Červen 2018

Nádherné ráno 27. června

27. června 2018 v 22:03 | TK |  Jak jsem začínala, aneb co je nového
V noci na dnešek pršelo. A takhle vypadalo ráno. Krajina se jen velmi neochotně vynořovala z mlhy nad Rakovnickým potokem.






Představa budoucnosti

26. června 2018 v 5:46 | TK |  Zamyšlení na téma týdne
Neplánuji. Myslím, že ženy v mém věku neplánují. Už vědí, že člověk míní a život mění. Raději sledují znamení, ale o tom až jindy. Jasně, rozhodla jsem se, že na podzim vysázím větrolam. Je potřeba. Les pokácený tornádem otevřel pozemek severním větrům. Nejspíš to i splním. Rozhodně na nic netlačím. Pozemek mě naučil trpělivosti.

Jinak se ovšem zaměřují na budoucnost svých vnoučat. Ne, neplánuji jim ji. Snažím se podpořit jejich sny. Jedna půjde na uměleckou školu, druhá chce studovat kynologii. Nejsem si úplně jistá, zda právě tyto obory mají budoucnost, ale kdo dokáže jít za svým snem, dokáže i přešaltovat, je li to nutné.

Moje budoucnost, to jsou krátkodobé cíle. Co tedy slibuje budoucnost?
Rybíz už touhle dobou odpočvá ve sklenicích stejně jako třešně a meruňky.


Bílý angrešt s podsadbou plicníku. Svědčí jim to spolu. Květina zastíní půdu a sníží odpařování

Černý rybíz

Muchovník (indiánské ovoce) nechám ptáčkům.

Švestky také slibují dobrou úrodu

Vypadá to, že letos budou jablka i hrušky. Květy nepomrzly a čas od času zaprší. Předchozí tři roky od začátku roku do půli července nespadla ani kapka.

Prvně bude mít plody i kdouloň obecná. Jsem zvědavá, jak bude chutnat.

Šípky růže dužnoplodé jsou velké a dobře se sbírají.

Poprvé tento rok bude rodit ryngle, zasazená před dvěma roky.

Dřínků bude letos také dost. Ceá rodina miluje šťávu z jejich plodů.

Višnička u lesa je z jihu zastíněná a tak její plody teprve dozrávají.

Tyhle višně mají více slunce a už jsme je slupli.

Letos budou díky vláze i ořechy.

Jestli stále platí "jak nahoře tak dole, s bramborama to nebude špatné.

Takhle krásně kvetou.

Co je správné? Jak byste to vyřešili?

24. června 2018 v 7:24 | TK |  Postřehy, úvahy
Nestíhám, ale tohle jsem musela napsat. Chci znát váš názor. Ve čtvrtek jsem byla na otočku doma. Šla jsem s vnučkou k zubaři. Ráno jedu domů. Vynadat čisté nádobí z myčky, nacpat špinavé nádobí do myčky, uklidit kuchyň, dojet do sousedního města, vyzvednout Voničku ve školce, fofrem na nádraží, vlakem do Prahy, tramvají k zubaři a zase zpět. Po sedmé se vracím na pozemek.

Cestou jsem se stavila v Lidlu. Nakupuji jen tam, mám to při cestě, nemusím nikam zajíždět. Stojím u pokladny. Přede mnou rodinka, otec, matka a tři dcery. Zřejmě nepřizpůsobiví. Zřejmě. Jsem tolerantní, ale tentokrát se mi ti lidé opravdu nelíbí. Chování, energie, která z nich vyzařuje. Těžko říct. Matka je širší než delší, kraťounké, tenounké šaty zvýrazňují každý fald. Vše doplňuje tetování, které celému divnému vzezření dává korunu. Jak se někdo může takhle obléknout? Dcerky, již dospělé a téměř dospělé, mladé a hezké, ale kráčejí ve ve stopách maminky vzhledem i vystupováním. Jsem sama sebou znechucena. Zpravidla nehodnotím. Ty pocity. Tohle se mi nestává.

Upoutá mě pokladní. Stoupne si, vezme z vozíku pytel s granulemi, přenese o přes čtecí zařízení a položí do košíku. Žádné pípnutí. Zpozorním. Píp, píp. Položí na sebe dvoje sušenky, píp, velký igelitový sáček s čímsi. Nemohu to identifikovat, opět žádné pípnutí. A tak pořád dokola. Minimálně ještě pětkrát putuje zboží do košíku bez pípnutí. Placení. Legrační cena za tu hromadu zboží. "Děkuji, na shledanou a krásný den", zašveholí pokladní.

Ta akurátní se ve mě bouří. Krade! Nahlásit to? Pokladní přijde nejspíš o práci. Zlodějka! Ach jo.
Ta druhá, naštvaná na Lidl, si pomyslí. Šmejdi. Kvalita zboží den ode dne horší, ceny den ode dne vyšší. Ať táhnou s tou nepřímou úměrou. Točí mě. Nedávno do prodejny vtěsnali další řadu regálů. Zákazníci nechávají košíky kde se dá a zboží do nich snášejí. Když náhodou jedu v pondělí ráno, vykládají nové zboží za provozu, všude obrovské kontejnery s novým zbožím. Ne, že se nedá projet s vozíkem, máte problém se protáhnout. U kas nehorázné fronty. Přes to všechno nemohu říci, patří jim to. Pravda vyrostla jsem za socialismu, ale u nás doma se nekradlo. Vůbec! Ve skříni jsme měli jiné kostlivce.
A kdo zaplatí to manko? Prodavačky? Zákazníci ve stále se zvyšujících cenách?

To jsou mé smíšené pocity. Co je správné? Jak byste se zachovali vy?

Starý špalek

21. června 2018 v 9:56 | TK |  Jak jsem začínala, aneb co je nového
Starý špalek se na sekání dříví nepoužívá už tři roky. Je celý ztrouchnivělý, slouží jako zásobárna vody. V zimě na něj dávám oříšky pro veverku. Chodí tam mlsat i brhlík, sýkorky a strakaoud.





Je červen. Kdykoli jdu kolem, poletuje okolo sršeň. Vzbudí to moji zvědavost. Nikde tam nic nekvete, pestřenku nebo včelku tu neuloví. Je to královna, zakladatelka rodu. Kusadly vykusuje zetlelé dřevo, mísí ho se slinami a staví hnízdo. Špalek jí posloužil jako vhodný stavební materiál.




















































Rok 2002 - střípky z povodně

14. června 2018 v 15:23 | TK |  Postřehy, úvahy
Znala jsem to z televize. Řeka pospíchá ulicí jakéhosi německého města. Chudáci lidé. Zaplať Pánbůh, že u nás povodně nejsou. Vlastně je to divné. Povodně i sucha, dva extrémy souvisí s péčí o půdu a životní prostředí vůbec. Vzpomínám na barevné skládačky políček v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Logicky bych očekávala povodně spíš tam, kde jsou velké, širé, rodné lány. A nic. Tedy zatím nic. Povodně dorazily časem, jako by souvisely ještě s něčím jiným, se způsobem myšlení, životním stylem, s krédem "po mně potopa".

Jedna taková povodnička, nestála ani za řeč, přišla kolem mých patnácti. Voda se rozlila se do lužního lesa. Když opadla, vybírali jsme ze zatopených prohlubní ryby a nosili je v kýblech do řeky.

V Zálezlicích chodí po hrázi maminka s kočárkem. Plaváčka zná celé Česko. Starosta Čížek se vyzná. Medializace jsou peníze. Ovšem, když je někde peněz více, jinde je jich méně. Je to stejné jako s protipovodňovými zábranami. Ochrání Prahu, ale řeka se rozlije někde jinde. Chápu, Praha plná historických památek, s největší hustotou obyvatelstva, s největšími materiálními škodami, ale vyprávějte to těm po proudu.

Sympatický mladý muž mi s humorem vypráví o svém boji s povodní. Je to šibeniční humor. Bydlí na druhé straně řeky. Jak voda stoupala, vynášeli s kamarádem všechno do patra. Závod s časem. Povedlo se, vše cenné je v prvním patře, ale nestačili odjet. Voda jím odnesla auto. Zachránili se úprkem kolmo do skal. Horolezecký výstup. Voda sahala po hřebenáče.

Mladá maminka přišla koupit dětem boty. Dům spadl, přišli o všechno. Odnáší si dvě igelitky plné bot pro děti a jedny pro sebe. Dnes nemusí platit. Svět je malý. Osud mě zanedlouho svede s lidmi, kteří její rodině poskytli právě dokončený dům a zatím zůstali bydlet ve starém bytě. I s maminkou se potkám znovu.

Do krámu k nám chodíval jeden starý pán. Vysoký, vychrtlý, trochu shrbený, rád si popovídal. Okukoval nové boty. Všechny byly moc drahé, žádné si nemohl dovolit. Nosil rozšmajdané křampy, v zimě prastaré, nevyteplené kotníkovky. Nejspíš pamatovaly Franze Josefa. V zimě ho musely pořádně zábst nohy. Potkáváme se na obecním úřadě ve frontě lidí, kteří chtějí přispět na povodně. Stojí přede mnou, v ruce žmoulá dvoutisícovku. S přiškrceným hlasem se omlouvá: "víc nemůžu, opravdu".

Holiny jdou na dračku. Tady, vysoko nad řekou, nebyl vytopen nikdo, ale každý má příbuzné nebo známé, kteří potřebují pomoci.

"Jdu uklízet po povodni, musíš za mě v sobotu do krámu, ostatní obchody jsou zavezené", sdělím Drahému. "Jsi normální?" Tolik let a ještě si nezvykl. Je naštvaný. Nechce se mu do krámu. Zákaznice mu lezou na nervy. Nemá je rád a ony nemají rády jeho. Když vejdou a spatří ho, otočí se se slovy: "Přijdu, až tady bude paní". Větu "Není normální, byla pomáhat při povodních", jsem pak slyšela často. Vypadalo to spíš, že se chlubí.

Jedu do Kralup a hlásím se v nemocnici. Nechtějí mě tam. Jsou tam jen vojáci a hasiči. Hrozí infekce. Posílají mě do blízkého obchodu umývat konzervy. Tam zas nechci já. Bloumám městem, míjím klenotnictví. Vojáci loví z bahna prstýnky.

Škola. To je ono! Vejdu dovnitř. Chodba je zhruba uklizená. Přes je natažen provázek a na něm kolíčky na prádlo připevněné výkresy žáků. Na všech se vine modrá stužky řeky, brázdí ji plachetnice a parníky..... Uprostřed čtvrtka, na ni je napsáno téma výstavy ŽIVOT NA ŘECE.
Do špinavého okna nakukuje školní zahrada utopená v blátě ze kterého trčí smutný, zablácený strom. V koruně se zachytil igelitový pytlík.

Škola dopadla celkem dobře. Učebny jsou v prvním patře. V přízemí je knihovna. Parkety vytvořily padesát centimetrů vysoké boule. Je třeba je vymlátit.
Všechny knihy v regálech do výše asi 170 cm jsou nasáklé vodou. Nakládáme je na kolečka a chlapi je vozí do kontejneru. Jeden, druhý, třetí. ... Kontejner je zase plný!" Kde to vázne?

Uděláme hada a podáváme si knihy z horních dvou regálů, kterých se voda nedotkla. Ukládají se ke straně na schody do patra. Na každém schodě komínek. Had se sune výš a výš. Už je v prvním patře. Jsou mezi námi i skauti z Broumova. Tuším, že to byl Broumov, rozhodně to město bylo od B. Je mezi nimi i drobná, bledá dívčina. Sotva stojí na nohou. Vezmu ji za zápěstí a stáhnu na své místo na chodbě a stopnu si na schody. Dívá se na mě nechápavě. Na rovině je to jednoduší. Na schodech se musíte sehnout dolů pro knížku a pak jí podat do výše tomu, kdo stojí nad vámi. Když to děláte švihem, ušetříte spoustu energie. Pokud je na blogu nějaký bývalý skaut z Broumova, který byl pomáhat ve škole v Kralupech, zdravím. Byla jsem na vás moc hrdá. Jen nebyl čas, to říct.

Přestávka na oběd. Jsem upocená, špinavá, nemám hlad. Jdu se cournout po okolí.

Proud vody vyrval novou dlažbu a odnesl jí o kus dál.

Všude rodinky s dětmi a foťáky na procházce po sobotním obědě.

A zase do knihovny.......

Bylo to fajn, lidi přišli, chopili se práce. Muži, ženy, děti. Nikdy na to nezapomenu. To jsem ještě netušila, že život zamíchá kartami tak, že s povodněmi strávím další tři roky života.

Znáte potápníka?

10. června 2018 v 20:44 | TK |  Jak jsem začínala, aneb co je nového
V nádobě na vodu se mi zabydlel potápník vroubený - samička. Plave pod vodou, čas od času se vynoří, aby se nadechla. Potápnící žijí nejčasteji v rybnících a jezerech. Živí se hmyzem, drobnými rybkami a obojživelníky. Proč našla zalíbení právě tady, netuším, ale velkoryse jsem jí nádobu přenechala. Patří mezi brouky a je vynikající letec, takže lze předpokládat, že na pozemek přiletěla.


















Empatie

6. června 2018 v 21:56 | TK |  Postřehy, úvahy
Zasunutá vzpomínka. Hodně zasunutá. Byla jsem u soudu. Normálně by mě k soudu nikdo nedostal, ale nebylo zbytí.
Honzík, syn bývalé sousedky přišel o život. Tragicky. Byla to rána. I pro mně. Naše děti vyrůstaly vedle sebe, celé dny si hrály před domem. Bylo to místo nebezpečné, nepřehledná zatáčka, nedaleko potok a rokle. Sedávala jsem na lavičce, četla si a koutkem oka nenápadně sledovala, zda jsou v bezpečí. Nezasahovala jsem do jejich her a sporů. Moje deti, tvoje děti, všechno jedno.

Plynul čas, postavili jsme dům a odstěhovali se. Občas jsme si zavolali, jednu za rok se sešli. Bylo to moc fajn. "Brzo to musíme zopakovat", slibovali jsme si, ale častěji než jednou do roka to nevyšlo.

Pak přišla ta zpráva. Honzík šel s kamarády na pivo do sousední vesnice. Šli po správné straně. Ve stejném směru jel náklaďák řízený jejich spolužákem ze základky. Chtěl si udělat legraci, trochu je postrašit. Zajel těsně k nim, jen se zpětným zrcátkem nepočítal..... Sousedka je mimo sebe žalem. Dělám si o ní velké starosti. Nechce utišující léky, chce prožít naplno všechnu tu bolest, zoufalství, nenávist, prožít si své peklo. Zapomíná, že má ještě jednoho syna. Bojím se, že se jí něco stane nebo onemocní.

"Musíš přijít k tomu soudu, chceme co nejvíce lidí na naší straně", řekla sousedka. Atmosféra u soudu se dá krájet. Jako blesky tu křižují, zoufalství, nenávist, touha po pomstě, strach... Ta empatie. Lituji sousedku, lituji zmařeného života, lituji i toho Pitomce, který svou hloupostí zničil život sobě i tolika lidem okolo.

Sousedka je nepříčetná bolestí. Už nikdy neuvidí svého syna. Nikdy mu nevystrojí svatbu, nikdy si nepochová jeho děti, nikdy neuvidí jeho krásný úsměv. Žádný trest není dost velký! Život za život!

Matka Pitomce je apatická, spíš zelená než bledá. Od té nešťastné události nespí. Chodí jako ve snách. Je to očistec. Všude nepřátelství. V obchodě, na poště, v autobusu. Tolik slyšela o tom, jak to chodí ve vězení. Když jí přemůže únava, když na okamžik klimbne, je to tady. Ty strašné sny z vězení. Ten trouba to tam neustojí. Nezvládne to. Její syn. Miluje ho. Vždycky ho bude milovat. Bojí se o něj.

I Pitomec se bojí. Stach mu svírá hrdlo, nemůže dýchat. Přijmi zodpovědnost, radím mu v duchu. V tom je velká síla. Zažene strach, změní energie. Je mrtvý hrůzou. Vyrazí do boje za svoji záchranu. "Byli opilí!", vyhrne. Pitomec! Nebyli! Všichni to ví! Sál zahučí nevolí. Strach je špatný rádce.

Rozsudek. Nepodmíněný trest. Matka nereaguje. Snad neslyšela, snad je to obranná reakce organizmu.Těhotná přítelkyně Pitomce se s pláčem sesune k zemi. Sousedka se zhroutí též. Taková nespravedlnost! Tak málo!

Je mi zle. Neměla jsem sem chodit.

Dlouho jsem váhala. Zveřejnit. Nezveřejnit. Možná někomu zjitřím staré rány. Pokud ano, omlouvám se. Je mi to moc líto. Mám prosbu. Prosím, jezděte opatrně. Provoz je hustý, silnice ve špatném stavu, nikdo nejsme neomylný. Můze se to stát kažému z nás a pak staneme na jedné nebo druhé straně.

Srdce na pravém místě

6. června 2018 v 21:55 | TK |  Zamyšlení na téma týdne
Srdce na pravém místě nemusí mít jen hrdina, co zachrání dítě z hořícího domu. Je to jednoduché. Vzpomeňte si, jak vám zvedli náladu ochotná, milá prodavačka, usměvavá servírka nebo ten příjemný chlapík, co vám včera doručil zásilku. I vy můžete být tou báječnou prodavačkou, servírkou, lékařkou, pošťačkou.....

Srdce na pravém místě má ten, kdo chodí po světě s laskavým úsměvem a pozorně se dívá. Pustí v metru sednout těhotnou ženu nebo babičku, pohoupá kočárek s plačícím miminkem a konejšivě na něj promluví. Zajímá se o malou holčičku. Co dělá sama v parku v tuhle dobu? Přečte stařečkovi jízdní řád, pomůže mu nastoupit do tramvaje. Staří lidé žijí často sami a jsou vděční za každé dobré slovo. Proč s nimi neutrousit pár vět ve frontě na poště nebo při čekání na autobus? Zažene kluky, co si dovolují na slabšího. Donese babičce ze sousedství nákup, nebo jí vezme s sebou, když jede do supermarketu. Zeptá se uplakané sousedky, jestli nepotřebuje pomoc. Nejspíš bude úplně stačit, když ji vyslechne. Dá se pokračovat do nekonečna. Tisíce drobností.

Mistryně v laskavých příbězích je Bluesovka . Třeba tady: Jak se ztráceli
Máte větší ambice? Můžete to udělat jako MILAN.

Můžete se stát dobrovolníkem v domově důchodců. nemocnici, dětském domově, stacionáři pro mentálně postižené....

Dětství za socíku

1. června 2018 v 19:24 | Tk |  Babičko, jak to bylo zamlada
Své dětství a mládí jsem prožila na okraji Prahy, v tiché ulici, která čítala šest domů. Auta tudy nejezdila. Jen čas od času se objevil modrý poštovní vůz tažený koňmi, který rozvážel balíky a v létě několikrát za den projel kropící vůz, aby se tolik neprášilo. To bylo něco. Kůň v Praze. A kropící vůz - sprcha několikrát za den. Ulice byla autoprázdná. Stávala zde jen tři auta, ale to neznamená, že tam trvale strašila. Auta byla ve velké vážnosti a jejich majitelé jim platili garáže. Když jsme někam jeli, došel tatínek pro auto a my s maminkou zatím snesly bagáž dolů do chodby.

Ulice patřila jen nám, dětem. Vedla do kopce, či z kopce, podle toho odkud se díváte. Drandili jsme dolů na koloběžkách a kolech, v zimě na saních. Někdy se ulice proměnila v řeku ve které přebýval vodník, my děti jsme jí přebíhali a vodník nás chytal. Koho chytil, byl dušička, kterou bylo možno osvobodit, když se od ní vodník trochu vzdálil a pokoušel se ulovit nějakou další. Hrálo se tu také na "ovečky, ovečky pojďte domů" nebo na "rybky a rybáře", což je stejná hra s různými názvy.

"Za domem" bylo čtvercové pískoviště a kolem dokola čtyři lavičky. Když jsem byla úplně malá, sedávala maminka na některé z laviček a pletla nebo si četla. Do vybavení dvorku patřilo také dřevěné klepadlo na koberce a štangle na věšení prádla. U těch jsme hráli škatulata tabulatura hejbejte se. Patronát nad námi dětmi měla o něco starší Naďa, která s námi hrála kolo, kolo mlýnský, zlatá brána otevřena, pešek chodí okolo, pán čáp ztratil čepičku, na pikolu......
Hitem pro nás děti byly brigády. Náš dům byl postaven po válce, byla to tedy novostavba. Z mého současného pohledu docela inteligentní. Bylo zde ústřední topení, ale největší pokoj v každém bytě byl napojen na komín a v případě výpadku centrálního topení se dalo topit v kamnech. Nikdy jsem to nepotřebovali, ale oceňuji tu možnost. Kolem domu byla spousta práce. Brigády, to je vopravdová práce, něco úplně jiného než nějaká hra. Hrabali jsme trávník a sázeli stromky. Ty stromy už dávno přerostly třípatrový dům, některé už vykáceli, protože stínily. Je úplně neskutečné, že je pamatuji jako půl metrové prcky. Pod jedním takovým měl své místo náš Ferda. Dovedete si představit, že jsem ráno přinesla v krabici morče, vysypala ho pod modřín a večer si pro něj došla a odnesla ho domů. Tak to šlo den za dnem, rok za rokem.

Ferda ovšem nebyl mé jediné zvíře. Ještě jsem měla želváka Pepíka se dvěma prasklinami na krunýři. Za ten krunýř jsem ho přivázala k plotu a trávil celé léto na zahradě, po letech dokonce i bez toho omezujícího provázku. Jednou, to už mi snad bylo dvacet, se ztratil a po několika dnech mi ho lidé přinesli od blízkého hotelu, kde si ustlal pod autem. Náš Pepík byl celebrita. Želva, která si vyšla na vandr nějakých pět set metrů. Když vzal do zaječích příště, bylo to navždy.

Nejvíc jsme se těšili na akci pískoviště. Každé jaro přivezl náklaďáček nový písek a složil ho na ulici. Když ho tatínkové nakolečkovali "za barák" nastalo velké klání ve skoku. Nejprve se skákalo do dálky a poté do výšky. Tatínek s maminkou drželi švihalo a my děti jsme ho přeskakovaly, potom se švihadlo zdvihlo o kousek výš a tak pořád dokola.

V zimě tatínek pískoviště polil vodou a bruslilo se. Pravda, plocha na bruslení byla malá, ale bylo to "za domem". Kousek od nás byl stadion Kotlářka a tam, když to jednou zamrzlo, bruslilo se celou zimu, pěkně venku s oblohou nad hlavou, žádné občerstvení, párky v rohlíku nebo hamburger.

"Za domem" se kopalo z brány do brány, nebo hrála vybika. V obém jsem byla fakt dobrá. Vděčila jsem za to tatínkovy. Náš byt měl velkou halu, tak 5 x 6 metrů, devět dveří. Na první pohled prostor k ničemu. Omyl. Báječná tělocvična. S tatínkem jsme tam hráli fotbal z brány do brány a házeli si volejbalovým míčem. Naučila jsem se dávat perdy jako z děla a taky je chytat. Ve vybice jsem byla žádaný spoluhráč. S kamarádkou Zdeňkou jsme si těmi nízkými, prudkými a rychlými hody přehazovali sem a tam a vybíjeli jednoho protivníka za druhým. S maminkou jsme si zase na podlahu položili rozepnutý spacák jako žíněnku a dělaly mosty, stojky, přemety a hvězdy. Zábavou bylo i společné mytí nádobí. Maminka myla, tatínek utíral, já roznášela. To to lítalo.

Jednou za rok byla v sušárně besídka. Tatínkové a maminky si z domova donesli židle a my děti jim hrály různé scénky, přednášely básničky a zpívaly písničky.
Tu ulici možná poznáváte. Hrála v jednom filmu.

A to je všechno. Příště dětství dnes.