Rok 2002 - střípky z povodně

14. června 2018 v 15:23 | TK |  Postřehy, úvahy
Znala jsem to z televize. Řeka pospíchá ulicí jakéhosi německého města. Chudáci lidé. Zaplať Pánbůh, že u nás povodně nejsou. Vlastně je to divné. Povodně i sucha, dva extrémy souvisí s péčí o půdu a životní prostředí vůbec. Vzpomínám na barevné skládačky políček v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Logicky bych očekávala povodně spíš tam, kde jsou velké, širé, rodné lány. A nic. Tedy zatím nic. Povodně dorazily časem, jako by souvisely ještě s něčím jiným, se způsobem myšlení, životním stylem, s krédem "po mně potopa".

Jedna taková povodnička, nestála ani za řeč, přišla kolem mých patnácti. Voda se rozlila se do lužního lesa. Když opadla, vybírali jsme ze zatopených prohlubní ryby a nosili je v kýblech do řeky.

V Zálezlicích chodí po hrázi maminka s kočárkem. Plaváčka zná celé Česko. Starosta Čížek se vyzná. Medializace jsou peníze. Ovšem, když je někde peněz více, jinde je jich méně. Je to stejné jako s protipovodňovými zábranami. Ochrání Prahu, ale řeka se rozlije někde jinde. Chápu, Praha plná historických památek, s největší hustotou obyvatelstva, s největšími materiálními škodami, ale vyprávějte to těm po proudu.

Sympatický mladý muž mi s humorem vypráví o svém boji s povodní. Je to šibeniční humor. Bydlí na druhé straně řeky. Jak voda stoupala, vynášeli s kamarádem všechno do patra. Závod s časem. Povedlo se, vše cenné je v prvním patře, ale nestačili odjet. Voda jím odnesla auto. Zachránili se úprkem kolmo do skal. Horolezecký výstup. Voda sahala po hřebenáče.

Mladá maminka přišla koupit dětem boty. Dům spadl, přišli o všechno. Odnáší si dvě igelitky plné bot pro děti a jedny pro sebe. Dnes nemusí platit. Svět je malý. Osud mě zanedlouho svede s lidmi, kteří její rodině poskytli právě dokončený dům a zatím zůstali bydlet ve starém bytě. I s maminkou se potkám znovu.

Do krámu k nám chodíval jeden starý pán. Vysoký, vychrtlý, trochu shrbený, rád si popovídal. Okukoval nové boty. Všechny byly moc drahé, žádné si nemohl dovolit. Nosil rozšmajdané křampy, v zimě prastaré, nevyteplené kotníkovky. Nejspíš pamatovaly Franze Josefa. V zimě ho musely pořádně zábst nohy. Potkáváme se na obecním úřadě ve frontě lidí, kteří chtějí přispět na povodně. Stojí přede mnou, v ruce žmoulá dvoutisícovku. S přiškrceným hlasem se omlouvá: "víc nemůžu, opravdu".

Holiny jdou na dračku. Tady, vysoko nad řekou, nebyl vytopen nikdo, ale každý má příbuzné nebo známé, kteří potřebují pomoci.

"Jdu uklízet po povodni, musíš za mě v sobotu do krámu, ostatní obchody jsou zavezené", sdělím Drahému. "Jsi normální?" Tolik let a ještě si nezvykl. Je naštvaný. Nechce se mu do krámu. Zákaznice mu lezou na nervy. Nemá je rád a ony nemají rády jeho. Když vejdou a spatří ho, otočí se se slovy: "Přijdu, až tady bude paní". Větu "Není normální, byla pomáhat při povodních", jsem pak slyšela často. Vypadalo to spíš, že se chlubí.

Jedu do Kralup a hlásím se v nemocnici. Nechtějí mě tam. Jsou tam jen vojáci a hasiči. Hrozí infekce. Posílají mě do blízkého obchodu umývat konzervy. Tam zas nechci já. Bloumám městem, míjím klenotnictví. Vojáci loví z bahna prstýnky.

Škola. To je ono! Vejdu dovnitř. Chodba je zhruba uklizená. Přes je natažen provázek a na něm kolíčky na prádlo připevněné výkresy žáků. Na všech se vine modrá stužky řeky, brázdí ji plachetnice a parníky..... Uprostřed čtvrtka, na ni je napsáno téma výstavy ŽIVOT NA ŘECE.
Do špinavého okna nakukuje školní zahrada utopená v blátě ze kterého trčí smutný, zablácený strom. V koruně se zachytil igelitový pytlík.

Škola dopadla celkem dobře. Učebny jsou v prvním patře. V přízemí je knihovna. Parkety vytvořily padesát centimetrů vysoké boule. Je třeba je vymlátit.
Všechny knihy v regálech do výše asi 170 cm jsou nasáklé vodou. Nakládáme je na kolečka a chlapi je vozí do kontejneru. Jeden, druhý, třetí. ... Kontejner je zase plný!" Kde to vázne?

Uděláme hada a podáváme si knihy z horních dvou regálů, kterých se voda nedotkla. Ukládají se ke straně na schody do patra. Na každém schodě komínek. Had se sune výš a výš. Už je v prvním patře. Jsou mezi námi i skauti z Broumova. Tuším, že to byl Broumov, rozhodně to město bylo od B. Je mezi nimi i drobná, bledá dívčina. Sotva stojí na nohou. Vezmu ji za zápěstí a stáhnu na své místo na chodbě a stopnu si na schody. Dívá se na mě nechápavě. Na rovině je to jednoduší. Na schodech se musíte sehnout dolů pro knížku a pak jí podat do výše tomu, kdo stojí nad vámi. Když to děláte švihem, ušetříte spoustu energie. Pokud je na blogu nějaký bývalý skaut z Broumova, který byl pomáhat ve škole v Kralupech, zdravím. Byla jsem na vás moc hrdá. Jen nebyl čas, to říct.

Přestávka na oběd. Jsem upocená, špinavá, nemám hlad. Jdu se cournout po okolí.

Proud vody vyrval novou dlažbu a odnesl jí o kus dál.

Všude rodinky s dětmi a foťáky na procházce po sobotním obědě.

A zase do knihovny.......

Bylo to fajn, lidi přišli, chopili se práce. Muži, ženy, děti. Nikdy na to nezapomenu. To jsem ještě netušila, že život zamíchá kartami tak, že s povodněmi strávím další tři roky života.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucy Lucy | Web | 14. června 2018 v 19:35 | Reagovat

Hezký článek. Dokážu si představit, jaké to bylo..

Ach povodně - když jsme ještě bydleli na baráčku, měli jsme vedle něj potok. Jakmile vydatněji zapršelo, měli jme v domě vodu. Bylo to děsné. Konečně jsme se odtamtud odstěhovali a je nám dobře :-)

2 niki-chan niki-chan | Web | Pátek v 8:34 | Reagovat

Opravdu zajímavě podaný náhled, dobře přibližuje skutečnost. Pro všechny musí být hrozné, když se potkají s něčím takovým a je povzbuzující slyšet, že jsou lidé, kteří jdou pomoci z vlastní vůle.

3 Intuice Intuice | E-mail | Web | Pátek v 15:16 | Reagovat

Viděla a zažila jsi to z první ruky. Asi hrozný zážitek. Je fajn poznat, že lidé se v nouzi semknou. My naštěstí řeku ve městě nemáme, jen dole, kde neškodí.

4 bluesovka bluesovka | Sobota v 0:02 | Reagovat

Když byly v roce 2002 velké povodně, vyhnali nás ,rozhlasáky, točit lidské příběhy. Tak blbě se mi snad nepracovalo nikdy, omlouvala jsem se těm lidem, co jim voda vzala domov. Někdo nás vyhodil, jiný plakal a mluvil. No a my pak měli materiál... Jeden dům v Ústí nezapomenu a ten pohled paní, která měla půl domova pod vodou, taky ne. :-(

5 Ježurka Ježurka | Web | Sobota v 15:13 | Reagovat

Musí to být hrůza, nechtěla bych to zažít. Vždy je mi těch všech vytopených objektů a lidiček moc líto. Proč se pořád něco takového děje? Myslím, že to dřív nebývalo, když už tak ne tak často.

6 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | Neděle v 6:33 | Reagovat

[1]:Voda je báječný element. Vždy jsem si přála, aby mi potok protékal pozemkem, můžeš zřídit různé rybníčky, biotopy.... Ale, jako vše, má to i své stinné stránky.

7 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | Neděle v 6:40 | Reagovat

[2]: Člověk se setkal úplně se vším, co poskytuje lidská povaha. S obětavostí, velkorysostí, ale třeba i se stavební firmou, která okradla lidi, kterým spadl barák.

8 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | Neděle v 6:41 | Reagovat

[3]: Rozhodně to byla bohatá zkušenost.

9 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | Neděle v 6:51 | Reagovat

[4]:Naprosto chápu tvé pocity. Nejspíš bych bulila i vyhodila.  Je to takové drásání ran. V případě povodní srdceryvné scény otevřely srdce i peněženky lidí. Všechno je dvousečná zbraň. Vlastně se v myšlenkách k povodním často vracím. Bylo to takové rychloškolení lidských povah.

10 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | Neděle v 7:02 | Reagovat

[5]: Milá Ježurko, povodně byly vždycky, snad jen minulé století lidi od té hrůzy ušetřilo. V Hořínském parku jsou zbytky staré hájovny a tam na zdi jsou rysky povodní. Čára, kam sahala voda a letopočet. Vyfotila jsem to po roce 2002. Dnes tento svědek povodní už asi neexistuje. Podívám se, zda fotku někde vyhrabu. Rozdíl je v tom, že obydlí byla prostá, vybavená jen tím nejzákladnějším a vše ze dřeva...

11 Poustevnice, čarodějka Poustevnice, čarodějka | E-mail | Web | Neděle v 7:11 | Reagovat

[5]: Kecám, zbytky mlýna. :-D

12 Lucka Lucka | Web | Neděle v 7:36 | Reagovat

Krásný článek, mám husinu... Tomuhle rozumím, máme chatu v zátopové oblasti u řeky a hrozíme se všech větších dešťů, protože ta voda se zvedne během chvíle... :-/ Ale je krásné, že se takhle lidi skutečně umí sejít, pomoci a udělat něco pro dobrou věc. :-)

13 Čerf Čerf | E-mail | Web | Neděle v 18:02 | Reagovat

Velmi dobře si pamatuji na tu nejdivočejší srpnovou noc, kdy jsem převážel staré prarodiče přes zahrádku do bezpečí na kánoi a kdy jsme nakonec dostali od hasičů minutu na opuštění domu, který byl vyhodnocený, že spadne. Zážitek, který se dá jen těžko sdílet.

14 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | Neděle v 18:47 | Reagovat

Dodnes je v Kralupech na skale cestou do Nela vyznacena neuveritelna výška, do které dostoupila voda...Par let po povodnich jsem nvidel na kaplicce ve Klich vyznaceno, kam za povodnich v minulosti dostozpila voda...Kde je rok 2002? Bylo mi divne...až pak jsem zabloudil zrakem těsně pod strechu...

15 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | Úterý v 22:29 | Reagovat

[13]:Promiň, musela jsem se pousmát, když jsem si představila, jak jsi na vratké kánoi převážel stařičké prarodiče. Konec dobrý, všechnoo dobré.

16 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | Úterý v 22:31 | Reagovat

[14]: Kapličku v Klech si vybavuji, ale spíš ten domeček vlevo. Bydlela tam rodinka s malými dětmi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama