Dětství za socíku

1. června 2018 v 19:24 | Tk |  Babičko, jak to bylo zamlada
Své dětství a mládí jsem prožila na okraji Prahy, v tiché ulici, která čítala šest domů. Auta tudy nejezdila. Jen čas od času se objevil modrý poštovní vůz tažený koňmi, který rozvážel balíky a v létě několikrát za den projel kropící vůz, aby se tolik neprášilo. To bylo něco. Kůň v Praze. A kropící vůz - sprcha několikrát za den. Ulice byla autoprázdná. Stávala zde jen tři auta, ale to neznamená, že tam trvale strašila. Auta byla ve velké vážnosti a jejich majitelé jim platili garáže. Když jsme někam jeli, došel tatínek pro auto a my s maminkou zatím snesly bagáž dolů do chodby.

Ulice patřila jen nám, dětem. Vedla do kopce, či z kopce, podle toho odkud se díváte. Drandili jsme dolů na koloběžkách a kolech, v zimě na saních. Někdy se ulice proměnila v řeku ve které přebýval vodník, my děti jsme jí přebíhali a vodník nás chytal. Koho chytil, byl dušička, kterou bylo možno osvobodit, když se od ní vodník trochu vzdálil a pokoušel se ulovit nějakou další. Hrálo se tu také na "ovečky, ovečky pojďte domů" nebo na "rybky a rybáře", což je stejná hra s různými názvy.

"Za domem" bylo čtvercové pískoviště a kolem dokola čtyři lavičky. Když jsem byla úplně malá, sedávala maminka na některé z laviček a pletla nebo si četla. Do vybavení dvorku patřilo také dřevěné klepadlo na koberce a štangle na věšení prádla. U těch jsme hráli škatulata tabulatura hejbejte se. Patronát nad námi dětmi měla o něco starší Naďa, která s námi hrála kolo, kolo mlýnský, zlatá brána otevřena, pešek chodí okolo, pán čáp ztratil čepičku, na pikolu......
Hitem pro nás děti byly brigády. Náš dům byl postaven po válce, byla to tedy novostavba. Z mého současného pohledu docela inteligentní. Bylo zde ústřední topení, ale největší pokoj v každém bytě byl napojen na komín a v případě výpadku centrálního topení se dalo topit v kamnech. Nikdy jsem to nepotřebovali, ale oceňuji tu možnost. Kolem domu byla spousta práce. Brigády, to je vopravdová práce, něco úplně jiného než nějaká hra. Hrabali jsme trávník a sázeli stromky. Ty stromy už dávno přerostly třípatrový dům, některé už vykáceli, protože stínily. Je úplně neskutečné, že je pamatuji jako půl metrové prcky. Pod jedním takovým měl své místo náš Ferda. Dovedete si představit, že jsem ráno přinesla v krabici morče, vysypala ho pod modřín a večer si pro něj došla a odnesla ho domů. Tak to šlo den za dnem, rok za rokem.

Ferda ovšem nebyl mé jediné zvíře. Ještě jsem měla želváka Pepíka se dvěma prasklinami na krunýři. Za ten krunýř jsem ho přivázala k plotu a trávil celé léto na zahradě, po letech dokonce i bez toho omezujícího provázku. Jednou, to už mi snad bylo dvacet, se ztratil a po několika dnech mi ho lidé přinesli od blízkého hotelu, kde si ustlal pod autem. Náš Pepík byl celebrita. Želva, která si vyšla na vandr nějakých pět set metrů. Když vzal do zaječích příště, bylo to navždy.

Nejvíc jsme se těšili na akci pískoviště. Každé jaro přivezl náklaďáček nový písek a složil ho na ulici. Když ho tatínkové nakolečkovali "za barák" nastalo velké klání ve skoku. Nejprve se skákalo do dálky a poté do výšky. Tatínek s maminkou drželi švihalo a my děti jsme ho přeskakovaly, potom se švihadlo zdvihlo o kousek výš a tak pořád dokola.

