedy životem a silnicí se všichni řítí rychle. Pomalu to nejde, to by je ostatní předhonili (rozumějte i v podnikání). Podnikatel se nemůže pohybovat jen tak lážo plážo. Ovšem, zatím co jedni nedodržují vůbec nic, řítí se po silnici hlava nehlava, přesněji řečeno život neživot, ti druzí mají jakási, sice vlastní pravidla, něco jako selský rozum a taky nějaké hodnoty a ty já můžu.

Budoucnost ovšem patří automobilům na elektřinu. Nějak mi to nehraje. Je tu cosi jako nepřímá úměrnost.

Miliony aut budou jezdit na elektřinu. Neví někdo náhodou, kde se ta elektřina vezme? V zásuvce. To vím. Ale kdo jí dodá do té zásuvky?

Atomové elektrárny z pochopitelných důvodů nechceme. Rakousko svoji atomovou elektrárnu dávno odstavilo a udělalo z ní skanzen. Německo atomové elektrárny ruší, ale nemají problém s tím, brát elektřinu vyrobenou v atomové elektrárně u nás. Naši západní sousedé se totiž zaměřují na čistou solární a větrnou energii. Má to jeden háček. Je poněkud nespolehlivá. Když nefouká, nebo nepere sluníčko, máte houby a pomůžete si elektřinou od sousedů. Pokud ovšem fičí, máte elektřiny nadbytek a tak s ní šup k sousedům, tedy k nám. Loni jsme my, ČR, dokončili nějakou výměníkovou stanici, či jak se to správně jmenuje, aby u nás nenastal blackout z přebytku energie od sousedů. Tohle mi hlava nebere, proč my, řešíme problém sousedů. Proč si to zařízení nepostavili u nich doma a za svoje peníze a na své půdě? Nepochybuji, že jsme na to dostali nějakou tu miliardičku z EU, ale proč my máme čerpat dotace z EU na problémy sousedů? A ještě na to poskytnout půdu a zničit vlastní krajinu?

Švýcaři mají také atomovou elektrárnu, takovou malou, ouhlednou, žádné monstrum, jako je v jižních Čechách. Postavili ji kousek od Bernu v Mülbecku. Když pojedete po dálnici okolo, ani jí nezaregistrujete. Je totiž v hlubokém údolí. Má to řadu, výhod a jsou tak zřejmé, že škoda času se o nich rozepisovat. A jsme u mých oblíbených lidových moudrostí: "když dva dělají totéž, není to totéž".

Tak tedy, elektromobilům patří budoucnost, ale kde vezmeme elektřinu, zřejmě nikdo netuší. Nebo mají v kapse nějaké tajné eso, o kterém já nemám tušení Atomové elektrárny jsou nežádoucí, uhelné též. Za ty bych se já nejspíš přimluvila. Už stojí, hyzdí krajinu a s tím dnes nic neuděláme. Znám tepelnou elektrárnu v Počáplech u Mělníka. Emisní limity jsou díky EU tak nízké, že lidé v okolí mají čistší vzduch než v Praze. Elektrárna vyplácí okolním vesnicím nemalé kompenzace, bez kterých si starostové zmíněných obcí nedovedou rozpočty představit.

Problém se ovšem vyskytl nečekaně úplně někde jinde. Nemáme černé uhlí! Doly neposkytovaly vlastníkům dostatečný zisk a tak je zavřeli. Uhlí, které potřebujeme pro naše již vybudované elektrárny a ocelárny dovážíme z Polska, Ruska a Kanady. Na tuhle matematiku moje kupecké počty nestačí. Hlava mi to nebere.

To je konec mého příspěvku o Ženevském autosalonu. Pokud jste zde nalezli nějaké nepřesnosti, vezměte to tak, že jsou to úvahy jedné obyčejné ženské, která se táže, protože nerozumí. A můžete-li mi něco osvětlit, budu vděčná.

"Kdybych byla znovu mladá, neměla bych děti", řekla babička

13. března 2018 v 14:35 | TK |  Zamyšlení na téma týdne
Kdybych byla znovu mladá, neměla bych děti", řekla babička. Tak tohle prohlášení se mnou málem švihlo o zem. Tohle řekla moje milovaná babička, která mi připravila to nejkrásnější dětství, vařila mi má nejoblíbenější jídla, denně se mnou chodila do parků, hodiny mrzla na břehu tůně, kde jsem se proháněla na bruslích, nebo na svahu, kde jsem frčela na saních, celé dny se pekla na slunci na koupališti. Seděla v kombiné na dece a dávala pozor, abych se neutopila. Obzvlášť pikantní bylo, že babička neuměla plavat. Jsem přesvědčená, že kdyby to bylo potřeba, určitě by mě, i přes tento malý nedostatek, vylovila i z té nejhlubší hlubiny, protože babička uměla zázraky. Z baráku si dobrovolně udělala průchoďák, kterým proudily davy mých kamarádů, koupali se v plechové vaně na pavlači, pocívali rajdu, vdolky, buchty a jiné laskominy. Fakt jsem tomu prohlášení nerozuměla. Bylo mi patnáct a děti jsem odjaktěživa považovala, za to nejlepší, co ženu může v životě potkat.

Pravda je, že jsem to postupně začala chápat. Babička s dědou byli velice pracovití a schopní a svůj život zasvětili Irence. Babička musela, jak velela doba, opustit svůj módní salón a dědeček čalounickou dílnu. Babička pak pracovala na mandlu, prodávala nábytek a nakonec zakotvila v trafice. Tedy nic moc, žádné velké peníze. Všechno co vydělali, až na to málo co sami spotřebovali, proudilo k dcerce. Nikdy, opravdu nikdy za celý svůj život nebyli na dovolené nebo dokonce v lázních. Irence se přispělo na Spartaka, na dovolené u moře - Krym, Bulharsko, Rumunsko Jugoslávie a na dalšího Spartaka, tentokrát toho modernějšího s křidélky. A malou, tedy mně, moře nelákalo. Nejraději jsem byla u babičky.

Babička s dědou pomalu stárli, maminka se rozvedla a znovu vdala. Za babičkou jezdívala dvakrát do roka. Přijeli dopoledne, vypili kávu, snědli bábovku, maminka ve svých krásných šatech, na šaty si potrpěla, vyvenčila nového manžela na náměstí, poobědvali, vypili kávu a k večeru odjeli. A tak to šlo rok za rokem.

Dědeček zemřel a babička zůstala sama v tom velkém domě na náměstí. Ten barák, začala mu říkat barabizna, ji začal zmáhat. Uklidit ho, umýt všechny ty chodby, schodiště a okna. I na stará kolena dokázala vymalovat, natřít dřevěné schody barvou a namalovat na ně koberec, ale stálo ji to mnoho sil a vůbec, ale vůbec jí to netěšilo. Proč taky? Vnučka, která to tady tolik milovala, žila ve Švýcarsku. Čas od času se něco porouchalo, praskla voda, taška na střeše nebo odpadla omítka a babička byla úplně bezradná. Dokud žil dědeček, měl spoustu kamarádů, kterým řekl u piva co je potřeba opravit a oni přišli a opravili. Babička ovšem do hospody nechodila, neznala ty správné lidi, nevěděla na koho se obrátit a celé noci starostmi nespala.

Záviděla sousedce. Byla to taková sádelnatá hercegbába. Celý život strávila na židli, přetékajíc na všechny světové strany, dokonce mě jednou napadlo, že se s tou židlí přirostlou k zadku už narodila. Její dcera přijížděla každou sobotu brzy ráno, vygruntovala, umyla hory nádobí, navařila na celý týden a v neděli k večeru odjížděla vyprovázena lamentováním věčně nespokojené matky. Bylo to přesně tak. Hercegbába se na ní utrhovala, dobré slovo jí neřekla, i holí se ohnala. Babička jen kroutila hlavou.

Myslím, že tehdy babička pochopila, že rodiče nehrají s dětmi Curling, že není jejich úkolem zametat dětičkám cestičku, aby co nejrychleji dospěli k splnění svých snů a tužeb, že nemají žít život svých dětí, ale svůj, že je mají vypiplat a pustit. Můžete pochopit, ale po osmdesátce je na změnu pozdě. Už to nedáte.

Babička si moc přála jít do domu s pečovatelskou službou, kde pospolu trávily konec života baby, se kterými sedávala na lavici před barákem. Tenkrát ještě nebyla televize, nebo spíš byla, ale nehrála od rána do večera, vlastně nehrála vůbec, i když byla v každé domácnosti, protože to patřilo k dobrým mravům. Lidi si na ni ještě nezvykli a byla jakýmsi zcela zbytečným doplňkem obývacího pokoje. Veškeré novinky se probíraly právě na lavici, kam babička zamířila pokaždé při cestě z práce a kde se asi půl hodinky zdržela, aby si po práci odpočinula. Obdoba toho, když si po návratu z práce dáte kafe, hodíte nohy na stůl a juknete na net.

"To nejde", rozhodla maminka. "Co by tomu řekli lidé". A tak se dům prodal a babička skončila v Praze, kde nikoho neznala, v druhém patře činžáku bez výtahu, zavřená v pokoji a držela bobříka mlčení, protože prostě lezla mamince i otčímovi na nervy. Napadá mě rčení za dobrotu na žebrotu", ale zní to velmi negativně. Tak snad raději: "Žij svůj život, nikomu neubližuj, ale nikomu nedovol, aby ubližoval tobě. A začni hned. Ve stáří je pozdě.

Babičce se hodně podobám. Jen doufám, že svém životě udržím rovnováhu mezi dávat a brát, že ze mě nebude zatrpklá, ukřivděná stará dáma, která obětovala celý život dětem, že se nebudu užírat otázkami typu: "proč se ty děti ke mně takhle chovají? To mám za to všechno?", že jednou neřeknu: "kdybych byla znovu mladá, neměla bych děti".

Moderní výchova psů

13. března 2018 v 14:10 | TK |  Co se mi honí hlavou
Moderní výchova psů

Vnučka dostala psa. To bylo tak. Pes byl její velký sen, ale když máte denně trénink, o víkendu závody, na psa vám čas nezbývá. Pak jí doktor vrcholový sport zakázal. To byla rána. Během vteřiny je pryč fajn parta, medajle, nevíte co s volným časem.....A tak jí rodiče, jako náplast na tu bolístku, pořídili psa. Vybrala si dalmatina. A musí to být hned! Jelo se pro něj přes celou republiku. Desetiměsíční štěně. Taková blbost.

Taky jsem měla psa. Německého ovčáka s průkazem původu. Pořídila jsem si ho ve čtrnácti za peníze vydělané na chmelu. Stál 500 Kčs.

Desetiměsíční dalmatin to není pes, to je magor. Pustíte ho z vodítka, s čumákem u země vystartuje rychlostí světla, v lepším případě pouze tryskem. Můžete si vyřvat hlasivky a nic. Když se po půlhodině konečně vrátí s jazykem u země, zmlátit toho spratka nemůžete a tak ho připnete na vodítko a jde se domů.. Za trest. Kdo je tady trestán není zcela jasné. Spratek vás táhne, svíráte pevně vodítko a když mocně vyrazí za slepicemi, sedře vám ruku, až vám z ní crčí krev. Konečně doma, zmáčknete ovladač, vrata zaskřípěj a zmetek vyrazí a málem vám vytrhne ruku z ramene. Příště si dáte pozor. Přišlápnete vodítko oběma nohama, zmetek vyrazí a napjaté vodítko s ním mocně škubne zpět. Vítězný úsměv. Další den se zapomenete a vodítko přišlápnete pouze jednou nohou, zmetek vyrazí a vy letíte. Jen tak tak chytíte rovnováhu. Nezoufejte. Stačí si pořídit za bratru 1.500 Kč elektrický obojek. A taky existuje obojek proti štěkání. Věděli jste to. Já ne. Fuj. Ovládání skrz bolest a na dálku. Vyzrála jsem na to. Sleduji psa, předvídám a neustále měním směr cesty, schovávám se za stromy, keře, lehám do prohlubní. Potížista si musí hlídat mně, ne já jeho. Vyžaduje to ovšem pekelné soustředění. Zahledíte se na vteřinku na labutě... a zmetek je fuč.

Můj Akimek, chodil u nohy bez vodítka Stačilo dát povel k noze a plácnout se do stehna. Většinou jsem ho s tím netrápila, chodil tak do dvou metrů přede mnou, proplétal se mezi lidmi. Je to s podivem, ale tenkrát bylo náměstí plné lidí, korzovalo se od rána do večera. Psů ovšem bylo méně, protože nebyli v módě. A žádní hysterici. Pes si nevšímal chodců a chodci si nevšímali psa.


Dnes se při výcviku psa neobejdete bez velkého množství cvičebních pomůcek. To máme tenisák, míček s vrhacím zařízením, míček ze kterého padají odměny, velký míč, uzel, pešek, kachna, prase a já nevím co ještě. A pes? Podívá se na vás nevěřícně, "Seš snad blbá? To si vážně myslíš, že se budu honit za nějakou pitomou plastovou kachnou? My s Akimem jsme neměli žádné takové moderní vymoženosti. Nějaký ten klacek jsme na procházce vždycky našli. A ta radost se kterou ho nosil.

Dnes je nezbytnou nutností pamlskovník. Takový speciální pytlíček, chcete-li taštička, na pamsky-odměny. Stojí 150 Kč, ale chcete-li být in, pořídíte si nějakou značkovou a chcete-li být hodně in, vyšplhá se cena až na 1200 Kč. Bez pamlskovníku se pes vycvičit nedá.

Do pamlskovníku patří, jak název napovídá, pamlsky, což je absolutně nezbytná pomůcka při výcviku psa. Pamlsky si samozřejmě můžete koupit, protože dnes se dá koupit opravdu všechno. Nejlepší jsou pamlsky RAW RAW. Vyberte si: sušené mrazem, zcela bez glycerinu, vhodné pro BARF, absolutně přírodní, nebo zcela bez obilovin. V restauraci vám toho tolik nenabídnou. V nouzi lze pejskovi nakrájet šunčičku nebo sýrek, popřípadě mu nabídnout odřezky z masa. Páníček, nějaký nesvědomitý ignorant, který si řádně nenastudoval výživu psů, nakrájí svému miláčkovi levný párek, takový ten sójový bez masa, samé éčko, barvivo, aróma a zvýrazňovač chuti, bez kterého by párek chutnal jako použitá fusekle. Ne, on nechce svého miláčka zabít, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je to jen sebevrah, který se těmi párky cpe běžně, nebo důchodce, který sice svému psíkovi dopřeje víc než sobě, ale šunčičku a sýrečky, na to mu fakt nezbývá.

Psovod a pes vypadají jako jedno tělo. Pes, přitisknutý k noze, sleduje pozorně psovoda, tedy jeho ruku s pamslkem.

Takhke dokonale jsme s Akimkem nevypadali, ale jeden rozdíl v tom byl. Plnil každý příkaz okamžitě a jedinou odměnou mu byla radost v hlase, poplácání po hrudníku. A kdy se mi nechtělo sehnut, poplácala jsem po hrudníku sebe a Akimek hned věděl, že je chválen a tetelil se radostí.

Dřív bývaly věci jednodušší a jasnější.


Mikáčk Laky. Nevěřte slovům jako magor, zmetek či hajzlík. To je jen hrdost adoptivní matky.



Když přimhouřím oči nad tou pamlskovou metodou, jde jm to dobře, že.






Odhoďme masky, naučme se říkat pravdu a ne.

6. března 2018 v 16:02 | TK |  Zamyšlení na téma týdne
Snad každý z nás má doma tajnou skříň a v ní plno masek pro různé příležitost

Čeká tam na nás třeba maska žena vamp, chcete-li jemnější výraz, neodolatelná. Vezmeme si ji na první schůzku. Účelem schůzky první je, zajistit si schůzku druhou, pokud nás dotyčný zaujme svoji maskou. Zatím o něm nic nevíme, a tak ho musíme důkladně vyzpovídat. To abychom si, až půjdeme, na schůzku č.2, mohly nasadit nějakou vhodnější masku. Tak třeba intelektuálka, naivka, diblík, drsňačka, vtipná, nechci se vázat (ha ha, kdyby jen tušil, že je to hon na manžela), chalupářka, skromná, milovnice umění, přírody, chudinka, co potřebuje chránit.......

Muži mají různé cíle, ale podobný postup a obdobné masky.

Jinou masku potřebujete, když jdete žádat o práci: masku seriózní, spolehlivá, výkonná, obětavá, loajální, reprezentativní-záleží na povaze pracovního zařazení. Tyto masky se vám mohou hodit i při shánění manžela. Tam lze podle potřeby nasadit i masku výborná kuchařka, matka, hospodyně, pořádkumilovná, podporovatelka, chápající, luxusní doplněk. Však je všechny znáte lepe než já.

Šéf(ka) si nasazuje masku náročný, laskavý, hodí se i maska chápající, tvrdý (podáte jim prst a schlamstnou vám celou ruku), vzteklý, netrpělivý, bezohledný, bezskurpulí. Chápejte i šéf se musí chránit, motivovat podřízené v pozitivním i negativním smyslu, dosahovat výsledků, naplňovat očekávání i konta a tak střídá masky a my z toho máme v hlavě pěkný maglajs.

Jedeme-li na návštěvu ke starým rodičům, nasadíme nejspíš masku starostlivá, jen ať proboha nepoznají, že vlastně nemáme čas, že spěcháme do kina či do hospody nebo někam jinam. Pokud by snad chtěli s něčím pomoci, nejvíce se hodí maska uštvaná, unavená, psychicky vyčerpaná, úplně na dně. To si pak místo pomoci půjdete zdřímnout.

Někdo jiný si nasadí masku obětavá. Dělá o 100% víc, než je třeba a neprospívá ani rodičům ani sobě. Pročpak asi dokazuje rodičům (sobě) že je ten (ta) báječný(á), ten(ta) nejlepší a zaslouží si jejich lásku. Masky jsou prostě extrémisky. Neznají zlatou střední cestu.

Starší rodiče často nasazují masku nemocná, bezmocná, slabá. No, řekněte jak jinak si vynutit pozornost a lásku, když není k dostání. Jen pozor, aby vám ta maska nezůstala, abyste s ní nesrostli. Není nic horšího než být slabý, nemocný a bezmocný.

I malé děti jsme to už naučili. Ty nosí masku roztomilku, chudinku, hodnou, poslušnou, nešikovnou, rošťáka, uličnice...... To bychom tu byli do zítra. Všechny o získávání lásky, pozornosti, výhod a o vyhybání. Jsou tu i děti, které té pozornosti a péče mají víc než mohou snést a přáli by si chvilku klidu, volnosti a možnost dělat si, co je napadne. Pak přichází ke slovu maska nevím, neslyším.... Znáte ta nebohá miminka, co jim pořád někdo chrastí nad hlavou a rozesmává je. O co šťastnější je miminko, které objeví své prstíky a dokáže si s nimi nekonečně dlouho hrát, ochutnávat je a pozorovat. To je pravá škola soustředění. Škoda, že si nemůže dát na postýlku ceduli NERUŠIT. TADY SE PRACUJE.

Dá se pokračovat do nekonečna. Všechny ty masky nás mají ochránit před bolestí z pocitu nedostatku lásky, pozornosti, pochopení, před zneužitím, neúspěchem, nedostatkem sebehodnty, odvahy, uznání, zavalením prací a povinnostmi.

Někdy úplně zapomínáme kdo vlastně je ten člověk pod maskou, jaké jsou jeho opravdové sny a touhy. A jak pak mají fungovat vztahy? Maska hovoří s maskou. Jedna maska netuší, co se ve skutečnosti skrývá pod tou druhou a naopak. Jedna maska dělá to, co si myslí, že chce druhá maska a naopak. Přijde zklamání, nespokojenost, rozchody a rozvody. Vždyť my oba jsme ve skutečnosti chtěli něco úplně jiného než tvrdily naše masky.

Odhoďme masky. Naučme se říkat pravdu a ne.

Miluji hřbitovy

5. března 2018 v 14:57 | TK |  Co se mi honí hlavou

Až jednou moje duše vystoupá tam nahoru ke hvězdám, nechci, aby mé tělo spočinulo na hřbitově. Chci být pohřbena na pozemku, tam nahoře na kopci, les za zády, nad hlavou modré nebe, letící oblaka a kroužící párek dravců. Přesto hřbitovy miluji.


Vesnické hřbitůvky na kopci nad vesnicí, městské hřbitovy, ostrůvky zeleně, oázy klidu a pokoje. Vzrostlé stromy dávají v létě chladivý stín, na podzim tu pod nohama šustí listí, v zimě skřípe sníh. O dušičkách se hřbitov rozsvítí plápolavými světýlky svíček. Všudypřítomná vůně hřbitovního kvítí.

Procházet hřbitovem je jako listovat v kronice. Tady odpočívá sousedovic dcerka. Zemřela na zápal mozkových blan a tady spolužačka, která vjela s kolem pod náklaďák. Kytice bílých lilií, kdykoli se zastavíte. Nikdy to nepřebolí. A tady kamarád z dětství, parťák v lumpárnách, který odešel z tohoto světa dobrovolně. Nikdo netuší proč. A tady velkej frajer. Sekal patky před holkama. Skákal do řeky z mostu. Často. To byla výška. Jednou nevyplaval.

Vznešené náhrobky slovutných občanů, kteří se zasloužili o rozvoj města. Sochy plačících andělů a dívek.

























A tady sní svůj věčný sen včelař. Košatice nás nenechává na pochybách.

Masivní kované řetězy vymezující místo posledního odpočinku. Překrásné tepané plůtky a lucerničky odnes čas nebo nenechavci. Rytiny se sluncem vycházejícím z mraků na náhrobních kamenech. Tam u nás doma vychází slunce z mraků nad horou Říp, na Turnovsku nad Troskami a na hrobu sedláka nad polem, kde se plahočí oráč za pluhem taženým koňmi. Dobové fotografie v bílých oválných rámečcích. Kolik náhrobků, tolik příběhů. Třeba ten, kdy během jednoho roku odešla z tohoto slzavého údolí celá rodina: šestiměsíční miminko v zavinovačce, krásná, mladá maminka a tatínek v uniformě Rakousko-uherského vojáka.


Zmizel i hřbitov neviňátek. Tolik mě přitahoval, podněcoval moji fantazii a také dojímal. Malinkaté hrobečky porostlé heboučkou travičkou, kovové křížky a malé náhrobní kameny s bělostnými, holubičkami. Jedna radostně poskakuje, druhé visí hlavička smutně dolů. A andílci, samozřejmě. Andílci k andílkům. A na tyčkách velké skleněné barevné koule, podobné těm na vánočním stromečku. Na místě bývalého hřbitova neviňátek se teď nachází urnový háj - zcela bez fantazie.

Zmizel hřbitov neviňátek, jednou přestanou existovat i hřbitovy. Od Maxmilliána Kašparů, teologa a psychiatra, jsem se dověděla, že dnešní mladí nemají zájem pohřbít mrtvá těla svých zemřelých rodičů. A tak jednou za čas vyjede náklaďák plný uren a vysype je někam na skládku.

Časy se mění. Neměnila bych.


Bukol - Noutonice - Černovičky