Divizna

30. května 2018 v 16:34 | TK |  Postřehy, úvahy
Jsem v jednom kole a tak něco ze šuplíku.


Miluji divizny. Vlastně to není úplně přesné. Miluji všechny kytky. Utrhnout květinu do vázy? Ne, to mě ani nenapadne. A teď k těm diviznám.

Nejraději je pozoruji po ránu. Na sluníčkových květech se třpytí kapky rosy. K pylem bohatě prostřenému stolu přilétají včelky, čmeláci a pestřenky, tesaříci si zde dávají milostná dostaveníčka.


Jedna taková divizna se mi vysemenila u vjezdu do garáže. Nebyla to obyčejná divizna. Přízemní růžice listů byla velikosti kola od traktoru. Nikdy jsem nic podobného neviděla. "Klas vyroste až ke střeše", nemohla jsem se dočkat.

Jednou přijedu v osm hodin z práce, zajedu služebním autem před garáž a ..... Něco je jinak! Znáte ten divný pocit? Očima propátrávám okolí a pak mě to ťuklo. Divizna je pryč! Nevěřícně přistupuji k místu, kde ještě ráno rostla přízemní růžice listů. Jen holá zem o velikosti kola od traktoru. Jímá mě podezření, přistupuji k popelnici, zdvíhám víko a tam nacpaná divizna včetně na třikrát přesekaného kořene. Zabírá celou popelnici. Neuvěřitelné. Můj drahý je typ užívací a vykutat tenhle kořen muselo dát velkou práci. Celé to postrádá logiku. "Ten debil, ten idiot", hulákám na celou ulici pod pod otevřeným oknem koupelny, kde se jako každou neděli čvachtá ve vaně můj muž. Je mi úplně fuk, že nemá rád protiinfarktová slůvka. Idiot. V obýváku se zhroutím do sedačky a vzlykám a vyji, jako by mi umřel někdo blízký. Po půl hodině se z koupelny připlazí Drahý v masce vypařeného prasete. Podívá se na mě jak vyvádím, pořád ještě slzím, vzlykám a vyju. Takhle mě ještě neviděl. Tuší že přestřelil a nejistě řekne: "co blbneš, vždyť to byl plevel". Keci v kleci.

Dva roky na to se vysemenila divizna u vrat na zahradu. Není tam chodník, nějak na něj obci nezbylo a tak jsem tam vysadila keře. Mezi nimi se utrůnila divizna. Není to žádný mimořádný exemplář, ale mám z ní radost. Čertík pokušení mi našeptává: "vyryj jí a odvez si jí na pozemek". Ta akurátní ve mě ovšem říká: "To nejde. Není na tvém pozemku, ale na veřejném, patří všem a všichni se z ní budou těšit!" Netěšili. Drahý ji posekal. Sekání, řezání a stříhání je jeho vášeň. On by rád všechny usměrňoval a tvaroval podle svého vkusu, ale nikdo o to nestojí, tak aspoň ty kytky a stromy. Tentokrát jsem klidná: "Jestli mi ještě jednou sáhneš na diviznu, vezmu krumpáč a s chutí ti ho zabořím do toho tvého pitomého auta." Zírá na mně udiveně: "nemůžeš přeci srovnávat diviznu a auto". "To je fakt. Pro mně je divizna víc, než nějaký pitomý kus plechu."

A když už jsme u těch divizen, mám příběh třetí, tentokrát pozemkový. Divizny a fenykl mi od počátku lemují okraj políčka. Toho roku se divizny hodně vysemenily a tak jsem fenykl přemístila. Divizny z políčka jsem přesadila na jeho okraj - osmdesát divizen. To bude krása. Taky mi to dalo spoustu práce a zabralo hodně času. Přijel synek, aby mi políčko zoral a Perfektní povídá, ať jdu zatím s ní a s vnučkami na procházku. Tady musím odbočit. Perfektní je moje druhá dcera . Říkám jí Perfektní, protože je perfektní matka, perfektní manželka, perfektní zaměstnanec, perfektní kamarádka.... A jestli si myslíte, že se tu teď chlubím, jakou mám báječnou dceru, jste na omylu. Byla bych raději, kdyby byla třeba Vysmátá. Být perfektní to je totiž přímá cesta k únavovému syndromu, zkratka do nemocnice nebo do blázince.

Zpátky k diviznám. Synek už orá na horním políčku, do kopce se mi nechce. Uvažuji logicky. Divizny nezorá, je zvyklý na lem políčka z fenyklu a až uvidí stejné rostliny ve vzdálenosti metr od sebe jistě ho trkne, že je to osázený okraj. Netrklo. Když jsme se vrátily z procházky, byly všechny divizny vzorně zaorané, Jestli si myslíte, že mě chytl hysterický záchvat nebo mě odvezla rychlá, jste na omylu. Už jsem si zvykla. Trénuji se v nelpění. To se hodí vždycky.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 30. května 2018 v 20:54 | Reagovat

To by mě taky kleplo, ale jak je vidno, poučila jsi se. Popsala jsi to perfektně, i když neznám tvou tvář, dosadila jsem si svou a prožívala to společně. :-D

2 klavesnicetuka klavesnicetuka | E-mail | Web | 30. května 2018 v 22:55 | Reagovat

ty jo ti muži jsou fakt v něčem naprosto stejní

nevím proč ale tvůj článek mi připomněl že jsem zapomněla dořešit bez na zahradě:)

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 30. května 2018 v 23:28 | Reagovat

Tak to by se ti v jarních lefkadských horách líbilo, divizen je tu plno :-).

4 Lux Lux | Web | 31. května 2018 v 0:30 | Reagovat

To by mě asi švihlo! :D
Ale oni jsou prostě slepí a hluší, když jim vysloveně neukážeš a neřekneš, tak akčně udělají paseku :D

5 Intuice Intuice | E-mail | Web | 31. května 2018 v 20:43 | Reagovat

Nelpění... taky se trénuji. Uvědomuji si, že nic není neměnné... Snažím se přijímat. Jsou to náročné lekce.

6 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 1. června 2018 v 6:13 | Reagovat

[1]:Zažila jsem to už tolikrát. V různých obměnách. :-D

7 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 1. června 2018 v 6:15 | Reagovat

Černý nebo šeřík?

8 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 1. června 2018 v 6:20 | Reagovat

[3]:Já jsem Čech jako poleno a žít trvale někde jinde než v Čechách si nedovedu představit. Jak, ale čtu pilně tvé zápisky z Lefkády (i kdy to tak nemusí vypadat, protože spěchám až se potkávám), došla jsem k závěru, že na Lefkádě na těch odlechlých místech bych žít mohla.

9 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 1. června 2018 v 6:26 | Reagovat

[4]:My jsme těžký případ. Nepomůže říct ani ukázat. Jednou se drahý rozhodl obsekat stromky a keře kolem plotu. "Je tam růže, která odnožila směrem k pozemku. Neposekej jí. Živý plot má být 3-4 m široký. To rozrůstání se mi hodí". Pro jistotu jsem k ní zatloukla kůl 1,5 m, aby byla dobře vidět. Druhý den ráno jdu na obhlídku pozemku. Růže nikde. Kůl nikde. Hold vyčuhovala z řady a to se nesmí. :-)

10 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 1. června 2018 v 6:28 | Reagovat

[5]:Nevím jak ty, mě je život s gustem připravuje často.

11 Intuice Intuice | E-mail | Web | 1. června 2018 v 8:10 | Reagovat

[10]: Už si pomalu zvykám přijímat - nic jiného nezbývá. Čím jsem starší, tím víc se divím, rozčilování nemá význam, ničila bych jen sama sebe.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama