Duben 2018

Stopy v mém srdci (výzva Beallara)

26. dubna 2018 v 8:14 | TK |  Zamyšlení na téma týdne


Vážení návštěvníci, vítejte ve Včelím ráji. Mohli bychom ho nazvat i Motýlí ráj. Jedná se o téměř jeden a půl hektaru pozemku určeného všemu živému. My dnes navštívíme pestřenky, brouky a pavouky. Za poslední čtvrtstoletí ubyly v sousedním Německu tři čtvrtiny létajícího hmyzu. Podobné údaje, ale přicházejí i z dalších zemí Evropy. Tahle zpráva se pozemku naštěstí zatím netýká. Hmyzem se to tu jen hemží. Každou chvíli lovím nějakou mušku v oku, nebo nějakou potvůrku vdechnu a můžu se udusit. Na hmyz jsou navázány další skupiny živočichů - žáby, ježci, mloci......

Elektronické náramky

24. dubna 2018 v 21:43 | TK |  Zamyšlení na téma týdne
Každý věk má svoji nejdůležitější otázku. Kdy už přijde Ježíšek? Kdy už budou konečně prázdniny? Složím přijímací zkoušky? Vezmou mě na školu? Najdu tu pravou? Bude to holka nebo kluk? Ale jakou nejdůležitější otázku může mít žena mého věku. Snad otázku všech starších generací: "kampak ten svět spěje". Babička mého Drahého se stavěla mezi vnoučata a televizi, aby děcka neviděla, jak se tam líbají. A co já? Má mě trápit, kam ten svět spěje? Postavila jsem dům (s Drahým), vychovala dvě dcery a zasadila strom, hodně stromů. Tak ať se starají mladí, oni tady budou žít a co si navaří, to si taky sní. A přeci, vidím spoustu věcí, které mě znekidňují. Jednu za všechny:

Nedávno jsem psala o miláčkovi Lakýskovi a zmínila se o elektrických obojcích. Moderní výchova psů

Elektrický obojek je hnus. Ovládání nějakého tvora, v tomto případě psa, na dálku a prostřednictvím bolesti.

Nějak mi to evokovalo Páralovo "Pokušení A-Z". Tu knihu jsem dostala. Páral byl v módě. S Páralem jste se nemohli netrefit. Já sama bych si tu knížku nikdy nekoupila. Mám ráda hrdiny se kterými můžu souznít. Tihle hrdinové se mi nelíbí, i když na konci knihy si vylepší image. Knihu jsem odložila dozadu do knihovny mezi knihy, ke kterým se nehodlám vrátit.

Pokud někdo náhodou knihu nečetl, stručný obsah: Vyslanci mimozemské civilizace kontaktují skupinu lidí, manželský pár, dceru s otcem a mladíka. Snaží se je získat penězi a tím, že plní jejich tajná přání. Získají si jejich důvěru, odvezou je na dovolenou na opuštěný ostrov v Řecku. Považte, dovolená v Řecku za totáče. Tam je nechají chvíli užívat moře a slunce. Pohodu kazí jen otroci, kteří je obsluhují a jsou zjevně trestáni za nesplnění nebo špatné splnění příkazů. Kdesi v hloubi duše jim to neladí. Jejich mimozemští průvodci je nutí, aby přijali jakési podivné náramky-wirkony. Cítí k nim odpor, ale nic jiného jim nezbývá, Vracejí se domů. Sny jsou splněny, ale v ústech zůstává jakási pachuť. Uvědomují si, že je všichni vidí jako protekční tajtrlíky. Horší je, že i oni se tak cítí. Náramky wirkony s nimi komunikují, vyžadují různá prohlíšení a sliby se kterými se majitelé náramků neztotožňují a posléze i splnění úkolů typu "otrávit pitnou vodu". Pokud nositelé nechtějí něco opakovat nebo slíbit, náramky nesnesitelně pálí. Nelze se jich zbavit. Nakonec najdou způsob, za cenu nesnesitelné bolesti. Jsou svobodní. Ukáže se, že to byl jen test, žádní mimozemšťané.

Tak jsem tu knihu po letech vyšťourala a znovu si jí přečetla. Se stejnými pocity nevole. V tomhle jsem se nezměnila. Ne, nelíbí se mi, když někdo ovládá někoho jiného prostřednictvím bolesti. Náramky. Čertův vynález. Pěkně, děkuji, pane spisovateli.

Možná mu křivdím. Dost často není jasné, kdo to či ono vymyslel. Myšlenka vyletí do vesmíru a může si ji stáhnout každý, kdo se do té vesmírné databanky dostane. Že kecám. Samozřejmě ne! Jednoduchý příklad z mého života. Když se zavedly petky, taky čertův vynález, objevily se i kontejnery na ty petky. Zpočátku se tam házeli nezmuchlané, plné vzduchu a kontejnery se rychle plnily. Náš strejda je na jedné straně rozřízl a narovnal do sebe. Úsporné, ale pracné. Já přišla na rychlejší a efektivnější způsob. Každou petku jsem důkladně sešlapala, nacpala do staré mikrotenové tašky..... Asi za tři týdny po sešlapání prvních petek, přesně vám to neřeknu, jdu ke kontejneru a na něm nálepka petky a boty, která na ni šlape. Byl to můj vynález, nebo na to přede mnou přišel někdo jiný a já jsem si tu myšlenku pouze stáhla z vesmíru? Každopádně se přimlouvám za to, abychom do vesmíru posílali myšlenky mírutvrtné a plné lásky a nikoli destruktivní.

Neuběhlo ani čtrnáct dní a zachytila jsem novinový článek o Amazonu. Tak tuhle firmu fakt nemám ráda. Jezdím pravidelně přes Dobrovíz, viděla jsem jí jak rostla a rozlejzala se do kraje jako rakovina. Pravidelně potkávám na silničkách místního významu, kde se stěží vyhnou dva osobáky, tiráky a autobusy s pracovníky, kteří se sem sváží ze široka a daleka. Hlava mi to nebere. Tohle svážení se opravdu se vyplatí? A to nemluvím o tom, že při vyjíždění nedávají přednost. Proč taky, při jejich velikosti jim nic nehrozí, ať si dají bacha ti malí. Typické. To, že při tom vyjíždění ještě stačí lustrovat mobil, bude asi nemoc z povolání. No co. Žádný policajt to neuvidí, protože tu nikdy žádný není. Koneckonců policejní automobil Dobrovízi věnoval právě Amazon. Stručně shrnuto, šunt na jedno použití, přeplněné, rozflákané silnice. A pracovníci? S několika jsem mluvila, žádné velké nadšení, jen jedna paní, tam byla docela spokojená. Za vše hovoří zpráva, že už tam třikrát hořelo a pokaždé požár založil zaměstnanec. A tahle moje "oblíbená" firma přišla s náramky, které budou monitorovat práci, a pokud zaměstnanec vypadne z tempa, zavibrují, aby.... a samozřejmě bude mít kdesi kdosi přehled o tom, kolikrát jste navštívil WC, jak dlouho jste byl na obědě, či tlachal se spolupracovníkem.

Nenechte se mýlit, nezastávám, se lenochů. Sama jsem měla firmu a tak vím, jak těžké je sehnat kvalitni lidi. Je to zacyklené. Špatní zaměstnavatelé, líní a vypočítavý zaměstnanci. Jeden se snaží přečůrat druhého. Je vůbec nějaká cesta, krom těch náramků, které připomínají okovy otroků. Snad restart. Písknout teď a začít znovu a úplně jinak. V rámci jakéhosi univerzálního dobra. A má vůbec někdo zájem?

Listy z památníku

20. dubna 2018 v 16:41 | TK |  Babičko, jak to bylo zamlada


Přišla za mnou Radost s v ruce svírala útlou knížku vázanou v kůži, kterou vyštrachala v knihovně. "Co to je, babičko?" "Památník tvé prababičky". A tak jsme začaly listovat. Některé listy jsem naskenovala. Vynechala jsem věnování typu "žabka-babka".



















Lívance s pyré z muškátové dýně

18. dubna 2018 v 21:52 | TK |  Recepty
Dýně pěstuji ráda. Není s nimi žádná práce, koření hluboko, zastíní půdu, nemusí se zalévat. Vydrží do léta. A tak je používám, kde se dá.



Ten přepych zavřít oči jsem objevila před léty

16. dubna 2018 v 14:11 | TK |  Zamyšlení na téma týdne
Moc mi chyběl můj rodný dům. To, že patří cizím lidem a už nikdy se tam nepodívám. Jednoho večera jsem v posteli zavřela oči a vrátila jsem se tam. Prošla jsem původními vstupními dveřmi, které asi před rokem vyměnili. Moje první kroky vedly do sklepa. Asi proto, že jsem tam byla naposledy jako malá holčička. Sešla jsem po úzkých, točitých, prošlapaných schodech. Chodívala jsem tam z babičkou pro jablka. Později, když už Jonatány byly na pultech celý rok, se do sklepa přestalo chodit. Nahlédla jsem do chlívku ve kterém za Protektorátu babička chovala prase a husy. Po starých dřevěných schodech jsem vyšla do patra a zamířila do obýváku, kde jsem si prohlédla staré fotografie a pohledy. V ložnici jsem se zastavila před pradědečkovým obrazem "Kde domov můj". Znázorňoval dívku sedící na kopci a hledící na krásnou krajinu Českého středohoří. Za ní klečel na jednom koleni mladík a do ouška jí hrál na housle. V kuchyni jsem se zastavila před starou kredencí, očima pohladila starý dřevěný budík, z útrob vyndala starou litinovou váhu a sadu závažích. Odtud jsem zamířila přes dřevěnou pavlač do druhého domu, kde měl dědeček dílnu a cupovárnu, párkrát jsem si s kamarády skočila do sena a vrátila se zpět na dvorek. A tady se mi z paměti vynořila jedna velice stará a zapomenutá vzpomínka. Žumpa! Když jsem byla úplně malinká, neexistovaly ještě popelnice. Babička měla v rohu dvorku obdélníkovou díru nad kterou byl dřevěný pult. Dala se zavřít posuvnými dvířky. Na pultu stály truhlíky s petúniemi. Do Žumpy se házely odpadky. Oni vlastně žádné odpadky nebyly. Papíry se spálily v zimě v kamnech, láhve byly vratné, pouze láhve od oleje a střepy se spolu s hadry vozily do sběrny. Do žumpy šly jen suché kytky, slupky od brambor, košťál od květáku..... Jednou za rok přijel zemědělec z blízké vesnice, ze žumpy vybral solidní kompost a odvezl ho na pole.

V zimě když jsem doma a stýská se mi po pozemku, večer před spaním ho obcházím. Zastavím se u včeliček, obcházím všechny stromy a keře, s láskou se na každý dávám, tu pohladím či políbím větvičku, pochválím, poděkuji.....

Když je některé z vnoučat nemocné, nebo z nějakého důvodu smutné, večer před spaním je obejmu a povídám si s nim.. Funguje to dobře.

Můžeme si znovu zajít na první rande, vyhrát soutěž v recitaci nebo nějaký závod..... Znovu prožít všechny ty emoce a použít je jako mustr pro současnost.

Těch zastavení by bylo. Jedno, ale ještě zmíním. Když jsem smutná nebo hodně unavená, zajedu si do Chorvatska. Lehnu si na mělčinu. Přiběhne vlnka, převalí se přeze mně a přinese mi energii, radost... Vzápětí se vrací do moře a bere sebou písek pod mými prsty a s ním odnáší i smutek, únavu.... a tak vlnky přichází a odchází......

Všechny ty báječné vzpomínky navodí pocit štěstí, radosti....... a uzdravují.

Čert vem instalatéra

15. dubna 2018 v 22:05 | TK |  Babičko, jak to bylo zamlada
Čert vem instalatéra

Moje babička měla v kuchyni starý, dřevěný, budík s porcelánovým ciferníkem ozdobeným kolem dokola růžičkami. Vypadal jako malé stojací hodiny. Stával na kredenci a odtikával šťastné vteřiny, minuty a hodiny mého dětství a mládí. Pamětník starých časů. Babička ho dostala ke svatbě. Ten by mohl vyprávět. Prostě jsem ho milovala. Jednou takhle přijedu, mrknu na kredenc a tam obyčejný, červený, plechový budík, který měli v každé prodejně Klenoty. "Babi, kde je ten dřevěný budík?" vyhrkla jsem. "Ale, byl tu instalatér, moc se mu líbil a jestli prej bych mu ho nedala. Přinesl mi za něj, tenhle úplně nový", odvětila babička. "Já ho měla tak ráda", vzdychla jsem zklamaně. "Holka, a proč jsi něco neřekla? Dala bych ti ho". "Já vím, babi, právě proto jsem ti to neřekla". Čert vem instalatéry!

Souboj mezi rozumem a citem

12. dubna 2018 v 6:49 | TK |  Zamyšlení na téma týdne
Souboj mezi rozumem a citem

Tahle věta charakterizuje celý jeho život. První velká láska. Všiml si jí hned. Krásná holka. Potkával ji cestou z práce. Nereagovala na jeho pohledy. Snad ho vůbec neviděla. Pak jí potkal znovu v tanečních. Krásná holka odvede. Jak pohodlné. To bylo rozhodnutí rozumu. Stálo to za tu námahu. Neměla šanci mu uniknout. Prostě ji uhnal. Byla z toho láska. Scházeli se každý den, jezdili na dovolené, na víkendy. Dny plné milování. Nikdy nezažil nic tak siného a intenzivního. Léta běžela a ona chtěla dítě. Brr, dítě. Na dítě on vůbec nepomýšlel. Když mu bylo deset, narodila se mu ségra. Ví, co takový malý svišť obnáší. Ani náhodou. Chtěl žít, užívat si života.

Jedno dne řekla odcházím. Zhroutil se mu svět. Byl by jí slíbil všechno i to pitomé dítě, když su ho tolik přála. Pozdě. Nechtěla ho do ničeho tlačit. A do dítěte už vůbec ne. To byla celá ona.

Bláznivá léta. Zatím co předtím se nechtěl ženit, teď se nechtěl citově vázat. Krátkodobé vztahy. Vztahy na týden, dovolenou, jeden den nebo jednu noc. Kdo by řekl, že tak funguje, netlačit na pilu. K těmhle láskám měl ještě jednu stabilní. Bydlela s rodiči ve stejném domě. Nestál o ni víc než o ty ostatní. Ale byla vždy po ruce. Nevyčítala. Čekala. A líbila se matce. Přišla do Prahy z venkova, praktická a šikovná. Tu Pražandu matka ráda neměla. Motovidlo co chodí s hlavu v oblacích, v kabelce tahá knížku, lozí po galeriích, divadlech, vařit to neumí. Člověk si s ní neměl o čem popovídat.

A pak ji po letech znovu potkal, první lásku. Manželství jí nevyšlo. Byla sama se třemi dětmi. Žádné nemehlo, jak říkala matka. Ta se uměla otáčet. Bylo to jako by se rozešli včera. Chodili spolu po ulicích, vodili se za ručičku, víc mlčeli než mluvili. Nervózně poposedává na židli. Cítil jsem se jak ten vykulený mladý muž z jejího oblíbeného obrazu "Splynutí duší" . Nervózně se usměje. Je mu trapně z toho přiznání. Již několik dní o tom uvažuji a dnes jsem se rozhodl. Zítra jí to povím. Já, ten co nechtěl vlastní děti, se dám na tři cizí. Zase ten rozpačitý úsměv.

Večer přišla Venkovanka: "jsem těhotná". Matka jásala. Tolik si přála být babičkou a konečně je to tady. Začaly hned plánovat svatbu a svatební cestu. Nikdo se ho neptal a on usoudil, "lepší vlastní dítě, než tři cizí". Na svatební cestě se ukázalo, že to byl planý poplach. Těhotenství se nekonalo. Pocítil nečekané zklamání. Dítě nepřišlo ani později. Před smrtí se mu matka omluvila. Svěřila mu, že to těhotenství byl její nápad. Cosi tušila.

Život se změnil. Změnila se i Venkovanka, teď když na něj měla papír. Každý měsíc stojku. Když chtěl s klukama na pivo, to bylo řečí. Vlastně pivo neměl ani rád, ale stalo se pro něj symbolem svobody. Jenže se stovkou v kapse moc nenaděláte. A ty věčné telefonáty, Kde jsi? Už jsi na cestě domů? Kde si se zdržel? Co je to za hluk? Ty jsi v hospodě? Dělej! Čekám! Kluci byli fajn, ale když se otočil, zahlédl koutkem oka významné pohledy, které si mezi sebou vyměňovali. Přestal se s nimi scházet. Sedí schlíple. Má vztek na sebe, na celý svět. Dopustil to.

Vlastně si nemá na co stěžovat.Vždy navaříno, vypráno, vyžehleno. Bez dětí si žili nad poměry. Vydělával dost. Ještě pořád platí, že řemeslo má zlaté dno, Každé čtyři roky nové auto, v zimě Alpy a Krkonoše, v létě moře. Sjeli snad půl světa. Přispíval tchyni na opravu domu na vsi, penězi i prací. A daně se optimalizovali, samozřejmě. Kdo by to cpal do chřtánu nenasytnému státu. Tuším kam míří. Peníze jsou pryč, nemá žádné úspory, dům zdědila Venkovanka, důchod nestojí za řeč. Drží hubu a krok. Nemůže odejít. Leda tak pod most.

Vypadá na svůj věk staře, chodí těžce, bolí ho levé koleno. Nohy jsou o posunu dopředu, koleno o sebejistotě, levé se vztahuje k doma.

V tomhle souboji dopadl rozum neslavně. Kdo ví, jak by to dopadlo s citem.

Obyčejně krásný den

11. dubna 2018 v 7:40 | TK |  Povídání s vnučkou
Říkám jí Radost. Klidně by se ovšem mohla jmenovat Emoce nebo Empatie, ale Radost jí sluší nejvíce. Dnes začínají prázdniny. Jdu jí naproti k autobusu. Jede rovnou ze školy. Zpozdím se o dvacet sekund. Vystupuje z autobusu a babička nikde. Spatří mě přicházet, rozběhne se, pusu od ucha k uchu, naplní náves radostí. Rozběhnu se také, pusu od ucha k uchu. Setkáme se na půli cesty. Objímání. Pochovám jednoho po druhém její oblíbené plyšáky. "Naplánovala jsem výlet, ale prší. Prší málo, klidně bychom mohly," připouštím "Chci malovat vajíčka." Vajíčka? Je ještě brzy." Náves potemní. Konec konců, proč ne. Za tu radost to stojí.

Do mističky s voskem nastrouháme červenou voskovku, zapálíme kahánek a za chvíli se maluje. Maluje rychle a lehce. Než namaluji tři vajíčka, má hotových deset. Tvoří ráda. Papír, pastelky, nůžky, lepidlo, kousek látky, jehla..... a už se kreslí, stříhá, lepí, šije.


Přijíždí Vonička. Princezna ji strčí za dveře a pokračuje do sauny. "Jdu dělat lívance a vy mi zatím něco postavte z kostiček." "Obléknu Voničku a jdeme na zahradu" oznámí Radost. "Ani nápad. Vonička se umí obléct sama, jen na ni dohlédni a zavaž jí botičky." To už Vonička vleče schůdky: "Babičko, já s tebou budu dělat lívance!"

Radost se kamsi ztratí. Za chvíli je zpět. Má přečesané culíky, přes šaty pevně uvázanou zástěrku. Perfektně upravená. Celá máma.

Lívance budou dýňové. Pyré z muškátovky jsem udělala včera. Dýňové mají všichni nejraději, dokonce i Drahý, který při slově dýně, obrací oči v sloup.

Oddělím bílky od žloutků, vysvětlím Radosti, jak použít váhu. "Proč si nekoupíš nějakou normální", říkává Princezna. Děkuji, nechci. Mám jí už přes čtyřicet let. Byl na ní ještě nástavec na miminka. Vážívala jsem na ní Princeznu v prvních měsících života. Trvám na ni stejně jako moje babička trvávala na litinové se dvěma miskami. Na jednu se dávaly suroviny, na druhou závaží.

Pak už berušky váží suroviny, odměřují mléko, rozpouští máslo, šlehají sníh. A těsto je hotové. Začínám smažit. První lívanec není dokonale ztuhlý a při převracení mi část těsta vyteče na lívanečník. "Brzo", konstatuje Vonička. Bystrá holka. Ke sporáku se schůdky nesmí a tak sotva vidí na sporák.

Holčičky prostřely. Luxusně. Ještě Večerníček a jde se jíst. Vonička do sebe hází lívanec za lívancem až trnu hrůzou, že jí bude špatně.

Babičko, před spaním ti něco přečtu z "Honzíkovy cesty", slibuje Radost. Už se těším, ale nejdřív musím uspat Voničku. Je zvyklá chodit spát s maminkou. Vymáčknu ze sebe pohádku. Je to taková moderní "Líná kůže", ale Vonička je spokojená a usíná. Vyplížím se z pokoje za Radostí. Oznamuje mi, kolik přečetla stránek, ale předčítání babičce necháme na ráno. Ještě si chvilku špitáme. Takový obyčejně krásný den.

Do včelího ráje vtrhlo jaro

8. dubna 2018 v 19:18 | tk |  Jak jsem začínala, aneb co je nového

Do Včelího ráje vtrhlo jaro. Kočičky zezlátly pylem. V jívách to hučí jako v úlu.

Radují se pestřenky

Někdy je i tlačenice


Loni na podzim jsem k lesu vysadila plicník lékařský.

K prostřené tabuli přišeli i čmeláci.

Na lahodný nektar se nechali pozvat i motýli.


Nad rozkvetlými plicníky zajásala i muška zlatá.

Přilétly i včelky samotářky














A pak, že na horách není legrace, když zuří vánice.

5. dubna 2018 v 8:24 | TK |  Rodinka
S Drahým jsme od Princezny dostali pod stromeček poukaz na prodloužený víkend do Krkonoš. Ono úplně není jasné, pro koho ten dárek byl, ale když pošlete manžela k šípku a za dítě máte pytel blech, který ke všemu má méně než poloviční potřebu spánku než vy a chvíli neposedí, taková babička se hodí, i když není docela podle vašich představ.



Den D je tady. Princezna hodí oko na hromadu zapakovaných věcí a ptá se: "Co tu dělá ta kombinéza"? "Moje téměř třicet let stará kombinéza", odvětím. "V té jsem jezdila já", na to Princezna. "Jasně a taky v dědový a úplně jsi jí zničila". Na to je Pricezna expert. Dvacet minut dohadování. Nerozumím. Princezna by si na sebe tenhle muzejní kousek stejně nevzala. Já si samozřejmě pamatuji, co jsem komu kupovala a proč jsem sobě koupila právě tuhle - opticky zeštíhluje.

Konečně naloženo a jedééém. Projíždíme Trojským tunelem a padne otázka: "kdo naložil do auta Princezniy lyžáky?" Nikdo si nepamatuje, já jsem z obliga, já jsem jen nosič. Stavíme na parkovišti hned za tunelem. Děda zvedá víko kufru a oznámí "nejsou tady". Princezna zavelí: "jede se zpátky, nebudu platit za pronájem lyžáků". "Ani nápad nepojedu půl hodiny tam a půl hodiny zpátky, kvůli blbým lyžákům." Děd zapomene na svoji šetrnost i výši důchodu a hrdině oznámí, že půjčovné raděj zaplatí. "Co blbnete? Kdyby tam ty lyžáky zůstaly, určitě bychom je nepřehlédli". Rozhodnuto. Pokračujeme v cestě. Další zastávka je naplánována. Obchodní centrum Mladá Boleslav. Dá se tam levně a dobře najíst. Obchodní centrum míjíme v půl jedenácté. Princezna pění: "proč jsi neodbočil, jestli s tou navigací neumíš, pusť mě za volant". Chvilka dohadování. Jasně, že umí, ale je zvyklý jíst ve třináct hodin, ne v půl jedenácté. Úmysl, nikoli blbost.

Pokračujeme v cestě. Vonička fňuká, že má hlad. Konečně zájezdní hostinec, pěknej domeček. Přesně podle mého gusta. Odbočíme na parkoviště. Cestou ke vchodu míjíme dvorek s podivným plotem vyztuženým kari sítěmi a opatřeným cedulí NEPŘIBLIŽUJTE SE K PLOTU. Hodíme zvědavě zrak přes plot. Pes nikde, ale psí suvenýry, kam se podíváš. "No nazdar," zavrčí děd. "jestli to uvnitř vypadá taky tak."

Uvnitř je docela útulno. Při pohledu na jídelní lístek mi tuhne úsměv. Když už jsem v restauraci, ráda se dobře najím, ale platit bude Princezna a tak nechci být náročná. Hotovky za 150. Vybírám krkonošské kyselo. Brr. Nikdy, ale opravdu nikdy, jsem nic tak odporného nejedla. Nechávám ho hafanovi.

Blížíme se k horám a začíná sněžit. U Špindlerovy boudy vánice, bílá tma. Přesto se jde lyžovat, tedy Princzna s vnučkou, já jako doprovod. Princezna mě změří kritickým zrakem a na obličeji vykouzlí jízlivý úsměv. Jo. Má kombinéza je z módy, ale přeci si kvůli třem dnům nebudu pořizovat novou. Kdysi, kdysi dávno jsem si pochroumala kolení vazy a od té doby se s lyžemi nekamarádím. Sjedem kousek dolů, otevřeme kufr a než vyndáme lyže a lyžáky, je v autě sedm centimetrů sněhu. "Dělej, pomoz mi," vrčí Pricezna. Ať dělám, co dělám, ať děláme co děláme, levý lyžák nejde zapnout. Konečně. Sjezdovka je liduprázdná. Holky drandí dolů. Šikulka, ta malá. Počkám, až vyjedou nahoru, a znovu odjedou a jdu na kafe do blízké chaty. "Měla jste přijet včera," říká pan od vedlejšího stolu. Fajn personál, fajn lidi, prima děti a hlavně sníh tu neřeže do tváří. Vidím holky přicházet od vleku a pakuji se ven. Svléct lyže a lyžáky. Než je naložíme, přibude v autě dalších 5 cm sněhu. Ke všemu se mu nechce ven. Drží jak přišitý.

Před Špindlerovkou zjišťujeme, že Voničce chybí jedna lyžařská rukavice. Princezna se rozčílí, že si malá nedává pozor na své věci. Ha, ha, kdopak asi zapomíná všude všechno? Jede zpět hledat ztracenou rukavici. Za chvíli je zpátky. "Máš ji?" "Byla v batohu". Malá na ni upře nebesky modré oči: "měla si se rozčilovat na sebe, ne na mě"!

Tím jsme s lyžováním skončili. Celé tři dny vichřice, bílá tma, psa bys nevyhnal.



Na Špindlerovce je to ovšem do jisté míry fuk. Můžete si zajít do bazénu, vířivky a sauny, což jsme pilně dělali. Hodně času jsme též trávili v herničce.


Hernička ovšem není úplně přesný výraz. Hernička má rozměry tělocvičny a dájí se tu dělat psí kusy. Hotový ráj pro děti. Sedím v pohodlné sedačce a pozoruji děti a rodiče. To mě fakt baví. Za chvíli znám všechny děti jménem, lezu s nimi po čtyřech, hraji na pikolu. Děda vrči: "Prosím tě, ty tady znáš snad každého".

Zlatým hřebem pobytu jsou ovšem snídaně a večeře. Hromady jídla, jedno lepší než druhé, zákusky, dorty, zmrzlina, ovoce čerstvé, sušené, kompoty, zelenina, džusy a kdo si to má všechno pamatovat. Když jsme sem přijeli, skoro všichni mi připadali poněkud XXXL. Začínám tomu rozumět, zřejmě pravidelní klienti. Ti co měli all inclusive se cpali od časného rána do noci. Div, že to přežili.

Za intenzivní pozorování stál i personál. Nikdy jsem neviděla někoho tak kmitat a ještě pořád mi vrtá hlavou, jak dlouho se tohle tempo dá vydržet. Kuchař byl jednička. Samý mňamky a jeho omelety, míchaná vajíčka, volská oka k snídani - to byl koncert. Jen jsem si všimla, že se ani trochu neusmál a s tím, mám trochu problém, ale rozuměla jsem tomu. Měl toho plné kecky a na nějaké cukrbliky mu nezbývaly síly.

Při snídani v den odjezdu se o něm zmínila Princezna. "Jdu mu poděkovat", řekla jsem". "Co, když se takhle tváří"? Přesně. Počkala jsem, až všichni odejdou a přistoupila k pultu. "Co chcete", řekl nevlídně. "Já nic, ale dnes odjíždíme. Přišla jsem Vám poděkovat. Moc nám všem chutnalo". Roztál a na jeho tváři se objevil úsměv. Ještě mi blesklo hlavou, že by to možná chtělo něco do vestičky, a nejen jemu, ale tahle bouda je pro movitější klientelu a to já fakt nejsem, já jsem důchodce, takže sorry.

Špindlerovka mi ovšem připravila ještě jedno překvapení a to mně dostalo. V recepci jsem se setkala s otužilci. Počasí, že bys psa nevyhnal a oni polonazí, pusu od ucha k uchu. Děsně fajn partička. Takhle mi zapózovali.



V den odjezdu si děda přivstal, že odhází auto. Pozdě. Veškeré lopaty byly rozebrány už včera večer. Čekáme, až se nějaká vrátí. Konečně je auto osvobozeno ze zajetí sněhu. Bohužel, na ledovce se do kopce nerozjede. Němec, který nám pomáhal odhazovat sníh, běží padesát metrů do svého auta pro deku, šup s ní pod kola a konečně jsme venku. Stavíme auto vedle chaty čumákem dolů. Nesu tašku, počítač a v druhé ruce Voniččiny lyžáky. Položím lyžáky, abych mohla otevřít kufr, foukne vítr a lyžáky se rozjedou po silnici a ujedou mi o dobrých třicet metru. Rozběhnu se za nimi a v tom znovu foukne vítr a už frčím za lyžákama na větrný pohon, jenže lyžáčky nečekají a frčí taky. Konečně je naloženo. "Kde je ta lopata," táže se děda. Vzal si jí ten Němec. "Je na občanku", hroutí se děd. Jdu hledat Němce. Lopatu už nepotřebuje, ale potřebuje oživit baterii. Letím s lopatou na recepci, manžel jede dolů za Němcem. Už to málem vzdali, když auto škytlo a zamořilo okolí černo černým kouřem. Vzájemné děkování, objímání, loučení, výměna telefonních čísel. Určitě se setkáme. Jezdí do Česka dvakrát ročně.

A pak, že na horách není legrace, když zuří vánice.