Alma z Šumavských hvozdů a její rod

24. května 2018 v 9:16 | TK
Zastavujeme před hájenkou, která bude o dovolené naším přechodným domovem. V otevřených dveřích stodoly na řetězu malá bestie. vyceněné zuby, ohrnuté pysky, vzteklý štěkot, vyrazí dopředu, řetěz jí strhne zpět a znovu a znovu. "Jé, to je hezký pejsek", vykřikne Malinká a než stačím zareagovat, klečí u psa, objímá ho a hladí. Právě vzniklo přátelství na celý život. Chtěla bych takového pejska, škemrá Malinká. "Až budeme mít plot" odvětí Drahý. To je asi jako "až naprší a uschne" nebo přesněji "na svatýho Dyndy". Ráno je hajnej Bábina celej říčnej. "zastřelím tu bestii. Ještě dnes jí zastřelím! Včera sem byl na posedu s kunčaftem. Ukázal se nám krásnej šestnácterák, chlap prst na spoušti a v tom se přiřítí Alma, štěká jako pominutá...... A takhle je to vždycky":
.
Almička odjíždí s námi, sedí způsobně na zadním sedadle a kouká z okna. Když jsme jí doma vytáhli do vany, vyklubal se z ní krásný, žlutý pejsek s dlouhou hedvábnou, zvlněnou srstí, bílou náprsenkou a kamašemi. Psi nejsou dosud v módě. Na vsi je každý pes u boudy na řetězu, v lepším případě v kotci. Malinká vodí hrdě Almu na pocházku a budí pozornost. Spolužáci se na ni napřahují klackem a dráždí jí. Dělá jim dobře, že se pes může pominout a nedbají varování. Odchází, už jsou na obzoru a Malinká pouští fenku z vodítka. Ta se otočí a prchá. Marku! Pozóóór. Marek v poslední chvíli vyšplhá na vedle stojící strom. Almička ho přeci jen rafne do nohy. Po několika letech jdou kolem kluci. Mám přiotevřená vrata, uklízím i před domem, Almička se povaluje pod angreštem. Náhle se vytratí, ani si nevšimnu a hned je zpátky. Jirka si ani nestěžoval. Moc dobře věděl za co a taky se přesvědčil, že i pes může mít sloní paměť.

Po zahradě se nám stále povalovaly skořápky od ořechů. To byla záhada. Pak jsem uviděla Almičku, jak se přehoupla přes plot k sousedům, plíží se, vyběhne schody na terasu, z bedny vezme ořech, metelí, tentokrát bez plížení, zpět. Věděla moc dobře, že krást se nemá, ale mlsnost byla silnější. Soused si na ni počkal, a vzal jí lopatou. Zlomená lopatka. Stálo nás to pět tisíc, ale vylízala se z toho.

Vesnicí šla zvěst, že jsme si pořídili nějaké velmi vzácné plemeno. Považte, berou toho psa s sebou do Švýcarska. Když jsme poprvé zamířili v Bernu do psího parku, měla vodítko a košík. Byla to rozená potížistka a provokatérka. Báli jsme se mezinárodního incidentu. Švýcaři byli zděšeni. Chudinka malá, sundejte jí ten košík, pusťte jí z toho vodítka. Podlehli jsme tlaku. Potížistka zbavená košíku a puštěná z vodítka začala za mohutného štěkání opisovat stále větší a větší kruhy kolem nás. S ní kroužili a štěkali i švýcarští psí miláčci o kterých jsme si do této chvíle mysleli, že štěkat neumí. tohle psí park ještě nezažil.

Kdosi nám poradil, že se sklidní, když bude mít štěňátka a tak jsme začali hledat ženicha. Jednoho dne jsme ho spatřili. Malinká se hned rozeběhla za jeho paničkou, že se nám její psík moc líbí a chtěli bychom s ním štěňátka.. Rodinu jsme vybrali dobře. Manžel té paní prodal, ještě mlád, svoji firmu na výrobu chemikálií a užívali si života. Byli děsně fajn a úplně normální. Bydleli v menším domečku, který si pán sám udržoval. Léto trávili na své jachtě. Ve Španělsku na pláži potkali opuštěného psíka a ujali se ho. Dali mu jméno Čiko. Měl milou povahu, rezatou, hedvábnou, dlouhou srst, bílou náprsenku. Luxusní mužskej. Když nastal den D, zavolali jsme a Čika nám na jeden den a noc půjčili.

Narodila se čtyři štěňátka. Bílá, hedvábná baletka Aara, Míšenka, malý roztomilý medvídek, Rudla, který vzezřením připomínal jezevčíka a Dášenka se vzhledem miniaturního bernardýna. Místo jedné potížistky jsme měli najednou potížistů pět... Dokonale přeorali zahradu a převálcovali záhon s právě kvetoucími bergénemi. Arinku jsme si nechali my, Dášenka šla bydlet k tatínkovi a ostatní psíci také brzo našli nový domov.

Po návratu se nám narodil Mindíček. Psí krasavec, takový trumbera trumberovatý. Co byste čekali od psa jménem Mindíček. Byl to mazel. Otec neznámý, ale dozajista frajer. Čtyřikrát do roka nám ovšem připravil bezesný týden. Vždy, když se některá z holek hárala, byl separován do garáže, kde dem i nocí srdceryvně kvílel. Přes veškerou snahu se mu vždy povedlo překonat bezpečnostní opatření a tak se u nás rodila štěňata jako na běžícím pásu. Někde v hloubi srdce jsem mu trochu toho psího povyražení přála. Holky byly panovačné a musel poslouchat jako hodinky. Když brali roha, stačilo zařvat Minďo a Mindíček zůstal. Holky ani náhodou. Klidně bych si mohla vyřvat plíce. Žádný plot nebyl dost vysoký. Vracely se často až po třech dnech, špinavé a uondané, najedly se, napily, svalily do kouta a dva tři dny spaly jako zabité. Když si odpočinuly. vzaly do zaječích. Jednou se těhotná a k smrti ulítaná Arinka nemohla dostat přes plot zpět na zahradu. Dlouho po půlnoci jsem jí šla v noční košilce otevřít vrátka, aby se dostala domů. Byla tak utahaná, že nemohla vyjít schody na terasu a tak jsem jí musela vynést.
Jednou se nevrátily za tři, ani za čtyři dny, ani za týden. To bylo vážné. Začala jsem objíždět okolní vesnice, vyptávat se, obvolávat psí útulky, vylepovat cedule OŘEŠI ZA ODMĚNU. Vše marné. Nejhůř to nesl Mindíček. Ten se ze zoufalství chtěl kamarádit i se slepicemi, ale ty neměly pro jeho náklonnost pochopení.

Vypravili jsme se s Malinkou do nejbližšího útulku, jestli nám snad naše miláčky nezapírají. Nebyly tam, ale vybrala si nás černá fenka. Nebudu to protahovat, vezli jsme si domů Almičku II. Co řekneme tatínkovi? Dohodly jsme se, že vezeme psa hlídacího, protože Mindíček je miláček, ale ťuňťa. Byla to ta nejpitomější výmluva, jakou jsme si mohly vymyslet. Almička byla bázlivá, i mezičku ke garáži se bála seběhnout a ke všemu vůbec neštěkala, jen sípala. Měla pohnutý osud. Když její, paní zemřela, byla několik dní zavřená v malém domečku bez jídla a pití. Té fobie z hladu se nikdy nezbavila. Když jsme jí poprvé nechali samotnou doma, vybílila do mrtě lednici. Asi jsem jí zapomněla zavřít, usoudila jsem. Druhý den byla lednice opět vyžraná. Museli jsme kuchyň zamykat na klíč. Otočit klíčem neuměla. Snědla pařížský dort, plato chlebíčků i hrnec sádla. Pravdou je, že za tři dny jí otrnulo. začala hlídat, štěkala hlubokým hlasem, který by v ní nikdo nehledal. Kdo jí neviděl, myslel, že máme doma bernského salašnického. A tady to utnu i když psí sága pokračovala dál.

Nakonec se mi podařilo vyštrachat pár fotek našich psích miláčků. Najdete je tady Alma ze Šumavských hvozdů foto
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 25. května 2018 v 11:33 | Reagovat

To bylo hezký! Vždycky si uvědomím, jak mi chybí ta psí hlava, která se nechá drbat. Doufám, že si ještě nějaké to zvířátko opatřím. A proč ho ten soused hned vzal lopatou? To je hrozný. Ale na ořechy pozor, náš pejsek z toho měl jednou velký zánět, ořech se mu dostal mezi zuby, zanítila se skořápka a bylo to fakt ošklivý! To máte zážitků krásných, závidím v dobrém. :-D

2 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 25. května 2018 v 19:18 | Reagovat

Bez pejsků je to smutné. Stále se mi vybavují nové a nové příběhy. Teď žádného psího rošťáka nemám, ale často se starám o Lakýska, pejska vnučky.

3 Intuice Intuice | E-mail | Web | 26. května 2018 v 9:44 | Reagovat

Moc hezky poutavě píšeš. Četla jsem jedním dechem. Dokonce jsem části článku citovala mému muži.
S pejsky je větší "legrace", než jsem myslela. My jsme psa v rodině nikdy neměli, my jsme kočičkoví. Klidně napiš pokračování. Je to hodně napínavé. Ale číst se dá. :-)

4 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 26. května 2018 v 19:00 | Reagovat

Dík. I já jsem měla několik kočiček, ale měly u nás jepičí život, přestože tu v té době projelo jen občas nějaké auto.

5 Bev Bev | E-mail | Web | 29. května 2018 v 21:15 | Reagovat

Vždycky moc ráda čtu tyhle psí příběhy, každý je jiný, liší se stejně jako ti naši pejskové, ale něco mají společného. Moc krásné povídání. Pokud bude mít sága pokračování, ráda si zase počtu. A jak to dopadlo s holkama, vrátily se ještě, nebo jste ani nezjistili, co se jim stalo?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama