Obyčejně krásný den

11. dubna 2018 v 7:40 | TK |  Povídání s vnučkou
Říkám jí Radost. Klidně by se ovšem mohla jmenovat Emoce nebo Empatie, ale Radost jí sluší nejvíce. Dnes začínají prázdniny. Jdu jí naproti k autobusu. Jede rovnou ze školy. Zpozdím se o dvacet sekund. Vystupuje z autobusu a babička nikde. Spatří mě přicházet, rozběhne se, pusu od ucha k uchu, naplní náves radostí. Rozběhnu se také, pusu od ucha k uchu. Setkáme se na půli cesty. Objímání. Pochovám jednoho po druhém její oblíbené plyšáky. "Naplánovala jsem výlet, ale prší. Prší málo, klidně bychom mohly," připouštím "Chci malovat vajíčka." Vajíčka? Je ještě brzy." Náves potemní. Konec konců, proč ne. Za tu radost to stojí.

Do mističky s voskem nastrouháme červenou voskovku, zapálíme kahánek a za chvíli se maluje. Maluje rychle a lehce. Než namaluji tři vajíčka, má hotových deset. Tvoří ráda. Papír, pastelky, nůžky, lepidlo, kousek látky, jehla..... a už se kreslí, stříhá, lepí, šije.


Přijíždí Vonička. Princezna ji strčí za dveře a pokračuje do sauny. "Jdu dělat lívance a vy mi zatím něco postavte z kostiček." "Obléknu Voničku a jdeme na zahradu" oznámí Radost. "Ani nápad. Vonička se umí obléct sama, jen na ni dohlédni a zavaž jí botičky." To už Vonička vleče schůdky: "Babičko, já s tebou budu dělat lívance!"

Radost se kamsi ztratí. Za chvíli je zpět. Má přečesané culíky, přes šaty pevně uvázanou zástěrku. Perfektně upravená. Celá máma.

Lívance budou dýňové. Pyré z muškátovky jsem udělala včera. Dýňové mají všichni nejraději, dokonce i Drahý, který při slově dýně, obrací oči v sloup.

Oddělím bílky od žloutků, vysvětlím Radosti, jak použít váhu. "Proč si nekoupíš nějakou normální", říkává Princezna. Děkuji, nechci. Mám jí už přes čtyřicet let. Byl na ní ještě nástavec na miminka. Vážívala jsem na ní Princeznu v prvních měsících života. Trvám na ni stejně jako moje babička trvávala na litinové se dvěma miskami. Na jednu se dávaly suroviny, na druhou závaží.

Pak už berušky váží suroviny, odměřují mléko, rozpouští máslo, šlehají sníh. A těsto je hotové. Začínám smažit. První lívanec není dokonale ztuhlý a při převracení mi část těsta vyteče na lívanečník. "Brzo", konstatuje Vonička. Bystrá holka. Ke sporáku se schůdky nesmí a tak sotva vidí na sporák.

Holčičky prostřely. Luxusně. Ještě Večerníček a jde se jíst. Vonička do sebe hází lívanec za lívancem až trnu hrůzou, že jí bude špatně.

Babičko, před spaním ti něco přečtu z "Honzíkovy cesty", slibuje Radost. Už se těším, ale nejdřív musím uspat Voničku. Je zvyklá chodit spát s maminkou. Vymáčknu ze sebe pohádku. Je to taková moderní "Líná kůže", ale Vonička je spokojená a usíná. Vyplížím se z pokoje za Radostí. Oznamuje mi, kolik přečetla stránek, ale předčítání babičce necháme na ráno. Ještě si chvilku špitáme. Takový obyčejně krásný den.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 klavesnicetuka klavesnicetuka | E-mail | Web | 11. dubna 2018 v 12:58 | Reagovat

hm recept na dýňové lívance bych brala:)
a asi vím jako váhu myslíš a tu má ještě moje mamka a je naprosto nejlepší:-)

2 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 12. dubna 2018 v 6:54 | Reagovat

[1]: napíšu, až přijedu z pozemku. Tady budu brzy bez internetu.

3 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 12. dubna 2018 v 20:19 | Reagovat

Tyhle obyčejné dny s dětmi miluju. Povídáme, tvoříme a jsme spolu - paráda! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama