Květen 2018

Divizna

30. května 2018 v 16:34 | TK |  Postřehy, úvahy
Jsem v jednom kole a tak něco ze šuplíku.

Babička s tryskovým motorem, víte kde

27. května 2018 v 13:57 | Tk |  Rodinka
Jsem hlídací babička. Hlídám každou chvíli. Vnoučata, ale taky třeba psy, kočku, rybičky, morčata, slepice a želvu Žofinku. Když to spojím s pozemkem a včeličkami, hodí se mi tryskový motor v zadku se kterým jsem se nejspíš narodila i když si to už nepamatuji.

KONEC závěr k Perpetuum mobile, nebo to uděláme jinak

27. května 2018 v 13:45 | TK |  Zamyšlení na téma týdne
V první čísti Perpetum moobile, nebo to uděláme jinak jsem naznačila jak může skončit pozemek, až tady nebudu. Když dovolíte, myšlenku jestě rozvedu.

Alma ze Šumavských hvozdů foto

25. května 2018 v 19:02

Přeci jen se mi podařilo vyštrachat a naskenovat nějaké fotky k článku Alma ze Šumavských hvozdů a její rod. Byla to fuška. Nevím, jak to máte doma vy, ale u nás jsou albumy vybrakované. Každý si odnese, co se mu líbí.

Žertem jsme jí říkali Alma ze Šumavských hovzdů. Ostrá a divoká, potížistka, provotérka, mazel.....

V bezpečí rodiny

Do košíku už se nevejdeme

Mindíček

Baletka Arinka (bílá) a Almička

Almička II.

Perpetuum mobile, nebo to uděláme jinak?

25. května 2018 v 12:52 | TK |  Zamyšlení na téma týdne
Pozemek je mé třetí dítě. Příjde ovšem čas, kdy na něj nebudu mít sílu. Zasvěcené osoby tvrdí, že je to práce pro tři chlapy a ne jednu ženu v mém věku. Políčka i včelí záhonky zarostou travou......

Alma z Šumavských hvozdů a její rod

24. května 2018 v 9:16 | TK
Zastavujeme před hájenkou, která bude o dovolené naším přechodným domovem. V otevřených dveřích stodoly na řetězu malá bestie. vyceněné zuby, ohrnuté pysky, vzteklý štěkot, vyrazí dopředu, řetěz jí strhne zpět a znovu a znovu. "Jé, to je hezký pejsek", vykřikne Malinká a než stačím zareagovat, klečí u psa, objímá ho a hladí. Právě vzniklo přátelství na celý život. Chtěla bych takového pejska, škemrá Malinká. "Až budeme mít plot" odvětí Drahý. To je asi jako "až naprší a uschne" nebo přesněji "na svatýho Dyndy". Ráno je hajnej Bábina celej říčnej. "zastřelím tu bestii. Ještě dnes jí zastřelím! Včera sem byl na posedu s kunčaftem. Ukázal se nám krásnej šestnácterák, chlap prst na spoušti a v tom se přiřítí Alma, štěká jako pominutá...... A takhle je to vždycky":
.
Almička odjíždí s námi, sedí způsobně na zadním sedadle a kouká z okna. Když jsme jí doma vytáhli do vany, vyklubal se z ní krásný, žlutý pejsek s dlouhou hedvábnou, zvlněnou srstí, bílou náprsenkou a kamašemi. Psi nejsou dosud v módě. Na vsi je každý pes u boudy na řetězu, v lepším případě v kotci. Malinká vodí hrdě Almu na pocházku a budí pozornost. Spolužáci se na ni napřahují klackem a dráždí jí. Dělá jim dobře, že se pes může pominout a nedbají varování. Odchází, už jsou na obzoru a Malinká pouští fenku z vodítka. Ta se otočí a prchá. Marku! Pozóóór. Marek v poslední chvíli vyšplhá na vedle stojící strom. Almička ho přeci jen rafne do nohy. Po několika letech jdou kolem kluci. Mám přiotevřená vrata, uklízím i před domem, Almička se povaluje pod angreštem. Náhle se vytratí, ani si nevšimnu a hned je zpátky. Jirka si ani nestěžoval. Moc dobře věděl za co a taky se přesvědčil, že i pes může mít sloní paměť.

Po zahradě se nám stále povalovaly skořápky od ořechů. To byla záhada. Pak jsem uviděla Almičku, jak se přehoupla přes plot k sousedům, plíží se, vyběhne schody na terasu, z bedny vezme ořech, metelí, tentokrát bez plížení, zpět. Věděla moc dobře, že krást se nemá, ale mlsnost byla silnější. Soused si na ni počkal, a vzal jí lopatou. Zlomená lopatka. Stálo nás to pět tisíc, ale vylízala se z toho.

Vesnicí šla zvěst, že jsme si pořídili nějaké velmi vzácné plemeno. Považte, berou toho psa s sebou do Švýcarska. Když jsme poprvé zamířili v Bernu do psího parku, měla vodítko a košík. Byla to rozená potížistka a provokatérka. Báli jsme se mezinárodního incidentu. Švýcaři byli zděšeni. Chudinka malá, sundejte jí ten košík, pusťte jí z toho vodítka. Podlehli jsme tlaku. Potížistka zbavená košíku a puštěná z vodítka začala za mohutného štěkání opisovat stále větší a větší kruhy kolem nás. S ní kroužili a štěkali i švýcarští psí miláčci o kterých jsme si do této chvíle mysleli, že štěkat neumí. tohle psí park ještě nezažil.

Kdosi nám poradil, že se sklidní, když bude mít štěňátka a tak jsme začali hledat ženicha. Jednoho dne jsme ho spatřili. Malinká se hned rozeběhla za jeho paničkou, že se nám její psík moc líbí a chtěli bychom s ním štěňátka.. Rodinu jsme vybrali dobře. Manžel té paní prodal, ještě mlád, svoji firmu na výrobu chemikálií a užívali si života. Byli děsně fajn a úplně normální. Bydleli v menším domečku, který si pán sám udržoval. Léto trávili na své jachtě. Ve Španělsku na pláži potkali opuštěného psíka a ujali se ho. Dali mu jméno Čiko. Měl milou povahu, rezatou, hedvábnou, dlouhou srst, bílou náprsenku. Luxusní mužskej. Když nastal den D, zavolali jsme a Čika nám na jeden den a noc půjčili.

Narodila se čtyři štěňátka. Bílá, hedvábná baletka Aara, Míšenka, malý roztomilý medvídek, Rudla, který vzezřením připomínal jezevčíka a Dášenka se vzhledem miniaturního bernardýna. Místo jedné potížistky jsme měli najednou potížistů pět... Dokonale přeorali zahradu a převálcovali záhon s právě kvetoucími bergénemi. Arinku jsme si nechali my, Dášenka šla bydlet k tatínkovi a ostatní psíci také brzo našli nový domov.

Po návratu se nám narodil Mindíček. Psí krasavec, takový trumbera trumberovatý. Co byste čekali od psa jménem Mindíček. Byl to mazel. Otec neznámý, ale dozajista frajer. Čtyřikrát do roka nám ovšem připravil bezesný týden. Vždy, když se některá z holek hárala, byl separován do garáže, kde dem i nocí srdceryvně kvílel. Přes veškerou snahu se mu vždy povedlo překonat bezpečnostní opatření a tak se u nás rodila štěňata jako na běžícím pásu. Někde v hloubi srdce jsem mu trochu toho psího povyražení přála. Holky byly panovačné a musel poslouchat jako hodinky. Když brali roha, stačilo zařvat Minďo a Mindíček zůstal. Holky ani náhodou. Klidně bych si mohla vyřvat plíce. Žádný plot nebyl dost vysoký. Vracely se často až po třech dnech, špinavé a uondané, najedly se, napily, svalily do kouta a dva tři dny spaly jako zabité. Když si odpočinuly. vzaly do zaječích. Jednou se těhotná a k smrti ulítaná Arinka nemohla dostat přes plot zpět na zahradu. Dlouho po půlnoci jsem jí šla v noční košilce otevřít vrátka, aby se dostala domů. Byla tak utahaná, že nemohla vyjít schody na terasu a tak jsem jí musela vynést.
Jednou se nevrátily za tři, ani za čtyři dny, ani za týden. To bylo vážné. Začala jsem objíždět okolní vesnice, vyptávat se, obvolávat psí útulky, vylepovat cedule OŘEŠI ZA ODMĚNU. Vše marné. Nejhůř to nesl Mindíček. Ten se ze zoufalství chtěl kamarádit i se slepicemi, ale ty neměly pro jeho náklonnost pochopení.

Vypravili jsme se s Malinkou do nejbližšího útulku, jestli nám snad naše miláčky nezapírají. Nebyly tam, ale vybrala si nás černá fenka. Nebudu to protahovat, vezli jsme si domů Almičku II. Co řekneme tatínkovi? Dohodly jsme se, že vezeme psa hlídacího, protože Mindíček je miláček, ale ťuňťa. Byla to ta nejpitomější výmluva, jakou jsme si mohly vymyslet. Almička byla bázlivá, i mezičku ke garáži se bála seběhnout a ke všemu vůbec neštěkala, jen sípala. Měla pohnutý osud. Když její, paní zemřela, byla několik dní zavřená v malém domečku bez jídla a pití. Té fobie z hladu se nikdy nezbavila. Když jsme jí poprvé nechali samotnou doma, vybílila do mrtě lednici. Asi jsem jí zapomněla zavřít, usoudila jsem. Druhý den byla lednice opět vyžraná. Museli jsme kuchyň zamykat na klíč. Otočit klíčem neuměla. Snědla pařížský dort, plato chlebíčků i hrnec sádla. Pravdou je, že za tři dny jí otrnulo. začala hlídat, štěkala hlubokým hlasem, který by v ní nikdo nehledal. Kdo jí neviděl, myslel, že máme doma bernského salašnického. A tady to utnu i když psí sága pokračovala dál.

Nakonec se mi podařilo vyštrachat pár fotek našich psích miláčků. Najdete je tady Alma ze Šumavských hvozdů foto

Jak jedeš autem, tak jedeš životem

18. května 2018 v 21:52 | TK |  Co se mi honí hlavou
Důchodci jezdí obvykle pomalu. Jsou to oni, kteří na silnicích zaclání a brzdí provoz. Trochu se to neshoduje s tvrzením, že "důchodci nikdy nemají čas". To je pravda. Starý člověk je pomalejší, všechno mu trvá déle, pomaleji se pohybuje, po obědě se mu automaticky zavřou oči, protože tělo už tak nefunguje a trávení zabere spoustu energie. Ten čas pak chybí. Na silnici většinou nepospíchají, mají časovou rezervu. Oni se totiž chovají zodpovědně k sobě i k vám. Ví, že jejich reakce nejsou tak pohotové jako za mlada, že nedokáži tak rychle zareagovat. Až zase potkáte na silnici nějakého dědka nebo bábu jak brzdí provoz, usmějte se na ně, v duchu je pochvalte, že jsou soběstační, protože to je výhoda pro ně, jejich rodiny a celou společnost, tedy i pro vás Ta minutka zdržení vás nezabije.

Podnikatele jezdí rychle. Hodně rychle. Jejich život je nabitý termíny, musí toho hodně stihnout, nemohou jet jen tak lážo plážo. To by je každý předjel. Dokonce i v tom podnikání. Jezdí bez ohledu na předpisy, předjíždí před vrcholem stoupání i nepřehlednou zatáčkou, jsou mistry v takzvaných myškách. Normálnímu řidiči tuhne v žilách krev. Ne však podnikateli. Toho nikdo a nic nezastaví. Řítí se klidně i přes mrtvoly. Koukejte mu uhnout, přizpůsobit svoji rychlost jeho, ale hlavně nezaclánějte, nebrzděte ho, jinak vás klidně sestřelí.

Jsou ovšem i podnikatelé, kteří sice také nedodržují předepsanou rychlost a ostatní předpisy, ale jezdí podle selského rozumu a ti jsou fajn. Kdesi jsem četla, že předpisy jsou tak nesmyslné a rozporuplné, že vás jejich striktní dodržování může přivést na mizinu, nebo do blázince. Naši zákonodárci totiž zřejmě nebudou žádní zákonodárci, oni si jen tak říkají. Vytvoří zákon a okamžitě ho mění. Asi to byl zmetek. Jinak si to nedovedu vysvětlit. A co je ještě horší, oni snad vůbec netuší, že pokud změní nějaký zákon, musí změnit i zákony další, které na něj navazují. Musí jít po těch nitečkách pavučiny a měnit, měnit a zase měnit. Nevím, jestli je to moc práce, nebo kde je zakopaný pes. Neděje se to, nebo se to děje halabala a výsledek raději nehodnotit. Chybí slušná slova.

Děti jsou dnes vychovávány pro úspěch. Většina rodičů vidí štěstí svého dítěte ve vysokém přijmu, za minimum práce. Jen aby se miláček nenadřel. A tak musíte vychovat dítko sebejisté, průbojné, s ostrými lokty, které se nedá předhonit. No uznejte, to by bylo po kariéře. Takové dítko se řítí po silici sebevražednou rychlostí. Musí se předvést před kamarády, musí dokázat, že je jednička. Co na tom, že netuší, že tahle zatáčka vynáší, že na můstku bývá náledí i v době, kdy by to jeden nečekal. A taky věří ve svoji šťastnou hvězdu, nepředpokládá, že se za zatáčkou objeví náklaďák, že se včas nestačí vrátit na svoji stranu.... Když vám oschne razítko na řidičáku není sebejistota, pocit, že jste borec a že svět patří vám, na místě. Někdy vám patří i smutní místo v televizních novinách. Když takového namachrovaného mistra světa potkáte, pomyslete, že by to mohlo být vaše dítě, přibrzděte a nechte ho bezpečně předjet. Pokud se nezabije, časem se sklidní. Snad. Život mu srazí hřebínek.

Na silnici ovšem můžete potkat novopečené řidiče, kteří nemají sebevědomí žádné. To jsou děti, které rodiče motivovali k lepším výsledkům hesly: jsi hloupý, nešikovný, na co sáhneš, to zkazíš..... Jsi normální?!

Takoví nováčci se pohybují po silnici šnečí rychlostí. Jedou téměř jedním kolem v příkopu a potí se hrůzou, že se na tu silnici nevejdou, že se s tím protijedoucím autem střetnou, náklaďák v protisměru je donutí téměř zastavit, pustit volant pravou rukou a přeřadit je nadpozemský úkol. Můžu vám garantovat, že pokud na toho řidiče zatroubíte, nebo si při předjíždění budete významně klepat na čelo, situaci nezlepšíte, právě naopak. Mějte trpělivost. Však on se otrká a časem z něj bude normální řidič.

Krasavice inteligentní má pro změnu všude přednost. "Tady byla stopka, " upozorníte decentně, poté co jste stovkou profrčeli nepřehlednou křižovatku." No a co, vždyť nic nejelo." "Ten pán měl přednost, podle pravidla pravé ruky, " pípnete. "Vždyť mě viděl."

Také můžete na silnici potkat takový zvláštní úkaz. Ženskou, která si to pomaloučku šněruje po okresce, vyhýbá se dírám a tam kde jsou rozflákané krajnice, jede středem. Není opilá. Vím to dobře. Jsem to já a vezu plásty medu k vytočení. Silnice ve Středočeském kraji jsou nejhorší v celé ČR, naposledy se opravovaly po válce, možná. Pokud by v supermarketech prodávali opravdové mléko a ne ten vykradený šunt, dozajista byste přivezli domů místo mléka máslo. Med není mléko, ale při sebevětší opatrnosti se mi na tom tankodromu utrhnou horní loučky, a vyteče mi med. Tak tedy, pokud mě potkáte, těší mě, že se konečně poznáváme osobně. Neťukejte si, prosím, na čelo. Stačí hodit blinkr a já vám uhnu. Nerada, ale uhnu. Bleskurychle, protože jsem ženská zdvořilá.

Hledala jsem zlo

16. května 2018 v 22:05 | TK |  Zamyšlení na téma týdne
Hledala jsem zlo v sobě. Nenašla. Hledala jsem zlo ve svých přátelích, známých a sousedech. Nenašla. Nechci říct, že jsou svatí. Ani já nejsem svatá. Občas jsem svědkem nějakého chování nad kterým mi rozum zůstává stát. Ale zlo to není. Zlo podle mně není nějaká ta sviňárnička, kterou nám někdo provede. To přežijeme. Můžete říct: "To bylo poprvé a naposledy" a když se to bude opakovat, rozloučit se. Tyhle drobné nepříjemnosti po nás chtějí jediné. Chtějí abychom řekli jednoznačné NE, abychom ukázali své hranice. Když to neumíme, okolí to zkouší znovu a znovu. Zažene nás do kouta. Donutí nás konečně říct NE. Opravdové zlo nás přesahuje, nemůžeme ho ovlivnit, mnohdy ho ani nevidíme. Zasahuje velký počet lidí, ovlivňuje negativně jejich životy. Třeba válka. Já jsem obrátila pozornost k jinému zlu. K manipulaci.

Zlo podle mně je, když někdo manipuluje s druhými lidmi kvůli svému prospěchu, ziskům. Zlo je, když někdo řekne mladé dívce nebo ženě, že je tlustá a hned jí podstrčí něco zázračného na zhubnutí, protože módní jsou právě věšáky na šaty. Sdělovací prostředky do nás nepřetržitě hustí, že nejsme dost dobří. Potřebujete větší prsa, tak honem na plastiku, s takhle velkým zadkem a stehny jste úplně nemožné, tak šup na liposukci. A máme tu novou módu, zadek a la Kim Kardashian. Liposukce je pasé, na řadě jsou vycpávky. A rty, jedině jako Afričan - vyjadřují, že jsme požitkáři, rádi hovoříme, zpíváme. To je dobrá zpráva pro okolí. Chceme o sobě dávat dobré zprávy. Jde to samozřejmě dál. Bez toho správného oblečení a obuvi, raději seďte doma a nikam nechoďte. Boty, jednou špice, podruhé karé, pak kulaté, jehly, klínek, platforma a rychle střídat. Rychle kupovat. Rychle vyhazovat.Tady musím přiznat, že mě rozlaďuje, že mi někdo pořád říká, že mám šetřit a třídit. Šetřím a třídím od odjakživa. Obraťte se laskavě na velké firmy, ať nevyrábí šunt na jedno použití a pro skládky!
Pohřebiště nových aut

Fakt vás neštve, že vám pořád někdo říká, že nejste dost dobří, že jeho rady a zboží z vás udělají lepšího, hodnotnějšího člověka, že se bez něj neobejdete. Pak si musíte opatřit ještě to správné auto, dům, dovolenou... .Stejně jako vidět film od toho správného režiséra, číst knihu od správného autora, chodit do správného divadla..... Nebojte, je to snadné. Oni vám ve sdělovacích prostředcích poradí, koho uctívat.

Někdy mě napadá, že dopadneme jako v Neználkovi. Stejný tvar obličeje, velké oči, malý nosík......, pěkně podle šablony. Muži na tom nejsou o nic lépe. Zbytečně. Některé ženy mají rády statné muže. Poskytují jim pocit bezpečí. Jiné, s prominutím, chcípáčky, aby je mohly opečovávat. Jedna ráda plešatého, druhá účes z malých copánků, třetí ..... Mohla bych pokračovat do nekonečna. Moje kamarádka si pořídila o osm let mladšího manžela. Použila metodu "Doris". Vykrmit, rozmazlit, zajistit pohodlí a dostatek sexu, aby ho ani nenapadlo utéct za jinou. Jen musí pravidelně udělat stojku a poslouchat. Stojí mu to za to. Kamarádka říká: "on má takovej krásnej pupíček". I panděro má své obdivovatelky. Kamarádka má nadváhu. Nic si z toho nedělá. Nosí minisukně a šortky, upjatá trička a svetříky s velkými výstřihy, A chlapi? Koukají jen na její přednosti. Nějaké to kilo navíc? Nevidí. Díky nadváze má vyžehlený obličej holčičky, ani stopa po vráskách. Udělá si copánky, kroutí očičkama, špulí pusinku jako malá holčička. A tý legrace, co s ní zažijete. Považuje se za krásku a je krásná. Všichni jí tak vnímají. Možná nějaký ctitel Twigy to vidí jinak, ale pořád zbývají zástupy obdivovatelů.

A tak to je. Někdo je tlustý, někdo tenký, někdo akorát. V přírodě rostou miliony kytek. Na všechny se se zalíbením díváme. Nechtěli bychom na zahrádce jenom jednu kytku i když se nám nejvíc líbí. Jedna kytka je nádherná, druhá krásně voní, tahle je obletována motýly, jiná včeličkami, překrásný je klas obyčejné trávy, když se pohupuje ve větru, tahle vyniká tvarem nebo barvou listů. Těch tvarů, barev a vůní. A stromy? Jeden obdivujeme pro jeho pravidelný růst, jiný pro pokřivené větve, zvláštní kůru...... Mám ráda staré stromy. Prošly povodněmi a vichřicemi, možná do nich uhodil blesk. Díváte se na ně a můžete v nich číst jako v knize. Na pozemku mám střemchu. Vichřice jí vyvrátila. "Vy jí nepokácíte", divil se starý pán ze mlýna. Ha, ha. Je stejně starý jako já. Ani náhodou. Leží, každé jaro se znovu zazelená, vykvete překrásnými bílými hrozny květů, omamnou vůní provoní celý kraj. Dál zdobí svět svoji vyjímečnou krásou, udivuje životaschopností, stala se panelákem pro spoustu ptáků. Má úcta má statečná krásko. Všude krása a rozmanitost. Jen si musíme dát pozor na z ciziny zavlečené invazivní kytky, které by ty naše zcela potlačily a zase by bylo po pestrosti. Tak proč by všechny holky a kluci měli být stejní. A přece se o to snažíme. Skočili jsme na špek trhu. Všimli jste si kolik je na blogu nešťastných lidí trpících depresí. Proč? Uvěřili, že nejsou dost dobří. A já říkám, že jsou. Jsou jako ty kytky. Každá je jinak krásná, každá má svého obdivovatele, každá svůj hmyz, který ji obletuje a opyluje. Konec konců i chlapi sami sebe dělí na horňáky a dolňáky a těch kritérií by se našlo.

Až vám někdo bude říkat, že nejste dost dobrý, naštvěte se, pošlete ho do háje nebo k šípku. Nikdo nemá právo vám říkat, jak máte vypadat, co máte dělat, co se vám má líbit a co si máte myslet. A už vůbec ne proto, aby si namastil kapsu.

Hledala jsem zlo a našla jsem krásu, rozmanitost a také malou sebeúctu a sebevědomí. A to je škoda, protože bychom všem těm manipulátorům vzali vítr z plachet.. Už vidím ty protáhle obličeje, až zjistí že to nefunguje.

Prší

16. května 2018 v 18:14 | TK |  Jak jsem začínala, aneb co je nového
Konečně prší. Jemňoučce, jak jsem si přála.



Stačilo pár kapek a přišel mě pozdravit mlok skvrnitý. Letos jsme se ještě neviděli.





















Štěstí

7. května 2018 v 15:21 | tk |  Zamyšlení na téma týdne
Pro každého znamená slovo štěstí něco jiného. Štěstí je vyhrát spoustu peněz ve Sportce nebo cestu kolem světa. Štěstí je vdát se nebo se rozvést, štěstí je otěhotnět nebo neotěhotnět, štěstí je složit zkoušku nebo získat atraktivní zaměstnání, štěstí je vyhrát závody nebo Superstar. Štěstí je uzdravit se z vážné nemoci. Stařík si říká, jaké by to bylo štěstí vstávat z postele a necítit žádnou bolest. Mladý tohle štěstí má, ale není si ho vědom.
Pod slovem štěstí si zpravidla představujeme nějakou silnou emoci.
Obecně si slovo štěstí představuji jako klidnou hladinu rybníka. Jakýsi stálý a vyrovnaný stav bez výkyvů směrem nahoru a dolů. Rybník jen občas zčeří malá vlnka, když foukne větřík, přistane kachna nebo někdo hodí do vody kámen. Jinak ticho, klid a pohoda. Přirovnala bych to drobným nepříjemnostem, které nás v životě potkají, nejsou nějak dramatické, ´žádný tobogán.
Měla bych jedno přání, které by bylo štěstím pro mně, přírodu a pro nás všechny. Přála bych si déšť. Takový normální, laskavý, jemňoučký, dlouhotrvající deštíček, žádnou průtrž s následnou povodní.
Předloni mě přijely navštívit mé mladičké kamarádky, bývalé kolegyně. Prý mi pomůžou hrabat seno. Přijely v deset, teploměr na slunci ukazoval 38 stupňů. To mě pobavilo. Jedna z nich je zrzka s alabastrovou pletí. Po půl hodině na louce by vypadala jako dobře ugrilované kuře. Povídám, jde se do lesa k potůčku. U vody bude fajn. Na louce v plném slunci byste nepřežily.V lese žádné příjemné klima nebylo. Mech byl uschlý na troud a spolu s listím šustil pod nohama. V potůčku tekl tenounký pramínek, který se místy ztrácel.

K potůčku jsem zašla s Voničkou před třemi týdny. Má to tam ráda. Brodí se vodou, leze po skalách. Začínalo jaro, potůček měl být plný vody a v místech, kde se skály rozestupují měl zaplavovat les. Nic takového se nekonalo. Potůček tekl maličkým čůrkem, jako v horkém létě. Není divu, na podzim sice pršelo, ale v zimě napadlo maximálně pět centimetrů sněhu. Katastrofa.

Šťavnatá, vysoká tráva se během devíti let změnila v nizoučkou tenounkou, ostrou travičku. Travička je patnáct centimetrů vysoká a už vyhání do květu, aby dala světu semena. Louka je plná mechu. Kyselá půda? To se říká, ale příroda neudělá nic špatně. Tak jak je to vlastně s tím mechem? Začátek května, skláním se k mechu. Je úplně suchý. Dalo by se jím podpalovat. Ještě loni byla louka u lesa relativně vlhká, samý pryskyřník. Letos se mu nevede. Před devíti léty stála voda v prohlubnich u osik téměř celé léto.

Mezi mé nejoblíbenější knihy patří kniha Johna Steinbecka Neznámému bohu. Pro ty, kteří nečetli stručný obsah. Mladý farmář Josef Wayn přijíždí do Kalifornie zabrat půdu pro sebe a svoji rodinu. Usadí se v šťavnatém údolí a po počátečních letech hojnosti přichází období sucha. Tráva je spálená na troud, hyne dobytek i stromy. Spolu s Josefem jsem už jako mladá dívka bytostně prožívala období, kdy bez vody umírá celý kraj. Josef se vydává do hor na staré obětní místo Indiánů a když přestane ze skály vytékat pramínek vody, obětuje tele. Toužebně očekávaný déšť nepřichází a tak pouští do stružky krev z vlastního zápěstí. Jak usíná, vnímá první kapky deště, které se snáší z nebe. Jak jsem mu rozuměla. Jak mu rozumím i dnes.

O nedostatku vody slyšíme v televizi, čteme v novinách nebo na netu, ale pokud bydlíme ve městě nebo ve vesnici a z kohoutku nám teče voda, celou hloubku problému si neuvědomíme. Vůbec netušíme, kolik vody spotřebujeme.

Potřebuji přivézt vodu, říkám Drahému. Diví se. Pět barelů po pěti litrech se mu zda dost na zbývající dva dny. Myji se v umývadle mýdlem značky Jelen a vodu používám na zalévání stromků a keřů. Větrník, který pohání čerpadlo na vodu, je v provozu, když minou poslední mrazy, pak mám vody relativně dost a přesto s ní šetřím jako s šafránem. Zaliji při zasazení, namulčuji a pak už zalévám vyjímečně, jen rostlinky, které jsou extrémně v nepohodě. Když přišel soused, že by si nanosil do sudu, aby mohl splachovat WC, nedala jsem. Pokud jde o vodu, jsem lakomá. Na chatě bohatě stačí kadibudka, kompostovací WC nebo piliňák. Srdce mi svírá úzkost. Podívám se na žíznící rostliny a stromy a je mi do pláče.

Tohle počasí nevyhovuje ani včeličkám. Je začátek května a můžeme hovořit o konci včelařského roku. Dokvétají jabloně, kvetou pampelišky. Ty koření hluboko a jsou překrásně šťavnaté a svěží. Současně kvetou šeříky a kaštany. To včeličky prostě nestačí oblétat. Všechno najednou rychle vykvete i odkvete. Už zbývají jen akáty a lípy. Aby akáty medovaly, nesmí být sucho. A jak to bude s lipami? Nikdo neví. Loni vůbec nekvetly. Okolo jsou lesy, ale medovice potřebuje teplé a vlhké počasí.

Příroda se zbláznila. Loni v srpnu se mi čmeláci dobývali do úlů a pokoušeli se získat bezpracně med. Když jsem příhodu popsala v několika včelařských fórech a doložila fotografiemi, nikdo nic podobného nezažil ani o ničem takovém neslyšel. Příroda blbne a lidi taky. Samý extrém. V přírodě i v chování lidí.

Všimli jste si našich celebrit. Láska jako trám. Všude se o ní píše, kupují se diamantové prsteny, svatby jako z pohádky, tatínek u porodu. Neobyčejně silný zážitek! Na to se nedá zapomenout...... Za pár let konec, rozchod, tahanice, pomlouvání, komunikace přes média.....

Toužíme po silných emocích, chceme hodně všeho. Hodně lásky, peněz, výjimečných zážitků, adrenalin. Poklidný život, který se podobá klidné hladině rybníka, to není nic pro nás. A přeci si stále stěžujeme, že nám chybí láska, ten správný partner na kterého je spolehnutí. A kam se poděl pocit štěstí? Adrenalinové zážitky jsou silné a rychle odeznívají.

A příroda? Samé silné emoce. V Evropě tropy, na Sahaře sníh, sucho na straně jedné, povodně na straně druhé, vichřice, orkány, erupce, tsunami.......
,