Duben 2018

Listy z památníku

Pátek v 16:41 | TK |  Babičko, jak to bylo zamlada


Přišla za mnou Radost s v ruce svírala útlou knížku vázanou v kůži, kterou vyštrachala v knihovně. "Co to je, babičko?" "Památník tvé prababičky". A tak jsme začaly listovat. Některé listy jsem naskenovala. Vynechala jsem věnování typu "žabka-babka".



















Lívance s pyré z muškátové dýně

Středa v 21:52 | TK |  Recepty
Dýně pěstuji ráda. Není s nimi žádná práce, koření hluboko, zastíní půdu, nemusí se zalévat. Vydrží do léta. A tak je používám, kde se dá.



Ten přepych zavřít oči jsem objevila před léty

Pondělí v 14:11 | TK |  Zamyšlení na téma týdne
Moc mi chyběl můj rodný dům. To, že patří cizím lidem a už nikdy se tam nepodívám. Jednoho večera jsem v posteli zavřela oči a vrátila jsem se tam. Prošla jsem původními vstupními dveřmi, které asi před rokem vyměnili. Moje první kroky vedly do sklepa. Asi proto, že jsem tam byla naposledy jako malá holčička. Sešla jsem po úzkých, točitých, prošlapaných schodech. Chodívala jsem tam z babičkou pro jablka. Později, když už Jonatány byly na pultech celý rok, se do sklepa přestalo chodit. Nahlédla jsem do chlívku ve kterém za Protektorátu babička chovala prase a husy. Po starých dřevěných schodech jsem vyšla do patra a zamířila do obýváku, kde jsem si prohlédla staré fotografie a pohledy. V ložnici jsem se zastavila před pradědečkovým obrazem "Kde domov můj". Znázorňoval dívku sedící na kopci a hledící na krásnou krajinu Českého středohoří. Za ní klečel na jednom koleni mladík a do ouška jí hrál na housle. V kuchyni jsem se zastavila před starou kredencí, očima pohladila starý dřevěný budík, z útrob vyndala starou litinovou váhu a sadu závažích. Odtud jsem zamířila přes dřevěnou pavlač do druhého domu, kde měl dědeček dílnu a cupovárnu, párkrát jsem si s kamarády skočila do sena a vrátila se zpět na dvorek. A tady se mi z paměti vynořila jedna velice stará a zapomenutá vzpomínka. Žumpa! Když jsem byla úplně malinká, neexistovaly ještě popelnice. Babička měla v rohu dvorku obdélníkovou díru nad kterou byl dřevěný pult. Dala se zavřít posuvnými dvířky. Na pultu stály truhlíky s petúniemi. Do Žumpy se házely odpadky. Oni vlastně žádné odpadky nebyly. Papíry se spálily v zimě v kamnech, láhve byly vratné, pouze láhve od oleje a střepy se spolu s hadry vozily do sběrny. Do žumpy šly jen suché kytky, slupky od brambor, košťál od květáku..... Jednou za rok přijel zemědělec z blízké vesnice, ze žumpy vybral solidní kompost a odvezl ho na pole.

V zimě když jsem doma a stýská se mi po pozemku, večer před spaním ho obcházím. Zastavím se u včeliček, obcházím všechny stromy a keře, s láskou se na každý dávám, tu pohladím či políbím větvičku, pochválím, poděkuji.....

Když je některé z vnoučat nemocné, nebo z nějakého důvodu smutné, večer před spaním je obejmu a povídám si s nim.. Funguje to dobře.

Můžeme si znovu zajít na první rande, vyhrát soutěž v recitaci nebo nějaký závod..... Znovu prožít všechny ty emoce a použít je jako mustr pro současnost.

Těch zastavení by bylo. Jedno, ale ještě zmíním. Když jsem smutná nebo hodně unavená, zajedu si do Chorvatska. Lehnu si na mělčinu. Přiběhne vlnka, převalí se přeze mně a přinese mi energii, radost... Vzápětí se vrací do moře a bere sebou písek pod mými prsty a s ním odnáší i smutek, únavu.... a tak vlnky přichází a odchází......

Všechny ty báječné vzpomínky navodí pocit štěstí, radosti....... a uzdravují.

Čert vem instalatéra

15. dubna 2018 v 22:05 | TK |  Babičko, jak to bylo zamlada
Čert vem instalatéra

Moje babička měla v kuchyni starý, dřevěný, budík s porcelánovým ciferníkem ozdobeným kolem dokola růžičkami. Vypadal jako malé stojací hodiny. Stával na kredenci a odtikával šťastné vteřiny, minuty a hodiny mého dětství a mládí. Pamětník starých časů. Babička ho dostala ke svatbě. Ten by mohl vyprávět. Prostě jsem ho milovala. Jednou takhle přijedu, mrknu na kredenc a tam obyčejný, červený, plechový budík, který měli v každé prodejně Klenoty. "Babi, kde je ten dřevěný budík?" vyhrkla jsem. "Ale, byl tu instalatér, moc se mu líbil a jestli prej bych mu ho nedala. Přinesl mi za něj, tenhle úplně nový", odvětila babička. "Já ho měla tak ráda", vzdychla jsem zklamaně. "Holka, a proč jsi něco neřekla? Dala bych ti ho". "Já vím, babi, právě proto jsem ti to neřekla". Čert vem instalatéry!

Souboj mezi rozumem a citem

12. dubna 2018 v 6:49 | TK |  Zamyšlení na téma týdne
Souboj mezi rozumem a citem

Tahle věta charakterizuje celý jeho život. První velká láska. Všiml si jí hned. Krásná holka. Potkával ji cestou z práce. Nereagovala na jeho pohledy. Snad ho vůbec neviděla. Pak jí potkal znovu v tanečních. Krásná holka odvede. Jak pohodlné. To bylo rozhodnutí rozumu. Stálo to za tu námahu. Neměla šanci mu uniknout. Prostě ji uhnal. Byla z toho láska. Scházeli se každý den, jezdili na dovolené, na víkendy. Dny plné milování. Nikdy nezažil nic tak siného a intenzivního. Léta běžela a ona chtěla dítě. Brr, dítě. Na dítě on vůbec nepomýšlel. Když mu bylo deset, narodila se mu ségra. Ví, co takový malý svišť obnáší. Ani náhodou. Chtěl žít, užívat si života.

Jedno dne řekla odcházím. Zhroutil se mu svět. Byl by jí slíbil všechno i to pitomé dítě, když su ho tolik přála. Pozdě. Nechtěla ho do ničeho tlačit. A do dítěte už vůbec ne. To byla celá ona.

Bláznivá léta. Zatím co předtím se nechtěl ženit, teď se nechtěl citově vázat. Krátkodobé vztahy. Vztahy na týden, dovolenou, jeden den nebo jednu noc. Kdo by řekl, že tak funguje, netlačit na pilu. K těmhle láskám měl ještě jednu stabilní. Bydlela s rodiči ve stejném domě. Nestál o ni víc než o ty ostatní. Ale byla vždy po ruce. Nevyčítala. Čekala. A líbila se matce. Přišla do Prahy z venkova, praktická a šikovná. Tu Pražandu matka ráda neměla. Motovidlo co chodí s hlavu v oblacích, v kabelce tahá knížku, lozí po galeriích, divadlech, vařit to neumí. Člověk si s ní neměl o čem popovídat.

A pak ji po letech znovu potkal, první lásku. Manželství jí nevyšlo. Byla sama se třemi dětmi. Žádné nemehlo, jak říkala matka. Ta se uměla otáčet. Bylo to jako by se rozešli včera. Chodili spolu po ulicích, vodili se za ručičku, víc mlčeli než mluvili. Nervózně poposedává na židli. Cítil jsem se jak ten vykulený mladý muž z jejího oblíbeného obrazu "Splynutí duší" . Nervózně se usměje. Je mu trapně z toho přiznání. Již několik dní o tom uvažuji a dnes jsem se rozhodl. Zítra jí to povím. Já, ten co nechtěl vlastní děti, se dám na tři cizí. Zase ten rozpačitý úsměv.

Večer přišla Venkovanka: "jsem těhotná". Matka jásala. Tolik si přála být babičkou a konečně je to tady. Začaly hned plánovat svatbu a svatební cestu. Nikdo se ho neptal a on usoudil, "lepší vlastní dítě, než tři cizí". Na svatební cestě se ukázalo, že to byl planý poplach. Těhotenství se nekonalo. Pocítil nečekané zklamání. Dítě nepřišlo ani později. Před smrtí se mu matka omluvila. Svěřila mu, že to těhotenství byl její nápad. Cosi tušila.

Život se změnil. Změnila se i Venkovanka, teď když na něj měla papír. Každý měsíc stojku. Když chtěl s klukama na pivo, to bylo řečí. Vlastně pivo neměl ani rád, ale stalo se pro něj symbolem svobody. Jenže se stovkou v kapse moc nenaděláte. A ty věčné telefonáty, Kde jsi? Už jsi na cestě domů? Kde si se zdržel? Co je to za hluk? Ty jsi v hospodě? Dělej! Čekám! Kluci byli fajn, ale když se otočil, zahlédl koutkem oka významné pohledy, které si mezi sebou vyměňovali. Přestal se s nimi scházet. Sedí schlíple. Má vztek na sebe, na celý svět. Dopustil to.

Vlastně si nemá na co stěžovat.Vždy navaříno, vypráno, vyžehleno. Bez dětí si žili nad poměry. Vydělával dost. Ještě pořád platí, že řemeslo má zlaté dno, Každé čtyři roky nové auto, v zimě Alpy a Krkonoše, v létě moře. Sjeli snad půl světa. Přispíval tchyni na opravu domu na vsi, penězi i prací. A daně se optimalizovali, samozřejmě. Kdo by to cpal do chřtánu nenasytnému státu. Tuším kam míří. Peníze jsou pryč, nemá žádné úspory, dům zdědila Venkovanka, důchod nestojí za řeč. Drží hubu a krok. Nemůže odejít. Leda tak pod most.

Vypadá na svůj věk staře, chodí těžce, bolí ho levé koleno. Nohy jsou o posunu dopředu, koleno o sebejistotě, levé se vztahuje k doma.

V tomhle souboji dopadl rozum neslavně. Kdo ví, jak by to dopadlo s citem.

Obyčejně krásný den

11. dubna 2018 v 7:40 | TK |  Povídání s vnučkou
Říkám jí Radost. Klidně by se ovšem mohla jmenovat Emoce nebo Empatie, ale Radost jí sluší nejvíce. Dnes začínají prázdniny. Jdu jí naproti k autobusu. Jede rovnou ze školy. Zpozdím se o dvacet sekund. Vystupuje z autobusu a babička nikde. Spatří mě přicházet, rozběhne se, pusu od ucha k uchu, naplní náves radostí. Rozběhnu se také, pusu od ucha k uchu. Setkáme se na půli cesty. Objímání. Pochovám jednoho po druhém její oblíbené plyšáky. "Naplánovala jsem výlet, ale prší. Prší málo, klidně bychom mohly," připouštím "Chci malovat vajíčka." Vajíčka? Je ještě brzy." Náves potemní. Konec konců, proč ne. Za tu radost to stojí.

Do mističky s voskem nastrouháme červenou voskovku, zapálíme kahánek a za chvíli se maluje. Maluje rychle a lehce. Než namaluji tři vajíčka, má hotových deset. Tvoří ráda. Papír, pastelky, nůžky, lepidlo, kousek látky, jehla..... a už se kreslí, stříhá, lepí, šije.


Přijíždí Vonička. Princezna ji strčí za dveře a pokračuje do sauny. "Jdu dělat lívance a vy mi zatím něco postavte z kostiček." "Obléknu Voničku a jdeme na zahradu" oznámí Radost. "Ani nápad. Vonička se umí obléct sama, jen na ni dohlédni a zavaž jí botičky." To už Vonička vleče schůdky: "Babičko, já s tebou budu dělat lívance!"

Radost se kamsi ztratí. Za chvíli je zpět. Má přečesané culíky, přes šaty pevně uvázanou zástěrku. Perfektně upravená. Celá máma.

Lívance budou dýňové. Pyré z muškátovky jsem udělala včera. Dýňové mají všichni nejraději, dokonce i Drahý, který při slově dýně, obrací oči v sloup.

Oddělím bílky od žloutků, vysvětlím Radosti, jak použít váhu. "Proč si nekoupíš nějakou normální", říkává Princezna. Děkuji, nechci. Mám jí už přes čtyřicet let. Byl na ní ještě nástavec na miminka. Vážívala jsem na ní Princeznu v prvních měsících života. Trvám na ni stejně jako moje babička trvávala na litinové se dvěma miskami. Na jednu se dávaly suroviny, na druhou závaží.

Pak už berušky váží suroviny, odměřují mléko, rozpouští máslo, šlehají sníh. A těsto je hotové. Začínám smažit. První lívanec není dokonale ztuhlý a při převracení mi část těsta vyteče na lívanečník. "Brzo", konstatuje Vonička. Bystrá holka. Ke sporáku se schůdky nesmí a tak sotva vidí na sporák.

Holčičky prostřely. Luxusně. Ještě Večerníček a jde se jíst. Vonička do sebe hází lívanec za lívancem až trnu hrůzou, že jí bude špatně.

Babičko, před spaním ti něco přečtu z "Honzíkovy cesty", slibuje Radost. Už se těším, ale nejdřív musím uspat Voničku. Je zvyklá chodit spát s maminkou. Vymáčknu ze sebe pohádku. Je to taková moderní "Líná kůže", ale Vonička je spokojená a usíná. Vyplížím se z pokoje za Radostí. Oznamuje mi, kolik přečetla stránek, ale předčítání babičce necháme na ráno. Ještě si chvilku špitáme. Takový obyčejně krásný den.

Do včelího ráje vtrhlo jaro

8. dubna 2018 v 19:18 | tk |  Jak jsem začínala, aneb co je nového

Do Včelího ráje vtrhlo jaro. Kočičky zezlátly pylem. V jívách to hučí jako v úlu.

Radují se pestřenky

Někdy je i tlačenice


Loni na podzim jsem k lesu vysadila plicník lékařský.

K prostřené tabuli přišeli i čmeláci.

Na lahodný nektar se nechali pozvat i motýli.


Nad rozkvetlými plicníky zajásala i muška zlatá.

Přilétly i včelky samotářky














A pak, že na horách není legrace, když zuří vánice.

5. dubna 2018 v 8:24 | TK |  Rodinka
S Drahým jsme od Princezny dostali pod stromeček poukaz na prodloužený víkend do Krkonoš. Ono úplně není jasné, pro koho ten dárek byl, ale když pošlete manžela k šípku a za dítě máte pytel blech, který ke všemu má méně než poloviční potřebu spánku než vy a chvíli neposedí, taková babička se hodí, i když není docela podle vašich představ.



Den D je tady. Princezna hodí oko na hromadu zapakovaných věcí a ptá se: "Co tu dělá ta kombinéza"? "Moje téměř třicet let stará kombinéza", odvětím. "V té jsem jezdila já", na to Princezna. "Jasně a taky v dědový a úplně jsi jí zničila". Na to je Pricezna expert. Dvacet minut dohadování. Nerozumím. Princezna by si na sebe tenhle muzejní kousek stejně nevzala. Já si samozřejmě pamatuji, co jsem komu kupovala a proč jsem sobě koupila právě tuhle - opticky zeštíhluje.

Konečně naloženo a jedééém. Projíždíme Trojským tunelem a padne otázka: "kdo naložil do auta Princezniy lyžáky?" Nikdo si nepamatuje, já jsem z obliga, já jsem jen nosič. Stavíme na parkovišti hned za tunelem. Děda zvedá víko kufru a oznámí "nejsou tady". Princezna zavelí: "jede se zpátky, nebudu platit za pronájem lyžáků". "Ani nápad nepojedu půl hodiny tam a půl hodiny zpátky, kvůli blbým lyžákům." Děd zapomene na svoji šetrnost i výši důchodu a hrdině oznámí, že půjčovné raděj zaplatí. "Co blbnete? Kdyby tam ty lyžáky zůstaly, určitě bychom je nepřehlédli". Rozhodnuto. Pokračujeme v cestě. Další zastávka je naplánována. Obchodní centrum Mladá Boleslav. Dá se tam levně a dobře najíst. Obchodní centrum míjíme v půl jedenácté. Princezna pění: "proč jsi neodbočil, jestli s tou navigací neumíš, pusť mě za volant". Chvilka dohadování. Jasně, že umí, ale je zvyklý jíst ve třináct hodin, ne v půl jedenácté. Úmysl, nikoli blbost.

Pokračujeme v cestě. Vonička fňuká, že má hlad. Konečně zájezdní hostinec, pěknej domeček. Přesně podle mého gusta. Odbočíme na parkoviště. Cestou ke vchodu míjíme dvorek s podivným plotem vyztuženým kari sítěmi a opatřeným cedulí NEPŘIBLIŽUJTE SE K PLOTU. Hodíme zvědavě zrak přes plot. Pes nikde, ale psí suvenýry, kam se podíváš. "No nazdar," zavrčí děd. "jestli to uvnitř vypadá taky tak."

Uvnitř je docela útulno. Při pohledu na jídelní lístek mi tuhne úsměv. Když už jsem v restauraci, ráda se dobře najím, ale platit bude Princezna a tak nechci být náročná. Hotovky za 150. Vybírám krkonošské kyselo. Brr. Nikdy, ale opravdu nikdy, jsem nic tak odporného nejedla. Nechávám ho hafanovi.

Blížíme se k horám a začíná sněžit. U Špindlerovy boudy vánice, bílá tma. Přesto se jde lyžovat, tedy Princzna s vnučkou, já jako doprovod. Princezna mě změří kritickým zrakem a na obličeji vykouzlí jízlivý úsměv. Jo. Má kombinéza je z módy, ale přeci si kvůli třem dnům nebudu pořizovat novou. Kdysi, kdysi dávno jsem si pochroumala kolení vazy a od té doby se s lyžemi nekamarádím. Sjedem kousek dolů, otevřeme kufr a než vyndáme lyže a lyžáky, je v autě sedm centimetrů sněhu. "Dělej, pomoz mi," vrčí Pricezna. Ať dělám, co dělám, ať děláme co děláme, levý lyžák nejde zapnout. Konečně. Sjezdovka je liduprázdná. Holky drandí dolů. Šikulka, ta malá. Počkám, až vyjedou nahoru, a znovu odjedou a jdu na kafe do blízké chaty. "Měla jste přijet včera," říká pan od vedlejšího stolu. Fajn personál, fajn lidi, prima děti a hlavně sníh tu neřeže do tváří. Vidím holky přicházet od vleku a pakuji se ven. Svléct lyže a lyžáky. Než je naložíme, přibude v autě dalších 5 cm sněhu. Ke všemu se mu nechce ven. Drží jak přišitý.

Před Špindlerovkou zjišťujeme, že Voničce chybí jedna lyžařská rukavice. Princezna se rozčílí, že si malá nedává pozor na své věci. Ha, ha, kdopak asi zapomíná všude všechno? Jede zpět hledat ztracenou rukavici. Za chvíli je zpátky. "Máš ji?" "Byla v batohu". Malá na ni upře nebesky modré oči: "měla si se rozčilovat na sebe, ne na mě"!

Tím jsme s lyžováním skončili. Celé tři dny vichřice, bílá tma, psa bys nevyhnal.



Na Špindlerovce je to ovšem do jisté míry fuk. Můžete si zajít do bazénu, vířivky a sauny, což jsme pilně dělali. Hodně času jsme též trávili v herničce.


Hernička ovšem není úplně přesný výraz. Hernička má rozměry tělocvičny a dájí se tu dělat psí kusy. Hotový ráj pro děti. Sedím v pohodlné sedačce a pozoruji děti a rodiče. To mě fakt baví. Za chvíli znám všechny děti jménem, lezu s nimi po čtyřech, hraji na pikolu. Děda vrči: "Prosím tě, ty tady znáš snad každého".

Zlatým hřebem pobytu jsou ovšem snídaně a večeře. Hromady jídla, jedno lepší než druhé, zákusky, dorty, zmrzlina, ovoce čerstvé, sušené, kompoty, zelenina, džusy a kdo si to má všechno pamatovat. Když jsme sem přijeli, skoro všichni mi připadali poněkud XXXL. Začínám tomu rozumět, zřejmě pravidelní klienti. Ti co měli all inclusive se cpali od časného rána do noci. Div, že to přežili.

Za intenzivní pozorování stál i personál. Nikdy jsem neviděla někoho tak kmitat a ještě pořád mi vrtá hlavou, jak dlouho se tohle tempo dá vydržet. Kuchař byl jednička. Samý mňamky a jeho omelety, míchaná vajíčka, volská oka k snídani - to byl koncert. Jen jsem si všimla, že se ani trochu neusmál a s tím, mám trochu problém, ale rozuměla jsem tomu. Měl toho plné kecky a na nějaké cukrbliky mu nezbývaly síly.

Při snídani v den odjezdu se o něm zmínila Princezna. "Jdu mu poděkovat", řekla jsem". "Co, když se takhle tváří"? Přesně. Počkala jsem, až všichni odejdou a přistoupila k pultu. "Co chcete", řekl nevlídně. "Já nic, ale dnes odjíždíme. Přišla jsem Vám poděkovat. Moc nám všem chutnalo". Roztál a na jeho tváři se objevil úsměv. Ještě mi blesklo hlavou, že by to možná chtělo něco do vestičky, a nejen jemu, ale tahle bouda je pro movitější klientelu a to já fakt nejsem, já jsem důchodce, takže sorry.

Špindlerovka mi ovšem připravila ještě jedno překvapení a to mně dostalo. V recepci jsem se setkala s otužilci. Počasí, že bys psa nevyhnal a oni polonazí, pusu od ucha k uchu. Děsně fajn partička. Takhle mi zapózovali.



V den odjezdu si děda přivstal, že odhází auto. Pozdě. Veškeré lopaty byly rozebrány už včera večer. Čekáme, až se nějaká vrátí. Konečně je auto osvobozeno ze zajetí sněhu. Bohužel, na ledovce se do kopce nerozjede. Němec, který nám pomáhal odhazovat sníh, běží padesát metrů do svého auta pro deku, šup s ní pod kola a konečně jsme venku. Stavíme auto vedle chaty čumákem dolů. Nesu tašku, počítač a v druhé ruce Voniččiny lyžáky. Položím lyžáky, abych mohla otevřít kufr, foukne vítr a lyžáky se rozjedou po silnici a ujedou mi o dobrých třicet metru. Rozběhnu se za nimi a v tom znovu foukne vítr a už frčím za lyžákama na větrný pohon, jenže lyžáčky nečekají a frčí taky. Konečně je naloženo. "Kde je ta lopata," táže se děda. Vzal si jí ten Němec. "Je na občanku", hroutí se děd. Jdu hledat Němce. Lopatu už nepotřebuje, ale potřebuje oživit baterii. Letím s lopatou na recepci, manžel jede dolů za Němcem. Už to málem vzdali, když auto škytlo a zamořilo okolí černo černým kouřem. Vzájemné děkování, objímání, loučení, výměna telefonních čísel. Určitě se setkáme. Jezdí do Česka dvakrát ročně.

A pak, že na horách není legrace, když zuří vánice.

Krok do neznáma

2. dubna 2018 v 11:00 | TK |  Zamyšlení na téma týdne
Jedu tramvají. Lidé sedí, jiní postávají nad těmi šťastnějšími. Taková poklidná cesta tramvají. Až na ty dva bezdomovce. Páchnou, až se mi obrací žaludek. Potácejí se po tramvají, blábolí nesmysly. Po podlaze se koulí skoro prázdná láhev od vína a nakyslý pach se mísí s odérem bezdomovců. Jsem rozladěná. Tohle představení je jaksi navíc, to jsem si v jízdném nezaplatila. Zajímavější jsou ovšem spolucestující. Pozoruji je s větším zájmem než ty dva zoufalce. Tváří se pobaveně, usmívají se...... Bože, co je tady k úsměvu! Fakt to někoho baví? Je to nejistota? Strach vyjádřit své pocity? Chránit se? Nedat najevo, co si skutečně myslím? Nevíra v sebe, správnost svých pocitů?

S bezdomovci je to těžké. Jsou to často různí dyslektici, dysgrafici, lidé poněkud pomalejší, pro které není v systému orientovaném na výkon místo. Jak se naše společnost vyvíjí nebo degeneruje, záleží na úhlu pohledu, je stále snadnější, stát se bezdomovcem. Dnes jsou mezi bezdomovci i dřívější podnikatelé, bývalé manželky podnikatelů, profesoři,........ Stačí exekuce, ztráta zaměstnání, zdravotní problémy, špatná předmanželská smlouva,.... A vítejte v pekle. Nějaká ta almužna nepomůže a když jste jednou bezdomovcem, není cesty zpátky.

Jaké to asi je ocitnout se najednou bez rodiny, přátel, peněz a přístřeší? Dá se to přežít? Jak neumřít hlady, nezmrznout a nebýt někde ubit? Váš um, vzdělání, schopnosti, znalost bontonu jsou vám k ničemu, protože o tom základním, o přežití na ulici nemáte ani páru.

Na ulici potřebujete potkat nějakého kámoše, který vám poradí. Prozradí vám, kde a jak přečkat mrazivou noc, ulice ve kterých lidé vyhazují hodně jídla, místa kde najdete nejvíce láhví, které lze vyměnit za peníze. Tenhle pramen obživy pozvolna vysychá, tak jak se čím dál tím více používají plastové láhve. Dalším, opět vysychajícím zdrojem obživy, jsou barevné kovy a jak na ně. Takový nový kamarád se s vámi podělí o informace, kde jsou lidé štědří a dá se tam vyžebrat dost peněz a poradí i s fígly. Patří sem i tajemství, kde se dá dobře něco šlohnout.....

Ve dvou a více se to na ulici lépe táhne. Ráno se všichni rozprchnou za svou "prací", večer se vracejí a nocují společně. . Bezpečnost je bezpečnost". S méně úspěšným parťákem se rozdělíte o jídlo i alkohol.

A musíte začít chlastat, protože chlast ten k bezdomovectví patří. Je to propustka do komunity. Jinak nezapadnete, nezískáte důvěru, nebudete nikam patřit a nikam patřit se na ulici nevyplácí. Chlast krásně oblbuje. Prostě zapomenete. Aspoň na chvíli. Horší jsou rána, ale to už zase musíte za obživou a není čas bědovat na zlým osudem.

Existuje vůbec pomoc? Teplá polévka se hodí a taky možnost přečkat mrazivou noc na ubytovně. Ale i ubytovna stojí prachy. Někteří bezdomovci žijí společně se psy a neopustí je kvůli čisté posteli. Dalším problémem je alkohol. Vzpomínám na azylový dům v jednom okresním městě. Z dvaceti lůžek pro muže bylo osazeno pouze jedno. Kdo by tam lezl kvůli teplu a sprše, když si s sebou nesmí vzít kámošku flašku. Bez alkoholu to zkrátka na ulici nejde. Z ulice není až na vzácné výjímky návratu.

Tak jak pomoci? Snad vybudovat záchranou síť někde na počátku procesu, tak aby se člověk na ulici vůbec nedostal, aby si zachoval důstojnost, pracovní návyky a já nevím co ještě. Ale má někdo zájem? Opravdu se nás to netýká? Fakt se nám to nemůže stát?