V zimě tatínek pískoviště polil vodou a bruslilo se. Pravda, plocha na bruslení byla malá, ale bylo to "za domem". Kousek od nás byl stadion Kotlářka a tam, když to jednou zamrzlo, bruslilo se celou zimu, pěkně venku s oblohou nad hlavou, žádné občerstvení, párky v rohlíku nebo hamburger.

"Za domem" se kopalo z brány do brány, nebo hrála vybika. V obém jsem byla fakt dobrá. Vděčila jsem za to tatínkovy. Náš byt měl velkou halu, tak 5 x 6 metrů, devět dveří. Na první pohled prostor k ničemu. Omyl. Báječná tělocvična. S tatínkem jsme tam hráli fotbal z brány do brány a házeli si volejbalovým míčem. Naučila jsem se dávat perdy jako z děla a taky je chytat. Ve vybice jsem byla žádaný spoluhráč. S kamarádkou Zdeňkou jsme si těmi nízkými, prudkými a rychlými hody přehazovali sem a tam a vybíjeli jednoho protivníka za druhým. S maminkou jsme si zase na podlahu položili rozepnutý spacák jako žíněnku a dělaly mosty, stojky, přemety a hvězdy. Zábavou bylo i společné mytí nádobí. Maminka myla, tatínek utíral, já roznášela. To to lítalo.

Jednou za rok byla v sušárně besídka. Tatínkové a maminky si z domova donesli židle a my děti jim hrály různé scénky, přednášely básničky a zpívaly písničky.
Tu ulici možná poznáváte. Hrála v jednom filmu.

A to je všechno. Příště dětství dnes.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 2. června 2018 v 8:34 | Reagovat

Pěkné vzpomínání. Zrovna nedávno jsem byl v Plzni, kde jsem vyrůstal na sídlišti a taky jsem si připomínal, co se tam všechno dělo. Dnes jsme, myslím, úplně jinde, těžko srovnávat, co a v čem je lepší. Prostě jinde.

2 Intuice Intuice | E-mail | Web | 2. června 2018 v 10:28 | Reagovat

Moc hezky jsi popsala místo svého dětství a radovánky. My jsme trávu u našeho činžovního domu neměli, měli jsme tichou silnici vedle hlavní silnice, dvorek obestavěný domy se sklady - dvakrát tam hořelo, jednou jsem na požár upozornila já coby asi 10 letá. Byl to zážitek.

3 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 2. června 2018 v 14:01 | Reagovat

Okolo nas vedla ne silnice, jen rozbahnena polnacka a pesina...kdyz bylo blato, mel jsem ho až za usima...teprv kdyz jsem chodil do skoooly, postaviili tam asfaltku....tak tam byl pak ale zaa vetsi provoz. Jinak jssme meli stupnovitou zahradu, pod ni stráň, kde se dala prelest hradba do blizke "hory", skoro dzungle...byla tam i mala bazina, tak mista na hrani bylo dost..n

4 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 2. června 2018 v 14:02 | Reagovat

Asi do seste tridy jsem chodil, kdyz postali tu aafaltku

5 Poustevnice, čarodějka Poustevnice, čarodějka | E-mail | Web | 2. června 2018 v 14:31 | Reagovat

Srovnávst bych si netroufla. Každá doba má své plusy a mínusy. Myslím, že krásné vzpomínky na dětství závisí spíš na rodině, než na letopočtu.

6 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 3. června 2018 v 17:11 | Reagovat

Teda já mám tento víkend taky vzpomínací. Co mi toho prolítlo hlavou!! Moje doba dětství  byla velmi podobná, byl to čas klidu venku s kamarády, na hruškách, na kole, na hřišti. Prostě trochu jiné dětství. Počkám si na tvoje dětství dneška.

7 Poustevnice, čarodějka Poustevnice, čarodějka | E-mail | Web | 4. června 2018 v 13:00 | Reagovat

[2]:Prostě eldorádo.

8 Poustevnice, čarodějka Poustevnice, čarodějka | E-mail | Web | 4. června 2018 v 13:02 | Reagovat

[3]:[4]: Mělo to něco do sebe. :-)

9 Poustevnice, čarodějka Poustevnice, čarodějka | E-mail | Web | 4. června 2018 v 13:12 | Reagovat

[6]: Mám to v hlavě, jen se sepsáním mám trochu problém. Teď v létě lítám až se potkávám. Jsem venku od tmy do tmy, domů si přijdu jen párkrát vypít jen kafe, juknu do blogu, co kdo napsal a zase jdu. Večer padnu. Včely, políčka, marmelády, zavařování - nic se nedá odložit. V hlavě si to člověk srovná, protože je volná, horší je to s naťukáním do počítače.

10 Bev Bev | E-mail | Web | 4. června 2018 v 13:54 | Reagovat

Nádherné vzpomínky na dětství, jako bych tam byla a přímo to viděla. Chodí pešek okolo a čáp ztratil čepičku, to byly aspoň hry a nebo na schovku a šipkovaná, to jsem měla moc ráda. Ani se mi nechce věřit, že tam Ferda celý ten den vydržel, to je úžasné. Taky jsem měla morčata ale v králíkárně. Vodní želvu měly mé holky, udělaly jsme jí na zahradě bazének z lavoru a ona ta blbka tak dlouho zkoušela přelézt ohrádku z prken, až se jí to povedlo. Jednou jsem ji našla zalezlou v rybízu, ale podruhé už se nenašla. Dlouho jsem se pak děsila, jestli někdy na podzim nenajdu v zahradě prázdný krunýřek, ale ani ten se nenašel. Dodnes je to záhada. :-)

11 hrachajdice hrachajdice | 4. června 2018 v 19:02 | Reagovat

Pěkný vzpomínky :-)

12 Poustevnice, čarodějka Poustevnice, čarodějka | E-mail | Web | 4. června 2018 v 21:32 | Reagovat

Jak vidno, děti mají podobné dětství. Je fajn, když má člověk k stáru na co vzpomínat. Šipkovaná, dík. Ta mi úplně vypadla z hlavy.

13 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 5. června 2018 v 18:16 | Reagovat

Krásně jsem si s tebou zavzpomínala, ještě si pamatuji na ledaře, kteří vozili kusy ledu do hospod, aby mělo pivečko tu správnou teplotu :-) Vybíjená, skákání panáka nebo guma, to už není pravda. Díky :-)  :-)  :D

14 Poustevnice, čarodějka Poustevnice, čarodějka | E-mail | Web | 5. června 2018 v 22:02 | Reagovat

Tak ledaře nepamatuji, na panáka a gumu jsem zapomněla. A taky na přebírání. :-)

15 padesatka padesatka | E-mail | Web | 6. června 2018 v 22:08 | Reagovat

My měli klepadlo už kovový... ;-)

16 padesatka padesatka | E-mail | Web | 6. června 2018 v 22:10 | Reagovat

[13]: A Šemíka jako hříbě, co...? ;-)
Ledaře, to Ti snad ani nevěřím, Evo...

17 klavesnicetuka klavesnicetuka | E-mail | Web | 8. června 2018 v 14:22 | Reagovat

no teď se mi úplně vybavilo dětství jak jsme hráli cukr káva limonáda, na policajty a zloděje, vybiku, hoňku kolem boudy a já nevím co ještě:)

teda já když křečka vypustila doma tak jsem ho z pod skříně musela lákat na piškot ven:)

18 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 8. června 2018 v 19:34 | Reagovat

[16]: :-D  :-D  :-D

19 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 8. června 2018 v 19:36 | Reagovat

Cukr, káva limonáda mi připomnělo Honzo vstávej. To hrají vnoučata často a já s nimi. Nevyhrávám. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama