"Kdybych byla znovu mladá, neměla bych děti", řekla babička

13. března 2018 v 14:35 | TK |  Zamyšlení na téma týdne
Kdybych byla znovu mladá, neměla bych děti", řekla babička. Tak tohle prohlášení se mnou málem švihlo o zem. Tohle řekla moje milovaná babička, která mi připravila to nejkrásnější dětství, vařila mi má nejoblíbenější jídla, denně se mnou chodila do parků, hodiny mrzla na břehu tůně, kde jsem se proháněla na bruslích, nebo na svahu, kde jsem frčela na saních, celé dny se pekla na slunci na koupališti. Seděla v kombiné na dece a dávala pozor, abych se neutopila. Obzvlášť pikantní bylo, že babička neuměla plavat. Jsem přesvědčená, že kdyby to bylo potřeba, určitě by mě, i přes tento malý nedostatek, vylovila i z té nejhlubší hlubiny, protože babička uměla zázraky. Z baráku si dobrovolně udělala průchoďák, kterým proudily davy mých kamarádů, koupali se v plechové vaně na pavlači, pocívali rajdu, vdolky, buchty a jiné laskominy. Fakt jsem tomu prohlášení nerozuměla. Bylo mi patnáct a děti jsem odjaktěživa považovala, za to nejlepší, co ženu může v životě potkat.

Pravda je, že jsem to postupně začala chápat. Babička s dědou byli velice pracovití a schopní a svůj život zasvětili Irence. Babička musela, jak velela doba, opustit svůj módní salón a dědeček čalounickou dílnu. Babička pak pracovala na mandlu, prodávala nábytek a nakonec zakotvila v trafice. Tedy nic moc, žádné velké peníze. Všechno co vydělali, až na to málo co sami spotřebovali, proudilo k dcerce. Nikdy, opravdu nikdy za celý svůj život nebyli na dovolené nebo dokonce v lázních. Irence se přispělo na Spartaka, na dovolené u moře - Krym, Bulharsko, Rumunsko Jugoslávie a na dalšího Spartaka, tentokrát toho modernějšího s křidélky. A malou, tedy mně, moře nelákalo. Nejraději jsem byla u babičky.

Babička s dědou pomalu stárli, maminka se rozvedla a znovu vdala. Za babičkou jezdívala dvakrát do roka. Přijeli dopoledne, vypili kávu, snědli bábovku, maminka ve svých krásných šatech, na šaty si potrpěla, vyvenčila nového manžela na náměstí, poobědvali, vypili kávu a k večeru odjeli. A tak to šlo rok za rokem.

Dědeček zemřel a babička zůstala sama v tom velkém domě na náměstí. Ten barák, začala mu říkat barabizna, ji začal zmáhat. Uklidit ho, umýt všechny ty chodby, schodiště a okna. I na stará kolena dokázala vymalovat, natřít dřevěné schody barvou a namalovat na ně koberec, ale stálo ji to mnoho sil a vůbec, ale vůbec jí to netěšilo. Proč taky? Vnučka, která to tady tolik milovala, žila ve Švýcarsku. Čas od času se něco porouchalo, praskla voda, taška na střeše nebo odpadla omítka a babička byla úplně bezradná. Dokud žil dědeček, měl spoustu kamarádů, kterým řekl u piva co je potřeba opravit a oni přišli a opravili. Babička ovšem do hospody nechodila, neznala ty správné lidi, nevěděla na koho se obrátit a celé noci starostmi nespala.

Záviděla sousedce. Byla to taková sádelnatá hercegbába. Celý život strávila na židli, přetékajíc na všechny světové strany, dokonce mě jednou napadlo, že se s tou židlí přirostlou k zadku už narodila. Její dcera přijížděla každou sobotu brzy ráno, vygruntovala, umyla hory nádobí, navařila na celý týden a v neděli k večeru odjížděla vyprovázena lamentováním věčně nespokojené matky. Bylo to přesně tak. Hercegbába se na ní utrhovala, dobré slovo jí neřekla, i holí se ohnala. Babička jen kroutila hlavou.

Myslím, že tehdy babička pochopila, že rodiče nehrají s dětmi Curling, že není jejich úkolem zametat dětičkám cestičku, aby co nejrychleji dospěli k splnění svých snů a tužeb, že nemají žít život svých dětí, ale svůj, že je mají vypiplat a pustit. Můžete pochopit, ale po osmdesátce je na změnu pozdě. Už to nedáte.

Babička si moc přála jít do domu s pečovatelskou službou, kde pospolu trávily konec života baby, se kterými sedávala na lavici před barákem. Tenkrát ještě nebyla televize, nebo spíš byla, ale nehrála od rána do večera, vlastně nehrála vůbec, i když byla v každé domácnosti, protože to patřilo k dobrým mravům. Lidi si na ni ještě nezvykli a byla jakýmsi zcela zbytečným doplňkem obývacího pokoje. Veškeré novinky se probíraly právě na lavici, kam babička zamířila pokaždé při cestě z práce a kde se asi půl hodinky zdržela, aby si po práci odpočinula. Obdoba toho, když si po návratu z práce dáte kafe, hodíte nohy na stůl a juknete na net.

"To nejde", rozhodla maminka. "Co by tomu řekli lidé". A tak se dům prodal a babička skončila v Praze, kde nikoho neznala, v druhém patře činžáku bez výtahu, zavřená v pokoji a držela bobříka mlčení, protože prostě lezla mamince i otčímovi na nervy. Napadá mě rčení za dobrotu na žebrotu", ale zní to velmi negativně. Tak snad raději: "Žij svůj život, nikomu neubližuj, ale nikomu nedovol, aby ubližoval tobě. A začni hned. Ve stáří je pozdě.

Babičce se hodně podobám. Jen doufám, že svém životě udržím rovnováhu mezi dávat a brát, že ze mě nebude zatrpklá, ukřivděná stará dáma, která obětovala celý život dětem, že se nebudu užírat otázkami typu: "proč se ty děti ke mně takhle chovají? To mám za to všechno?", že jednou neřeknu: "kdybych byla znovu mladá, neměla bych děti".
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sugr sugr | E-mail | Web | 13. března 2018 v 18:03 | Reagovat

Já bych řekla: "Kdybych byla mladá, měla bych nejméně 10 dětí!" Ale, člověk míní a život mění. :-(
Jsem vděčná, že mám syna, k těm 9ti potomkům mi chybí teď už manžel...
Vaše povídání o různých věkových kategoriích mě zaujalo. Moc. Zřejmě i proto, protože žiju s osobou, která je už prababička, zřejmě i proto, protože vím, že nikdo z nás neví, jak se bude chovat až bude ve věku babiček či prababiček. Každý jen říká, jaký by chtěl být, či nechtěl být, ale neví, že stáří ho zcela změní. Bohužel. :-(
Pěkný blog. :-)

2 sugr sugr | E-mail | 13. března 2018 v 18:05 | Reagovat

A ještě si dovolím jeden komentář, jestli to nebude vadit.
Bohužel dneska jsou 30leté slečny názorů, že žádného chlapa nechtějí, natož děti, aby se nemusely někomu přizpůsobovat, či se o sebe s někým dělit. Je to smutné, moc smutné, ale ti rodiče je v tom podporují, protože chtějí, aby jejich strarým dětem bylo dobře.
Znám to bohužel ze svého velmi blízkého okolí. Nechápu ty sobecké dívky, ale je to jejich volba. :-P

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. března 2018 v 19:28 | Reagovat

Tohle je těžké a bohužel i četné. V té generaci byla zakořeněná představa, že je nutné dospělým dětem se vším pomáhat a nic za to nechtít, jen vděčnost, která se ale - v atmosféře samozřejmosti - často jaksi nedostavila.

Sám děti nemám a nepřemýšlím, jestli je to dobře nebo špatně

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. března 2018 v 19:32 | Reagovat

[3]: ...omlouvám se, uklepl jsem se a komentář jsem odeslal nedokončený. Tedy: Sám děti nemám a nepřemýšlím, jestli je to dobře nebo špatně, prostě to tak je. Snažím se nepostrádat to, co nemám, není to vždy úplně snadné, ale když se člověk snaží... :-).

5 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | 14. března 2018 v 9:04 | Reagovat

Jak se říká, malé děti, malé starosti, velké děti velké starosti, ale bez nich bychom byli o hodně chudší - i o ty radosti, i o ty starosti. Prababička, to už bude, jak se říká, požehnaný věk, ale málo kdy výhra. Tělo už tolik neslouží, oči špatně vidí, leccos se rozbryndá, začnou potíže s hygienou.  Ta únava. Jednomu se nechce z postele, někdy i ruku těžko zvednout a pak se jděte umýt a převléct. I hlava tolik neslouží a to okolí člověku začne schovávat věci, přichází podezíravost...... Je to hodně těžké, ale kolik lásky nám za celý život poskytli, kolik trpělivosti. Přimlouvám se za ně a taky za nás, abychom to ve zdraví zvládli. Jo, jednou budeme všichni staří.

6 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | 14. března 2018 v 9:08 | Reagovat

[2]: To je opravdu moc smutné. Je to taková výchova k sobectví a ta se otočí proti rodičům. Cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly, jak se říká. Ne, nepřeji jim to. Je mi to neskutečně líto. Důsledky této výchovy v celospolečenském měřítku nedohlédneme, nebo možná nechceme dohlédnout.. Dovolím si tykat. Znáš knihy o Anastázii?

7 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | 14. března 2018 v 9:12 | Reagovat

[3,4] Říkám si naivně, třeba ty řádky někomu pomohou. Když člověk nemá děti je o mnoho ochuzen. Když se ten drobeček narodí, zjihne i ten nejdrsnější chlap. A když to ňuňátko poporvé zvedne hlavičku, usměje se, převrátí ze zádíček na bříško, začne lézt a chodit. jak pěkně žvatlá a jak je to šikovňoučký a chytroučký. Tatínek je ten nejsilnější, nejšikovnější, zkrátka všemohoucí, všechno ví. Prostě bůh. Ňunátko roste a zjišťuje, že tatínek není nejsilnější, že s tou šikovností to není valné a všemohoucí už vůbec ne a má nějaký předpotopní názory. Je to blbec. Plusy a mínusy se vyruší.

Neuměla bych rozhodnout zda je lepší bydlet na samotě v Orlických horách nebo V Praze na Václaváku. Každý to vnímá jinak. Každé místo má své přednosti a nedostatky a ke všemu co jeden považuje za plus je pro druhého mínus a naopak. Jedno vím, že je dobré naučit se mít rád to co mám a těšit se z toho. V opačném případě život jednoduše zahodíme. :-)

8 sugr sugr | E-mail | Web | 14. března 2018 v 18:34 | Reagovat

[6]: [7]:
Děkuji za nabídku tykání, přijímám a knihu o Anastázii neznám.
Ale znám realitu, nejedna víc než 30letá dívčí ňuňátka vyroste a stále ví, že jen tatínek je nejsilnější a nejšikovnější a má super názory. Je prostě jediný na světě ten nejlepší mužský. Stále plusy, až než tatíček zavře oči... ;-)  :-)
Představa dítěte, kterému by musely obětovat ty sobečci své pohodlí, svou krásu a sebe, či muže po svém boku, je tak odpudivá, že radši samotu navždy! :D  [:tired:]

9 Meduňka Meduňka | Web | 17. března 2018 v 8:46 | Reagovat

Zařazuji do výběru nejlepších článků na tema-tydne.blog.cz

10 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | 18. března 2018 v 17:50 | Reagovat

[8]: Těší mě.

Možností je nespočet, ale vždycky sobectví a sebeláska. Přiznávám, že to vidím, ale neřeším. Život to vyřeší sám.

Knih o Anastazii je celkem 10. Autor Vladimír Megre vypráví o Anastázii, poustevnici z tajgy, jejím životě a názorech, předkládají čtenářům rady ohledně zdravého způsobu života, šťastného vztahu mezi mužem a ženou, početí a výchovy dětí, objasňují přírodní a boží zákonitosti a meditují nad úlohou lidstva a jeho počínáním.

Pro překvapivě velkou skupinu lidí jsou její názory cestou po které se vydávají. Knihy mě vždy pozitivně naladí. Rozhodně doporučuji přečíst, snad osloví. :-)

11 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | 18. března 2018 v 17:51 | Reagovat

[9]: Děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama