Miluji hřbitovy

5. března 2018 v 14:57 | TK |  Co se mi honí hlavou

Až jednou moje duše vystoupá tam nahoru ke hvězdám, nechci, aby mé tělo spočinulo na hřbitově. Chci být pohřbena na pozemku, tam nahoře na kopci, les za zády, nad hlavou modré nebe, letící oblaka a kroužící párek dravců. Přesto hřbitovy miluji.


Vesnické hřbitůvky na kopci nad vesnicí, městské hřbitovy, ostrůvky zeleně, oázy klidu a pokoje. Vzrostlé stromy dávají v létě chladivý stín, na podzim tu pod nohama šustí listí, v zimě skřípe sníh. O dušičkách se hřbitov rozsvítí plápolavými světýlky svíček. Všudypřítomná vůně hřbitovního kvítí.

Procházet hřbitovem je jako listovat v kronice. Tady odpočívá sousedovic dcerka. Zemřela na zápal mozkových blan a tady spolužačka, která vjela s kolem pod náklaďák. Kytice bílých lilií, kdykoli se zastavíte. Nikdy to nepřebolí. A tady kamarád z dětství, parťák v lumpárnách, který odešel z tohoto světa dobrovolně. Nikdo netuší proč. A tady velkej frajer. Sekal patky před holkama. Skákal do řeky z mostu. Často. To byla výška. Jednou nevyplaval.

Vznešené náhrobky slovutných občanů, kteří se zasloužili o rozvoj města. Sochy plačících andělů a dívek.

























A tady sní svůj věčný sen včelař. Košatice nás nenechává na pochybách.

Masivní kované řetězy vymezující místo posledního odpočinku. Překrásné tepané plůtky a lucerničky odnes čas nebo nenechavci. Rytiny se sluncem vycházejícím z mraků na náhrobních kamenech. Tam u nás doma vychází slunce z mraků nad horou Říp, na Turnovsku nad Troskami a na hrobu sedláka nad polem, kde se plahočí oráč za pluhem taženým koňmi. Dobové fotografie v bílých oválných rámečcích. Kolik náhrobků, tolik příběhů. Třeba ten, kdy během jednoho roku odešla z tohoto slzavého údolí celá rodina: šestiměsíční miminko v zavinovačce, krásná, mladá maminka a tatínek v uniformě Rakousko-uherského vojáka.


Zmizel i hřbitov neviňátek. Tolik mě přitahoval, podněcoval moji fantazii a také dojímal. Malinkaté hrobečky porostlé heboučkou travičkou, kovové křížky a malé náhrobní kameny s bělostnými, holubičkami. Jedna radostně poskakuje, druhé visí hlavička smutně dolů. A andílci, samozřejmě. Andílci k andílkům. A na tyčkách velké skleněné barevné koule, podobné těm na vánočním stromečku. Na místě bývalého hřbitova neviňátek se teď nachází urnový háj - zcela bez fantazie.

Zmizel hřbitov neviňátek, jednou přestanou existovat i hřbitovy. Od Maxmilliána Kašparů, teologa a psychiatra, jsem se dověděla, že dnešní mladí nemají zájem pohřbít mrtvá těla svých zemřelých rodičů. A tak jednou za čas vyjede náklaďák plný uren a vysype je někam na skládku.

Časy se mění. Neměnila bych.


Bukol - Noutonice - Černovičky
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 6. března 2018 v 15:56 | Reagovat

Pomník včelaře je moc zajímavý. Můj dědeček byl kamenosochař a jeho hlavní náplní práce - tedy, když ještě mohl dělat to, co chtěl - byly pomníky. Postavil si kdysi malou dílnu za městečkem přímo u hřbitova a pak si u té dílny postavil i dům. No a když jsem byl malý, chodil jsem s ním, když šel na hřbitov něco vyměřovat, sekat nápis nebo dokonce stavět nový pomník, to pro mě vždycky bylo dobrodružství. O to větší, když jsme třeba jeli autem na nějaký jiný hřbitov v širokém okolí. Jak jsem byl na to prostředí zvyklý a znal jsem všechny hřbitovní kouty, vůbec jsem třeba jako dítě nechápal, proč se někdo na hřbitově potmě bojí :-).

Dodnes chodím na hřbitovy rád, někdy tam i fotím, protože si dávám pomalu dohromady speciální fotocyklus z tohoto pozoruhodného prostředí. Ale vždy se snažím pohybovat se tam tiše, nenápadně, s pokorou a s úctou k těm, kteří tam odpočívají, k těm, kteří jim postavili náhrobky, i k těm, kteří tato místa navštěvují.

2 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | 6. března 2018 v 19:18 | Reagovat

Je fajn, potkávám stejného nadšence. Neminu hřbitov, abych ho nenavštívila. Už se nakazily i mé vnučky. Taky fotím, i když ne tak profesionálně. Bohužel, fotky z posledních třinácti let jsem uložila na nějaký úžasný přídavný disk a ten odešel během krátké doby. (Nejen mně, ale všem mým známým). Fotocyklus ze hřbitovů – už se těším.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama